(14.40 hodin)
(pokračuje Jičínský)
On tu píše, je to podtitul, "Dech revoluce, nebo kašírování zájmů telekracie?". Takže, buďme střízlivější v tom, jak se tyto věci posuzují. Jsou lidé, kteří znají českou politickou scénu a vědí své. Mimo jiné tam uvádí také: "Je velmi nápadné, že televizní žurnalisté, kteří odmítají každý rozhovor s Hodačem, nemají vůbec nic proti masivní podpoře svého počínání politiky opoziční čtyřkoalice, kteří jsou neustále mezi nimi." Pak je tam celá řada dalších věcí, co s tímto sporem souvisí a o co jde. Jde-li o boj za svobodu projevu, nebo jde-li o velmi složitý politicko-mocenský zápas.
Samozřejmě, v takovýchto věcech dochází k tomu, že se spojují velmi protikladné zájmy, a já nepochybuji o poctivosti takových lidí, jako je Ludvík Vaculík nebo Marek Eben nebo Zdeněk Svěrák, že jejich podpora svobodě projevu je upřímná. Ale musím se jich zeptat, jestli skutečně podporují-li akci, která se konala na Václavském náměstí pod titulem "Televize - věc veřejná", zda se ztotožňují s těmi stanovisky nebo požadavky, které tam zazněly, např. "konec opoziční smlouvy", "předčasné volby", nebo dokonce jeden populární zpěvák prohlásil: "Tato generace už jeden režim svrhla, může svrhnout druhý." Byl bych velmi rád, kdyby tito pánové zaujali k této věci stanovisko, protože tam byli, nebo alespoň někteří z nich, a pokud se k této věci nevyslovili, musím vyjít z toho, že tu platí stará zásada "kdo mlčí, souhlasí".
Velmi na pováženou je to, že tam byl dokonce aspirant na budoucího předsedu vlády, který také k této věci neřekl nic, jen to, že se v tomto prostředí skoro stydí za to, že je politikem.
Takže, jak už to bývá v těchto věcech, tragické se mísí s komickým, a Schwarz uvádí, že samozřejmě, protože to má v mnohém podobu kýče, že nemohlo chybět ani to, že paní první lady vyrazila na pomoc stávkujícím žurnalistům. Takže na to upozorňuji, abychom tyto věci viděli v celku.
Nepochybuji o tom, co jsem už řekl, že pro řadu lidí je to skutečně spojeno s tím, co oni poctivě chápou jako svobodu, svobodu projevu, kterou cítí ohroženou. Osobně jsem přesvědčen, že za tím je mnohem složitější boj o moc, a zmíněné citace z onoho náměstí svědčí o tom, že tu je složitý zápas, který má vést k destabilizaci poměrů v této zemi a k pádu této vlády. Kdo si to může odpovědně přát, nevím. Že to škodí našemu vstupu do Evropské unie, o tom rovněž nelze pochybovat. Těm, kdo všechno zlo v této zemi, všechnu nemravnost spojují se smlouvou o stabilním politickém prostředí, bych doporučil, aby si přečetli kritickou zprávu Evropské komise, kde se pozitivně hodnotí, že díky tomuto politickému ujednání je tu stabilní vláda a země se může pozitivně rozvíjet. I to jsou určité skutečnosti, které bychom neměli brát na lehkou váhu.
V rámci hodnocení toho, co se tu děje, jsem se v tisku setkal s různými paralelami, které mě opravdu překvapily, protože nevím, jakou spojitost tu lze shledávat s únorovými událostmi roku 1948 nebo jaký má v této věci smysl něco obdobného Dvou tisícům slov z roku 1968. Proti komu to je, kdo se to má podporovat a proti komu?
Chci se vyslovit k jedné věci, ke které se vyslovovali i senátoři ze čtyřkoalice na minulé schůzi Senátu, která proběhla předevčírem, a kde najednou objevují - a to je také požadavek stávkujících, ale říkám to v uvozovkách, protože ti, kdo odmítli nového ředitele a vzali televizi do svých rukou, mají ve svých požadavcích nebo ve svých stanoviscích - že generální ředitel Hodač byl zvolen nelegálně, že jeho volba není právně v souladu se zákonem.
Paní poslankyně Parkanová o této věci také mluvila, vzpomínala první radu s předsedou Grygarem. Myslím, že jsme tu všichni, kdo jsme tu těch deset let žili. V této zemi se jistým způsobem politická a ideologická situace vyvíjela, v určité době dominace pravicové ideologie byla téměř absolutní, a můžete mi říci někdo, zda si vzpomínáte, že by před osmi nebo sedmi lety vystoupil v televizi nějaký sociální demokrat? O představitelích nebo členech KSČM vůbec nemluvím. Osobně považuji za chybu - paní poslankyně Parkanová mluvila o principu poměrného zastoupení - že stále trvá praxe, kterou Česká národní rada praktikovala, totiž popírání principu poměrného zastoupení, vylučování komunistických poslanců z normální účasti. Ve Federálním shromáždění tomu tak nebylo, fungovalo docela normálně ve složitějších poměrech.
Takže abychom o určitých věcech mluvili tak, jak jsou. Všechny rady byly voleny podle stejného zákona a v podstatě stejným způsobem. Jestliže to tehdy nevadilo, překvapuje mě, že to vadí teď. A také nikdo - tehdy snad ještě nebyla čtyřkoalice - ani KDU-ČSL, ani Unie svobody, v loňském roce, když probíhaly tyto volby, proti tomu nic neměl. Navrhly své kandidáty a sněmovna je zvolila. V tomto směru nynější námitky, že nebyl dodržen zákon o České televizi, o volbě Rady České televize, v tomto směru jsou velmi účelové.
***