(15.50 hodin)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Nyní prosím zpravodaje výboru pro evropskou integraci poslance Stanislava Fischera.
Poslanec Stanislav Fischer: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, výbor pro evropskou integraci projednal vládní návrh zákona o odpadech na své 37. schůzi konané dne 11. ledna 2001. Po úvodním slově ministra životního prostředí České republiky Miloše Kužvarta a jeho první náměstkyně Dany Římanové, po vyslechnutí zpravodajské zprávy poslance Stanislava Fischera a po rozpravě:
1. doporučuje Poslanecké sněmovně, aby návrh schválila.
2. Doporučuje Poslanecké sněmovně, aby přijala k tomuto návrhu zákona změny a doplňky, které jsou uvedeny v tisku 705/1 - proto je nebudu opakovat, i když jich je jen osm.
3. Pověřuje předsedu výboru, aby toto usnesení předložil předsedovi Poslanecké sněmovny.
4. Zmocňuje zpravodaje výboru, aby o výsledcích jednání ve výboru informoval schůzi Poslanecké sněmovny.
5. Zmocňuje zpravodaje výboru, aby ve spolupráci s legislativním odborem Kanceláře Poslanecké sněmovny provedl příslušné legislativně technické úpravy.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Nyní otevírám obecnou rozpravu, do které se jako první přihlásil pan poslanec Tomíček.
Poslanec Rudolf Tomíček: Dámy a pánové, dobrý den. Slyšeli jsme předřečníky, kteří hovořili o stanoviscích výborů. V každém případě v předloženém zákonu o odpadech se dočteme mnoho o tom, co budeme s odpady dělat a jakým způsobem.
Nicméně se domnívám, že jedna záležitost byla v tomto návrhu trochu opomenuta. Dovolím si ji zde trochu přiblížit a samozřejmě následně navrhnu i v podrobné rozpravě následné řešení.
Chci se zabývat problémem systému odděleného sběru výrobků, protože samozřejmě odpady jsou jednak takové, které naprosto zničíme, jsou v dezolátním a rozděleném stavu a nepotřebujeme je, druhá věc je, že některé věci můžeme někam vrátit. Myslím si, že to by bylo dobře, protože bylo by dobré, aby subjekty, které uvádějí jednotlivé výrobky na trh, se cítily i odpovědny za to, co vlastně na trh dávají.
Předpoklad, že stačí tuto povinnost uložit pouze dovozcům a výrobcům, je poměrně nesprávný a je zde opomenuto, že i ostatní výrobky, na něž se vztahuje zpětný odběr, o kterém hovořím, jsou dováženy, ale v rámci jiných výrobků, ať už se to týká třeba oleje či pneumatik v automobilech či elektrických akumulátorech v domácím nářadí, výbojky, zářivky ve svítidlech atd. Ve značném množství takových případů je nemožné pak určit výrobce tohoto produktu, který je zahrnut do povinnosti zpětného odběru. Také není jednoznačné, zda ten, kdo pouze v České republice kompletuje a dále prodává jakýkoli výrobek, který obsahuje i částečně výrobek určený ke zpětnému odběru, je nutno tuto povinnost plnit.
Dalším důvodem, proč je nezbytné, aby povinnou osobou byla každá osoba, která uvádí daný výrobek do oběhu, je skutečnost, že toto místo, místo zpětného odběru, musí být pro spotřebitele stejně dostupné jako místo prodeje tohoto výrobku. Samozřejmě pokud se na něj vztahuje povinnost zpětného odběru, jak je popsáno v § 38 předložené novely.
Je velmi obtížné donutit distribuční řetězce vyvíjející neúměrný tlak na výrobce, aby dobrovolně plnily tuto povinnost, popř. přiměřeně spolupracovaly. Získaly by tak dle mého názoru další diskriminační nástroj a možná i neopodstatněný profit. A samozřejmě by hrozilo zdražování celého procesu, který by ve své podstatě nesl nakonec spotřebitel. Zajištění zpětného odběru je v konečné fázi přeneseno na výrobce nebo dovozce, neboť je pro prodejce snadno smluvně i jinak zajistitelné, že jeho dodavatel bude zpětný odběr zajišťovat. Prodejce má samozřejmě poměrně snadný nástroj. Pokud toto nebude zajištěno, výrobek neodeberu a nebudu prodávat. Tento princip není diskriminační, a naopak zajistí plnou a transparentní zainteresovanost, dá se říci, na všech stupních - výrobců i prodejců.
Podstatným důvodem je také povinnost vykazování množství výrobků uvedených do oběhu subjekty distribuce. Tato evidence přinese přesnější přehled a možnost snadnější kontroly množství daných výrobků uváděných na trh.
Ještě jedna věc, která s tím souvisí. Povinnost zajištění tohoto zpětného odběru povinnými osobami taktéž není přesněji uložena. Nelze způsob plnění tak závažné povinnosti ponechat pouze na názoru povinné osoby. Je jen těžko představitelné, kolik možných postupů by bylo prezentováno jako plnění tohoto zpětného odběru, zvláště když většinou se jedná o nebezpečné odpady. Již ve věcném záměru tohoto zákona byla v bodě 8 a v následujících uvedena možnost splnění této povinnosti prostřednictvím jisté organizace.
Dovoluji si potom navrhnout i zpřesnění dikce zákona v tom, že exaktně navrhnu stanovení způsobu, jak lze plnit tuto povinnost zpětného odběru. V možnostech, které jsou k dispozici, je samostatné plnění zpětného odběru přenesením na jinou právnickou nebo fyzickou osobu, která vyrábí, dováží nebo dále prodává výrobky, popř. přenesením na autorizovanou společnost. Toto ustanovení umožní těm, kteří jsou technicky a organizačně schopni, zajistit vlastní zpětný odběr svou činností, a nemá tudíž diskriminační charakter. Umožní však také jiným povinným osobám přenést tuto povinnost dále i směrem na dovozce a výrobce, popř. právě, jak již jsem hovořil, na autorizovanou společnost, jestliže pro mne není ekonomicky ani organizačně únosné zajistit tuto povinnost samostatně.
Autorizací tohoto subjektu Ministerstvem životního prostředí a sledováním jeho činnosti se dále zprůhlední evidence a následné nakládání s uvedenými typy výrobků. Je z celospolečenského hlediska žádoucí, aby v případě, že se jedná právě o nebezpečné odpady, jak jsem již hovořil, byla tato evidence v maximálně možné míře dosažitelná a kontrolovatelná. A samozřejmě také úplná.
V původním paragrafovaném znění v návrhu tohoto zákona byla tato společnost uvedena a nebyla pouze precizována. Na základě právních rozborů pro stejné účely v případě řešení problému zpětného odběru u obalů bylo shledáno, že je možné přehledně a pro státní správu efektivně řešit tento problém tzv. autorizovanou společností, která je na podkladě udělení autorizace Ministerstvem životního prostředí pod kontrolou, aniž by docházelo k omezení či diskriminaci jakýchkoli subjektů trhu.
Potom přesněji navrhnu v jednotlivých paragrafech, jak by to asi mělo vypadat. Samozřejmě, že je na posouzení vás ve sněmovně, abyste o tom rozhodli, a samozřejmě i na pracovnících Ministerstva životního prostředí, ale domnívám se na základě i jistých jednání, která předcházela tomuto mému návrhu, že bude přijat kladně. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Jako druhý se přihlásil pan poslanec Ambrozek.
Poslanec Libor Ambrozek: Děkuji. Vážený pane předsedo, vážená vládo, kolegyně a kolegové, v rámci obecné rozpravy si dovolím jen několik poznámek k projednávanému sněmovnímu tisku 705 zákona o odpadech, protože, jako mnozí, jsem pamětníkem projednávání zákona předchozího, zákona 125/1997 Sb., i novely v loňském a předloňském roce, která se týkala poplatků nakládání s komunálním odpadem.
Musím říci, že předložený návrh prodělal během několika měsíců celou řadu změn. Poslanci měli možnost se k němu vyjadřovat, Legislativní rada vlády v tomto případě také odvedla kus práce a lze říci, že zákon je podstatně lepší, než byl zákon 125/1997 Sb., ke kterému jsme také přispěli tím, že jsem přijali více než 100 pozměňovacích návrhů, které v některých případech narušily konstrukci tohoto původního textu.
***