(21.00 hodin)
(pokračuje M. Kučera st.)
Dámy a pánové, měl jsem pocit, že pojem veřejný činitel jsme zrušili současně se zákonem, který byl zákonem o možnosti potrestání urážky veřejného činitele, ale možná, že tomu tak je.
Nalezl jsem tam pro mne něco daleko horšího, totiž to, že jedna z členek mediální rady, tedy televizní rady, která mimochodem byla včera na našem zasedání, a já s jejím souhlasem uvedu její jméno, paní Marcella Marboe-Hrabincová, je podle tohoto dokumentu členkou ČSSD. Místopřísežně prohlašuji, že pokud je mi známo, paní Hrabincová nikdy nebyla, není, a jak ji znám, myslím si, že ani nebude členkou jakékoliv politické strany. V době, kdy jsem se jako člen mediální komise snažil hledat kandidáty pro televizní radu, hledal jsem někoho, kdo by splňoval podmínky stanovené v zákoně, aby to byly významné osobnosti regionální, kulturní, atd., jak je vyjmenováno ve stávajícím platném zákoně o České televizi, a vzpomněl jsem si na to, že v Pardubicích žije a pracuje spisovatelka dětských knih a milostných povídek, v té době pedagožka na univerzitě v Pardubicích, dokonce členka PEN klubu, takže to pro mne byly všechno doporučující atributy. Zeptal jsem se jí, zda by nebyla ochotna přijmout členství v Radě České televize, když má s tímto médiem - navzdory tomu, že nemá doma televizi - vlastní praktickou zkušenost jako spisovatelka a scenáristka. Odpověděla mi: "Samozřejmě, ale pod jednou podmínkou. Vím, že musím být navržena nějakým politickým klubem, ale sděluji, že nejsem členkou vaší politické strany, nebudu touto členkou a nebudu se v žádném případě řídit jakýmikoliv příkazy politiků, pokud by se mi je vůbec pokoušeli dávat." Paní Hrabincová tady tuto větu včera opakovala a potvrdila. Nicméně v tomto materiálu je uvedena jako členka ČSSD, což ji výrazným způsobem má patrně společensky dehonestovat.
Já se nedivím, já jsem mezi podpisy signatářů našel minimálně jeden podpis, který znám z jiného významného dokumentu, který se pracovně jmenuje Anticharta, takže si myslím, že se nemáme už o čem dále bavit.
V tomto dokumentu, který nám předala iniciativa Česká televize - věc veřejná, jsem se dále dočetl, že pan ředitel Hodač uposlechl návodu ředitele televize Nova pana Vladimíra Železného, jak uvést situaci v České televizi do normálu. Mohu si o panu řediteli Hodačovi myslet cokoliv, ale přece jen si nemyslím, že by při jeho věku a zkušenostech byl tak prostoduchý, aby potřeboval rady a návody pana generálního ředitele Železného. Kolegyně a kolegové, upozorňuji vás, že kdyby se náhodou nějakým nedopatřením a řízením osudu stalo, že bych na místě pana Hodače stál já a měl se ujmout řízení České televize, udělal bych přesně tytéž kroky, které v první fázi udělal pan ředitel Hodač, a nepotřeboval bych k tomu žádné návody generálních ředitelů jiných televizí ani jiných podniků.
Ještě několik dalších poznámek. Především se mě dotklo, že jeden z bývalých - včera jsem si odpustil přídavné jméno, ale dnes si ho už neodpustím - a neúspěšných politiků této země, který se dnes vydává za nezávislého publicistu, šel dokonce dále než pan prezident, o jehož vstupu do této kauzy si ostatně v souladu s mnohými z vás myslím, že byl velmi nešťastný, zvláště s tím přirovnáním k únoru 1948. Hluboce se mě dotklo za všechny lidi v této zemi, ale zvláště v tuto chvíli za nás, to jeho přirovnání zákonů a demokratického systému této země k systému v době protektorátu, podle kterého byli popravováni čeští vlastenci. Dámy a pánové, jestli jsme takto hluboce klesli v naší politické kultuře, je mi velice líto, ale takovéto nezávislé novináře od této chvíle číst nebudu, protože mi hrozí nebezpečí, že bych si při čtení jejich článků potřísnil oděv.
Jen tak mimochodem, když už jsme u novinářů, před několika dny mi volal jiný významný český novinář. Rozhovor probíhal v přátelském a korektním duchu, byť stojíme oba trochu na jiné straně barikády, ale to až do chvíle, kdy mi tento novinář položil otázku: "Pane poslanče, můžete mi odpovědět, se kterým členem Rady České televize jste si za posledních 24 hodin telefonoval a o čem?" Odpověděl jsem tomu panu novináři, že samozřejmě mohu, ale že to neudělám, resp. že mu řeknu, že jsem si netelefonoval s nikým, pardon, totiž vlastně se všemi, ať si to přebere, a při této příležitosti že mu dávám také informaci, že jsem si na toto téma vyměnil několik vřelých slov s americkým prezidentem Clintonem.
Jestliže si, dámy a pánové, novináři osobují právo vyslýchat poslance, s kým a o čem si telefonují, tak tvrdím, že toto právo jim nenáleží, i kdyby se stokrát oháněli svobodou tisku a svobodou informací.
Pan Kraus mi ve zmíněné "Jedenadvacítce" sdělil, že on moc dobře ví, komu jsem volal a o čem jsme si telefonovali. Pan Kraus má patrně někoho, kdo mu pomáhá odposlouchávat telefony. Já bych prosil, jestli mě poslouchá pan ministr vnitra, zda by nemohl této mé poznámce a onomu televiznímu vysílání věnovat nepatrnou pozornost, protože, dámy a pánové, až tam jsme to v naší společnosti dopracovali.
Byla tady řeč o tom, že naše nezávislé odbory se musely zastat našich stávkujících spoluobčanů v České televizi, protože jejich stávka je legální, především proto, že lidé, kteří jsou ve velíně České televize, mají v rámci této stávky nedůstojné lidské podmínky. Promiňte, ale mně není nic známo o tom, že kdyby chtěli, nemohli by například odejít na toalety nebo do sprch. Pokud je mi známo, v tom jim nikdo nebrání. Je pravdou, že pak by se zřejmě nemohli vrátit na velín, ale to už je jejich svobodná volba. Možnost odejít na toaletu a do sprch tady nepochybně je, takže já bych v tuto chvíli o nedůstojných podmínkách nehovořil. Ostatně byli to oni, kdo si vyžádali a nechali si poslat chemické toalety, dobrovolně a rádi.
Byla tady několikrát řeč o tom, že nám tajemství televizní ekonomiky rozkryje audit, ať už obyčejný, nebo forenzní, že bude dobré zavést výběrové řízení, že odhalíme finanční toky. Dámy a pánové, mám pocit, že by mi pan ministr kultury a další lidé, kteří znají situaci v televizi, případně v jiných kulturních zařízeních tohoto typu, potvrdil, že neodhalí. Audity pouze odhalí, jestli je to všechno správně účetně, jestli je všechno správně spočítáno a čísla jsou ve správných kolonkách, kde mají být, jestli jsou k nim správné účetní doklady atd. Ale jestli se dá ten který televizní projekt realizovat za 100 tisíc, 500 tisíc nebo milion, neodhalí žádný audit na světě. Z vlastní praxe vím, že se dá pořídit divadelní inscenace za 10 tisíc, za 50 tisíc, stejně jako za 500 tisíc. Jde jen o to, kolik mi zastupitelstvo města, které bylo zřizovatelem našeho divadla, na tuto inscenaci uvolní peněz, a já se podle toho budu muset zařídit. Tak je to, dámy a pánové. Audit není onen kouzelný proutek, který by nám toto tajemství rozkryl.
Slyšel jsem tady také v diskusi poznámku na téma, jací jsme chudáci, když platíme koncesionářské poplatky a nemůžeme sledovat tím pádem předplacenou Českou televizi. Chtěl bych upozornit všechny, kteří užívali tohoto argumentu, aby si upřesnili a ujasnili pojem koncese a koncesionářský poplatek, ať už se to týká rozhlasu, nebo televize.
***