(15.20 hodin)
(pokračuje Rujbrová)
Domnívám se, že tyto tendence nejsou žádoucí. Při jejich prosazení vzniká nebezpečí ovlivňování činnosti správních soudů, což by bylo v rozporu s požadavky soudcovské nezávislosti a nestrannosti. Jeví se mi jako nežádoucí i řešení, podle kterého by přicházelo v úvahu vytváření nezávislých správních tribunálů v rámci výkonné moci, v nichž by se uplatnili i odborníci z jednotlivých správních oborů, a to nejen s právnickým vzděláním. Garance jejich nezávislosti zajištěné způsobem jejich ustavení do funkce, zákonem stanovenou délkou funkčního období, neodvolatelností po dobu výkonu funkce, stanovením rozsahu neslučitelnosti výkonu funkce ve správním tribunálu s určitými činnostmi jsou podle mého mínění nedostatečné.
Významnou námitkou proti zřízení nezávislých tribunálů na nižší úrovni správního uspořádání je i skutečnost, že vznik většího počtu různorodých orgánů zaměřených na rozmanité oblasti státní správy by znamenal jejich organizační nepřehlednost a procesní roztříštěnost. Zajištění kvalitního personálního obsazení obecných soudů vnitřně zaměřených na oblast správního soudnictví je problémem, který bude třeba řešit dlouhodoběji. Odborníci na tuto oblast by měli přicházet především z řad justičních čekatelů, jejichž příprava by neměla opomíjet právě oblast správního soudnictví. Odborníci na oblast právního práva by pak byli lépe využiti jako asistenti soudců ve správním soudnictví.
Ještě mi dovolte několik poznámek k procesní úpravě správního soudnictví. Určitá specifika řízení ve věcech správního soudnictví vyžaduje vytvoření zvláštního procesního předpisu. Přesto se domnívám, že vzhledem k povaze a funkci správního soudnictví je tento proces založen v podstatě na stejných principech, jaké ovládají proces civilní. Požadavek rychlého a účinného řízení při ochraně subjektivních práv, ať charakteru soukromoprávního, či veřejnoprávního, nemůže být v rozporu s principem veřejnosti a ústavnosti tohoto řízení, principem rovnosti stran, principem dispozičním, projednacím a principem procesní ekonomie, jež se uplatňují v klasickém procesu civilním. Proto není vyloučeno takové řešení, podle něhož by se subsidiárně uplatnily i některé instituty vyplývající z ustanovení občanského soudního řádu.
V této souvislosti bude třeba se zaměřit i na otázku optimalizace procesní úpravy správního soudnictví, protože praktické zkušenosti posledních let narazily na její nedostatky, které jsou ostatně uvedeny v předloženém materiálu včetně návrhu na jejich řešení. Navrhovaná úprava v tomto směru v rámci první varianty se opět jeví jako nejvhodnější.
Závěrem bych snad měla dodat, že nezanedbatelným ukazatelem v úvahách o optimální koncepci organizačního uspořádání správního soudnictví a racionální procesní úpravě řízení před správními soudy je ekonomická stránka a finanční dopady zvolené koncepce. I z tohoto pohledu se jeví první z navrhovaných variant jako nejvhodnější, neboť předpokládané náklady, které by byly vynaloženy, jsou nepochybně nejnižší. Samozřejmě že předpokladem by byla i ústavní změna předpokládající vypuštění ustanovení týkající se Nejvyššího správního soudu z Ústavy České republiky. Nejvyšší soud jako jediný vrchol soudní soustavy může podle mého přesvědčení dobře plnit v rámci své vnitřní diferenciace i úkoly při sjednocování judikatury ve správním soudnictví a mimo to může být i rozhodovacím orgánem o mimořádném opravném prostředku. Ostatně v obou uvedených oblastech této činnosti již působí na úseku soudnictví civilního a trestního. Vhodným a kvalitním doplněním soudcovského sboru Nejvyššího soudu o soudce erudované oblasti právního soudnictví by tyto požadavky byly zajištěny.
Nevýhoda prvé varianty, která bývá spatřována v nedostatečné připravenosti soudů na výkon správního soudnictví v plné jurisdikci, by byla v prvé fázi nevýhodou i při uplatnění dalších dvou variant. Jistá řešení však dává možnost, např. otázka zapojení odborníků na správní právo do funkce asistentů soudců, kteří by ve správním řízení rozhodovali.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, paní poslankyně. Slova se ujme pan profesor Zdeněk Jičínský, připraví se pan poslanec Marek Benda.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, pan místopředseda vlády a ministr spravedlnosti tady poměrně obsáhle odůvodnil teze, které jsme už delší dobu měli k dispozici, jimiž jsme se mohli zabývat a nad nimiž jsme mohli přemýšlet o tom, jak si představujeme, pokud o této věci nějakou představu máme, příští budoucnost včetně organizačního uspořádání správního soudnictví. Nebudu zacházet do detailů.
Chci říci jednu věc, že tu není nějaký univerzální model. K argumentům, které teď uváděla paní poslankyně Rujbrová ve prospěch onoho univerzálního soudnictví včetně toho, že jeho součástí má být i soudnictví správní, lze uvést neméně tolik, neméně stejně závažných argumentů svědčících pro to, aby správní soudnictví, protože má výrazná specifika, rozhoduje spory mezi občanem a státním orgánem, resp. orgánem veřejné správy, což je něco jiného, než jsou občanskoprávní spory, což vyžaduje i jinou procesní úpravu v řadě věcí, takže tady je celá řada argumentů svědčících pro řešení jiné. Chci také říci, že v řadě zemí - i účastníci onoho semináře na Nejvyšším soudu o tom také mluvili - v řadě zemí správní soudnictví, resp. zabezpečování zákonnosti ve správě se vůbec nepovažuje za součást obecného soudnictví, vychází se z jiných předpokladů včetně jiného organizačního uspořádání. To říkám jenom proto, abychom si uvědomili relativitu všech argumentů ve prospěch toho či onoho řešení, abychom z tohoto hlediska vážili naše dosavadní zkušenosti, a ty svědčí myslím spíše ve prospěch specializovaného soudnictví ve správě. I značná část soudců u nás, kteří se touto problematikou zabývali, dává tomu přednost, protože přece jen rozhodování těchto sporů má celou řadu významných rozdílů.
Nechci teď hovořil o detailech, o problémech, které bude muset řešit navrhovatel v rámci přípravy zákona, některé problémy budou stejné bez ohledu na to, jaká organizační soustava se přijme. Pro nás platí zásadní, že bychom si měli rozmyslet, které z těchto tří variant dáme přednost. I pan místopředseda hovořil o tom, že rozdíly v nákladech jsou vyčísleny velmi nepřesně a přesně se vyčíslit nedají. Já sám si myslím, že rozdíly z tohoto hlediska by tak velké být nemusely a tyto argumenty by asi neměly být těmi, které vedou k rozhodování ve prospěch toho či onoho řešení.
Na konec bych chtěl říci ještě jednu věc. V současné době v různých souvislostech slyšíme různé hlasy o tom, že je třeba ctít ústavu, dbát na ústavu. Při posuzování této věci musíme hledat i řešení, na kterém se můžeme v rámci sněmovny a potom i Senátu dohodnout, protože i první varianta, jak se paní kolegyně zmínila, by změnu ústavy vyžadovala. Je otázka, zda se pro tuto změnu ona většina najde. Pokud jde o druhou variantu, myslím si, že za jistých okolností se dá realizovat beze změny ústavy, když čistší by bylo její jisté důsledky promítnout i do ústavy, ale nezbytné to zřejmě není.
Třetí varianta by nepochybně určité změny ústavy vyžadovala. Nechci být úplně pragmatický, ale v rámci úvah o tom, jaké řešení preferujeme, bychom měli vážit i tu otázku dopadu do ústavy a možnosti tu či onu ústavní změnu přijmout.
***