(18.10 hodin)
(pokračuje Kučera st.)
Sankce v našem návrhu jsou navrhovány v několika různých stupních od upozornění přes udělení pokut, a to místy velmi tvrdých, protože jsme posunuli horních hranici možných sankcí až na hranici, která v podstatě vytváří téměř, opakuji znovu téměř ekonomický konec média, které se nechová v souladu se zákonem. A v případě, že by patřičný provozovatel i nadále zákon nedodržoval, následuje samozřejmě sankce nejtěžší, tj. odebrání licence, případně ztráta nároku na prodloužení licence.
Nemyslím si, že by náš návrh zákona byl, jak se mu někdy vytýká, bezbřeze liberální. Ne. Chce jenom vytvořit co nejobjektivnější podmínky pro naše provozovatele, v žádném případě není namířen proti Ministerstvu kultury a jeho správným snahám zastupovat v tomto směru stát. Už vůbec tento zákon není polemikou s ministrem kultury Pavlem Dostálem, ale také, a to musím říci naprosto jednoznačně, není namířen preventivně proti provozovatelům. Tento zákon naopak má vytvořit provozovatelům podmínky pro to, aby v konečném důsledku přinesl to nejpodstatnější, to je pozitivum pro diváky.
Bude to plus pro diváky, bude to plus pro celou republiku, dojde-li k harmonizaci mediálního práva mezi ČR a EU. Já pevně doufám, že tento návrh zákona této harmonizaci pomůže, a proto si vás dovolím požádat, abyste propustili sněmovní tisk 717 do druhého čtení, v němž bychom mohli případně ve spolupráci s vámi se všemi dovést tento zákon do absolutní možné dokonalosti. Děkuji vám za pozornost a těším se na spolupráci se všemi, kdo budou chtít spolupracovat. (Slabý potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení poslanec Radim Turek.
Poslanec Radim Turek: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, mým úkolem je krátce vás provést, seznámit, přiblížit vám nejzajímavější pasáže nové mediální úpravy zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.
Když jsem připravoval podklady pro zpravodajskou zprávu, tak jsem se snažil zjistit, o kterou vlastně verzi připravovaného zákona vůbec jde. Můžu vás ubezpečit, že jsem v podstatě došel k číslu někde snad ke 30 nebo 40 verzím, prostě několik desítek pokusů bylo o harmonizaci českého mediálního provozování. Myslím si, že je třeba ocenit snahu poslanců o to, abychom tuto harmonizaci uskutečnili na české půdě, a o to víc si tedy cením jejich počinu.
Zákon o provozování rozhlasového a televizní vysílání je ve své podstatě novou právní normou, jež poprvé vznikla v roce 1991, kdy došlo k odstátnění rozhlasu a televize, vzniku duálního systému veřejnoprávních a privátních komerčních médií a potřebě vytvořit pro tuto situaci nový právní rámec. Od té doby došlo k jeho několikanásobné novelizaci.
Hlavní důvody nové právní úpravy jsou v podstatě dva. Za prvé potřeba reflektovat situaci, která vznikla na české mediální scéně během uplynulých osmi let, a za druhé harmonizovat české mediální právo s právem Evropského společenství, zvláště v oblasti televizního vysílání, konkrétně směrnice Rady č. 522 z roku 1989 a jejího dodatku z roku 1997. Mnozí z vás jste o ní slyšeli jako o tzv. televizi bez hranic.
Ministerstvo kultury přišlo na začátku tohoto roku s vládním návrhem zákona, který se o zvládnutí zmíněného úkolu pokusil. Bohužel návrh nenašel v Poslanecké sněmovně příliš velkého porozumění. Byl sice propuštěn do druhého čtení, o tom se tady již zmiňoval předkladatel, vláda však pro nesouhlas s připravovaným komplexním pozměňovacím návrhem nakonec ještě před zahájením druhého čtení původní návrh stáhla.
Sněmovní tisk 717, kterým je návrh poslanců Petra Bendla, Miloslava Kučery staršího, Petry Buzkové, Ivana Langera a dalších na vydání zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, vznikl na základě půdorysu zmíněného komplexního pozměňovacího návrhu. Předkladatelé vyšli z předpokladu, že je nám nové právní normy třeba a že by bylo škoda nevyužít poznatků a zkušeností, které získali při přípravě na druhé čtení minulé verze vládního návrhu.
Předložený návrh sice vychází z koncepce dosud platné právní normy, avšak významným způsobem ji rozšiřuje a prohlubuje. V obecných ustanoveních především přichází se slovníkem základních pojmů, které se snaží co nejpřesněji definovat, aby tak při reálné praxi orgánů, jež mají se zákonem co do činění, nedocházelo k matení pojmů. S ohledem na to, že rozhodující část vysílání u nás se provádí terestrickou, pozemní cestou, je třeba, aby existoval orgán, který má na starosti nejen dohlížení na plnění zákona, ale také vykonává státní správu v oblasti provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tím je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Její existenci je věnována druhá část zákona, jež popisuje postavení rady, její působnost, povinnosti, jednání, nabývání členství a zabezpečení činnosti. Dovoluji si především upozornit na § 7, jímž se upravuje členství v radě. Oproti předešlé praxi je novinkou, že členy rady jmenuje a odvolává na návrh Poslanecké sněmovny předseda vlády.
Významnou částí zákona je jeho třetí část, která upravuje možnost získání oprávnění k provozování rozhlasového a televizního vysílání, a to jak šířením prostřednictvím pozemních vysílacích stanic, zde je potřeba ve veřejném výběrovém řízení získat licenci, nebo šířením prostřednictvím družic, kabelových systémů nebo jiných technických prostředků. Zde je účastníkem neveřejného jednání pouze jeden žadatel.
Část čtvrtá upravuje oprávnění k provozování převzatého vysílání, tzv. registraci.
Velmi diskutovanou částí zákona jsou nepochybně práva a povinnosti provozovatelů vysílání. Zvláště zde bylo třeba uvést naši legislativu do souladu s evropskou a i tento poslanecký návrh má v tomto směru ještě určité problémy, zvláště co se týká pořadů, jež by mohly ohrozit tělesný, duševní nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. V návaznosti na tiskový zákon je zde zpracována problematika ochrany osob dotčených obsahem rozhlasového nebo televizního vysílání a rovněž ochrana zdroje a obsahu informací.
Naprostou novinkou je však hlava III, která v souladu s evropskou směrnicí přesně definuje podporu evropské a nezávislé tvorby v televizním vysílání. Stručně je zde třeba připomenout, že podle této směrnice jsou provozovatelé televizního vysílání povinni vyhradit evropským dílům nadpoloviční podíl vysílacího času každého svého programu a stejně tak alespoň 10 % pro díla vyrobená nezávislými producenty. Zde upozorňují tvůrci návrhu, že neuvedli něco, co patrně považovali za samozřejmé, totiž že se do evropské produkce počítají i díla vlastní produkce národní. Skoro by se chtělo říci především. A že by měli rovněž třeba přesněji definovat pojem nezávislé produkce.
Kapitola týkající se reklamy, teleshopingu a sponzorování pořadů musí být v souladu s připravovanou novelou zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy. V tomto zákoně se zaměřuje na specifickou oblast reklamy rozhlasové a televizní.
Poslední, šestá část zákona se zabývá tématem, jež není dosud zpracováno ani evropskými zeměmi a kde se zkušenosti velmi různí. Jde o tzv. křížení vlastnictví v médiích. Smyslem zákona je zajistit pluralitu informací a zabránit negativnímu působení jednostranně cíleného vysílání s nežádoucím dopadem na posluchače a diváky.
***