(18.00 hodin)
(pokračuje Kučera st.)
Dalším velkým diskusním kamínkem je tzv. křížení vlastnictví, tedy to, zda se má a může do jedněch rukou kumulovat vlastnictví televize, rozhlasu, případně tištěných deníků či týdeníků, zda máme připustit, že by se v jedněch rukou mohlo toto vlastnictví neúměrně koncentrovat. Podíváme-li se po okolní Evropě, zjistíme, že v tomto směru není jednotný názor, není jednotný model, a upřímně řečeno, trend vede spíše ke spojování vlastníků jednotlivých médií, přičemž důvody jsou evidentně ekonomické, s tím, že regulační orgán velmi přísně dbá na to, abychom měli nikoliv pluralitu vlastnictví, ale pluralitu informací. To jsou samozřejmě dva rozdílné pojmy.
My se domníváme, že i náš zákon by se měl ubírat tím směrem, že bychom neměli mít až tak velké obavy z křížení vlastnictví, i když v našem návrhu zákona samozřejmě máme v tomto směru jisté pojistky, speciálně pokud se týká tzv. monomediálního křížení.
Myslím, že bude pro sněmovnu docela zajímavá informace, když sdělím, že v podstatě před dvěma dny byla skupina poslanců, kteří zastupovali všechny parlamentní strany zastoupené v Poslanecké sněmovně, na technických konzultacích v Bruselu. Z úst lidí, kteří jsou v Evropské unii zodpovědni za harmonizaci evropského a našeho práva, jsme se dozvěděli, jak vnímají tyto sporné otázky. Zcela upřímně říkám, a doufám, že kolegové, kteří se mnou na této cestě byli, mi to dosvědčí, že pokud jde o křížení vlastnictví, Evropská unie nemá v tomto směru žádný povinný předpis, žádnou normu, kterou by nějakým způsobem jasně stanovila, co se smí a co se nesmí. Opakuji znovu, že to mají zcela jasně stanoveno pod pojmem pluralita informací, kterou musí jejich regulační orgány jednoznačně hlídat.
Určitým dalším sporným prvkem v diskusi kolem našeho návrhu zákona nepochybně budou diskuse o investicích, resp. o možnosti automatického prodloužení licence, a to jednou po době vypršení licence stávající. Kdo se někdy jen trochu hlouběji zabýval elektronickými médii, ví, že návratnost investic zvláště do moderních technologií je dlouhodobá a v řadě případů stačí doba trvání licence, což je u rádia 8 let a u televize 12 let, sotva na pokrytí původních nákladů, natožpak na další reinvestice. Odtud tedy myšlenka, aby provozovatel, jenž je kvalitní, chová se slušně, dodržuje zákony, nemá vůči státu dluhy na daních či na zdravotním a sociálním pojištění, je s ním celková obecná spokojenost a nebyl pro podstatnou dobu trvání licence sankcionován za předem dané a zvláště závažné přestoupení zákona, měl možnost požádat o automatické prodloužení licence. Někteří kritikové tohoto návrhu nám podsouvají myšlenku, že tak činíme kvůli jedné významné komerční televizi. Přátelé, není tomu tak, říkám to zcela zodpovědně, protože tato televize by se jistě dokázala o sebe postarat jiným způsobem. Činíme tak především kvůli malým regionálním rozhlasovým stanicím, jejichž majitelé stačí za dobu trvání licence sotva poplatit dluhy a úvěry, a kteří by potřebovali mít další prostor například pro nové kvalitnější technologie.
Ostatně, velmi rychle se nám přibližuje doba tzv. digitalizace, a poté nám tento problém odpadne, protože potom - podobně jako u tiskovin - bude moci vysílat každý, kdo bude chtít a kdo na to bude mít, neboť problémy s nedostatkem kmitočtů odpadnou.
Dostávám se k jedné z klíčových otázek, které jsou oběma legislativním normám společné, a to jsou tzv. evropské kvóty, tedy směrnice, která se zkrácena nazývá televizí bez hranic, směrnice Evropské unie, která platí pro všechny evropské státy a která by měla platit samozřejmě i pro nás. Diskuse se pouze vede o to, odkdy, od kterého termínu. Chci jen připomenout, že tato směrnice naprosto striktně předepisuje, aby všechny televize v té které zemi až na výjimky předem stanovené vysílaly alespoň 50 % své produkce, takové, která bude pocházet ze zemí EU, samozřejmě včetně vlastní domácí národní produkce, a stejně tak aby na podporu nezávislých producentů alespoň 10 % produkce bylo z tvorby těchto nezávislých producentů.
Víme dobře, že dnes už většina našich televizí nemá s touto směrnicí problémy, pokud máme na mysli televize, které vysílají terestrickým způsobem. Máme samozřejmě určité problémy s některými specializovanými televizními kanály, ale musím připomenout, že tato televize je velmi flexibilní a že i sami představitelé EU tuto flexibilitu nejen vnímají, ale také zdůrazňují. Směrnice sama hovoří o tom, že by se to mělo dodržovat tam - cituji doslova -, kde je to možné, a vhodnými prostředky. Proto i náš návrh zákona z této základní filozofie vychází.
A teď už jen několik drobných poznámek, které následují po oněch základních upozorněních na to, o čem tento zákon je. Jedna z poznámek se týká toho, že bude potřeba, pokud budou propuštěny zákony - předpokládám, že i novela, kterou za chvíli navrhne pan ministr - do druhého čtení, sladit je s dalšími dvěma zákony, jednak se zákonem telekomunikačním - protože máme některé základní pojmy, kde se musí objevit například i ty subjekty, které rozhlasový a televizní signál šíří -, jednak se zákonem o regulaci reklamy, neboť to je mimochodem téma, o kterém se v současné době v Evropě velmi diskutuje, a my budeme muset v našem zákoně odlišit obecné od konkrétního. Stejně tak budeme muset - říkám předem, že s tím počítáme - upřesnit a blíže vymezit pojmy lokální a regionální síť.
Co se týká licencí, je zcela jasné, pokud by docházelo k nějakým sporům či nedorozuměním, že způsob jejich udělování si vyžaduje absolutní transparentnost, ale tomu se samozřejmě předkladatelé návrhu zákona nebrání.
Chtěl bych také zdůraznit, že Evropská unie klade naprosto jednoznačně ve svých požadavcích kromě oněch zmíněných evropských kvót dva základní požadavky. Jedním z nich je z hlediska diváckého ochrana dětí a mládeže před vlivy, které by mohly ohrozit jejich fyzický, psychický a morální vývoj. Naše norma se samozřejmě snaží tento požadavek respektovat, a pokud by v tomto směru byla nějaká diskuse, jsme samozřejmě připraveni doslova převzít evropské požadavky.
Stejně tak jsme připraveni - a myslím, že to bude velmi správné - trvat na tom, že pluralita informací je jedním ze základních systémů demokratické mediální scény a že to je přesně ono místo, kde bude muset Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v souladu se zákonem hrát maximálně pozitivní roli. K tomu jí mimo jiné také má a bude muset sloužit politika sankcí. Je samozřejmě velmi nepříjemné při návrhu zákona hovořit o sankcích, ale je tomu tak.
***