(10.00 hodin)
(pokračuje Kučera ml.)
A to jak soukromníkům tu část, kterou ještě nedostali vypořádanou, tak sedmiletým čekatelům, kteří svěřili majetek do obhospodařování těm lidem v managementu původních zemědělských družstev, kteří tam tou dobou byli, tak ale také všem členům družstev. Protože tam § 14 vskutku je a členové družstev a nástupnických organizací by mohli tímto způsobem žádat o vydání majetkových podílů, tak se bohužel zatížení na stát nedá odhadovat v několika jednotkách miliard korun, ale v desítkách miliard korun.
Vzhledem k tomu, že veškerou agendu by měl převzít Pozemkový fond, je to cesta značně krkolomná a těžko zvládnutelná, protože z původních milionů oprávněných osob prakticky by se velká většina dostala při žádostech o proplacení svých nároků před Pozemkový fond jako kauza k Pozemkovému fondu, a mohlo by to znamenat skutečně položky ve výši přes půl miliardy spisů vedených na Pozemkovém fondu.
Tím, že novela říká, že stát zaplatí, a potom vymůže nároky, a přitom se nezabývá tím, jak to udělá, tak pouze tento problém odkládá. Odkládá problém s tím, že nejprve stát zaplatí, a pak se bude rozhodovat - protože již bude po dalších volbách -, jestli k vymáhání vůbec přistoupí, nebo nepřistoupí. Když k vymáhání stát přistoupí, bude to určitě znamenat plošnou likvidaci družstev a nástupnických organizací, protože veškeré nároky by měly být vydobyty zpět ve financích. Všichni víme, že původní majetek družstev byl jak zčásti lukrativní, tak zčásti nelukrativní. Můžeme to odhadovat v počtu téměř 1 : 1. Znamená to, že i za investice, které jsou dnes netržní a byly netržní, to znamená do cest, do úpravy krajiny apod., by byly dnes propláceny nároky v penězích. Není možné, aby to tyto organizace unesly. Pokud nabouráme rovinu mezi lukrativním a nelukrativním majetkem, jde o cestu likvidační.
Pokud by se stát po dvou letech rozhodl, že nebude tyto nároky vymáhat, tak jednoznačně potvrdí jak podnikatelskou nerovnost, tak i to, že ti, co se dodnes vyhýbali naplnění zákona, dělali vlastně dobře. Byla by tedy také potvrzena právní nedůvěra v tento řád.
Myslím, že je velmi obtížné tuto novelu ze strany státu finančně zajistit a udržet v chodu celou agendu. To, proč to považuji za nesprávné, je především v tom, že nenarovnává podnikatelské možnosti a nevrací důvěru v právní řád. Jestliže si uvědomíme, že řada občanů této republiky tenkrát nedůvěřovala managementům původních družstev, nechtěla jim svěřit svůj majetek a chtěla se o sebe a svůj majetek postarat sama, šla do zemědělského podnikání bez zkušeností, bez zázemí, bez ničeho. Často tito nově vzniklí soukromníci neustáli tlak ať právnických osob vedle nich hospodařících, tak podmínek hospodaření, nebo špatně odhadli své podnikatelské schopnosti, přišli nejen o zemědělský majetek, ale často i o majetek další, o auta, domy, o majetek celých rodin. Těm, kteří se aktivně starali o svůj majetek, vlastně novela nenabízí nic, zatímco ostatním - i těm, kteří se špatně rozhodli, dali svůj majetek na sedm let do obhospodařování někomu, komu nedůvěřovali, nebo vnesli svůj majetek do družstva, teď s tím nebudou spokojeni a požádají o vyrovnání a obrátí se na stát prostřednictvím Pozemkového fondu - bychom za jejich chybné nebo nesprávné podnikatelské rozhodování nabízeli možnost, že stát všechno proplatí.
Považuji tuto novelu za slib, který bohužel přináší zadluženou budoucnost, ale především to, co já určitě bytostně odmítám - mínění lidí, že stát se o nás ve všem postará. Přenese se to samozřejmě dále do veškeré majetkové sféry, do požadavků na bydlení, do požadavků na práci, do požadavků na životní úroveň. Je to cesta pro mne opravdu nepřijatelná.
Nabízíme novelu, která se vrací k původnímu smyslu a účelu zákona, snaží se udržet vracení majetku v občanskoprávním řízení tam, kde dnes je, a nezatahuje do toho nadbytečným způsobem stát. Několika základními kroky se o to snaží.
Za prvé vrací do hry, do povinnosti se vypořádávat se svým majetkem všechny právnické osoby, které vznikly druhou a třetí transformací s úmyslem uniknout z povinného, zákonem stanoveného vypořádání s oprávněnými osobami a dnes se tváří, že jsou z tohoto vypořádávání vyviněny. Jedná se o známé obchodní a akciové společnosti, dnes hospodařící s majetkem oprávněných osob. Tím, že si vlastně převedly lukrativní majetek pouze do nové společnosti a za sebou ponechaly majetek nelukrativní, požívají výhody, které jim tento právní řád neumožňuje. Řada krajských soudů již rozhodla, že jde o převody majetku v rozporu s právem, a naše novela to pouze plošně konstatuje.
Vyrovnávat by se tedy měly právnické osoby podle objemu převedeného majetku, který dnes spravují.
Pod hrozbou sankcí naše novela nutí ke změně postavení ve vyjednávání mezi oprávněnými a povinnými osobami. Pod hrozbou sankcí - krácení zemědělských dotací - nutí povinné osoby k tomu, aby samy aktivně a dobrovolně vyhledaly oprávněné osoby a uzavřely s nimi dohody o majetkovém vypořádání. Když to bude takto pojato a vynuceno, nebudou již oprávněné osoby v kategorii prosebníčků, ale budou rovnocennými partnery a k dohodě, kterou podepíší, nebudou nuceny v úrovni 5 - 10 % nominální hodnoty jejich požadavků, jejich nároků. Mělo by jít o dohody skutečně rovnocenné. To znamená, že jim tyto dohody musejí vyhovovat. Pokud ne, naše novela nabízí zkrácené exekuční řízení, kdy bez dalších žalob by o vypořádání rozhodl soud. Lze si snadno představit, že pokud bude rozhodovat soud, nebude se zabývat majetkovou strukturou družstev, ale nařídí plnění finanční. Proto by to byl pouze další donucovací prostředek ve směru povinných osob, aby našly kulturní dohody s oprávněnými osobami a uzavřely je tak, aby oprávněným osobám vyhovovaly.
Základním cílem naší novely - myslím si, že je dostatečně známá, abych ji zde nemusel blíže specifikovat - je naplnění původního smyslu a účelu transformačního zákona. Tím, že by došlo k vyrovnání od všech povinných osob, by se nám podařilo narovnat podnikatelské disproporce, o kterých jsem zde ze začátku hovořil.
***