(11.10 hodin)
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, paní poslankyně. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám zatím tři písemné přihlášky. Jako první bude hovořit paní poslankyně Machatá, poté pan poslanec Walter Bartoš a po něm paní poslankyně Alena Svobodová.
Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Marie Machatá: Vážený pane předsedající, páni ministři, kolegyně a kolegové, úvodem mi dovolte citaci: "Současnost dětských domovů vyvrací mýty o zanedbaných a citově deprimovaných dětech, jejichž nenaplněné dětství je předurčuje k asociální dráze. Dnešní děti v dětských domovech odrážejí sociální realitu v naší společnosti a díky vysoké profesionalitě a osobní vybavenosti pedagogických pracovníků má většina z nich reálnou šanci plné socializace. Stále bude dost těch, kteří bez znalosti věci prohlašují: Zastavme přibývání dětí v dětských domovech -"
Místopředseda PSP František Brožík: Vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové, chtěl bych vás poprosit o ztišení atmosféry, jak na pravém křídle... Pan poslanec Bartoš bude za chvíli hovořit, ať nevyrušuje paní kolegyni. Děkuji vám.
Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Marie Machatá: Také děkuji. Vrátila bych se o několik slov zpět.
"Stále bude dost těch, kteří bez znalosti věci prohlašují: Zastavme přibývání dětí v dětských domovech, a žádají, aby se dětem dostalo péče v azylových a sociálních domech pro rodiny, protože v dětských domovech jsou děti vystaveny těžkému citovému strádání.
Jak ušlechtilá myšlenka, ale jak vzdálená od reality." Konec citace.
Kdo odhaduje podle užité rétoriky dobu vzniku této citace na 70. či 80. léta, mýlí se. Jedná se o nejnovější publikaci s názvem Dětské domovy v České republice z přelomu let 1999 a 2000, která vznikla pod vedením odboru speciálních škol a institucionální výchovy ministerstva školství. Dovoluji si připomenout, že stejný odbor se největší měrou podílel i na návrhu právě diskutovaného zákona.
Dámy a pánové, tvrzení o mýtech o citově zanedbávaných a deprimovaných dětech v dětských domovech považuji za skandální. Nejen proto, že popírá dlouholeté výzkumy výchovy dítěte mimo rodinu, dětských psychologů a dalších odborníků prováděné na celém světě, a jejichž alarmující výsledky jsou ve vyspělých zemích brány v úvahu mj. i při koncepci péče o ohrožené děti a tvorbě následných zákonných norem.
Za naprosto nejhorší považuji skutečnost, že toto tvrzení oficiálně publikuje odbor speciální pedagogiky a institucionální výchovy ministerstva školství, který metodicky přímo ovlivňuje veškerá ústavní školská zařízení. Odborník na výchovu dětí, který odmítá skutečnost, že dítě v dětském domově či v jiné institucionální péči citově strádá, podle mého názoru otevřeně potvrzuje, že není schopen vcítit se do psychických potřeb dítěte, a tudíž, promiňte, není kompetentní osobou, která by měla o dítě pečovat či rozhodovat o způsobech jejich výchovy.
Ne nadarmo soudní znalci z oboru psychologie a psychiatrie zkoumají mj. právě schopnost empatie, tedy vcítění se do potřeb dítěte, když zpracovávají podklady pro rozhodování soudu, který z rodičů je lépe vybaven pro jeho výchovu. Podobně, jak je vám jistě známo, se postupuje i při výběru náhradních rodičů.
Vážené kolegyně a kolegové, obávám se, že právě výše popsaná nedostatečná kompetence vedla předkladatele k přípravě zákona, který v řadě paragrafů odporuje ustanovení Ústavy České republiky a Úmluvy o právech dítěte. Předložený zákon pouze povyšuje zastaralou vyhlášku o školských zařízeních na normu vyšší právní síly a konzervuje současný neutěšený stav, který je koneckonců paradoxně zdokumentován v citované publikaci Dětské domovy v České republice.
V souladu s výše uvedenými právními normami zákon dítěti zaručuje řadu práv na rozvíjení tělesných, duševních a citových schopností, na respektování lidské důstojnosti, s právem na seznámení se se svými právy a povinnostmi atp. V předkládaném zákoně však nenajdeme žádný paragraf, který by vymezoval alespoň základní metodický postup povinnosti ředitele a zaměstnanců zařízení, jak budou deklarovaná práva naplňována v praxi. Ředitel nemá povinnost dbát na dodržování deklarovaných práv dětí. Není tedy přímo povinen vést děti k zodpovědnosti za svůj život, motivovat je ke vzdělání, k individuálnímu rozvoji. Není zodpovědný za kvalitní přípravu a proces integrace dítěte do společnosti po odchodu z dětského domova.
Argument, že vše obsahuje vnitřní řád, je prostě argumentem lichým. Zákon musí upravit základní standard kvality péče o výchovu dítěte, který pak vnitřní řád zařízení rozvine do konkrétních možností.
Ředitel v zařízení má řadu rozhodovacích pravomocí a organizačně technických povinností, proti nimž dítě nemá žádnou možnost odvolání. Paradoxně dochází k tomu, že osoba podléhající režimu výkonu trestu odnětí svobody má více vymáhatelných práv než dítě v ústavní péči školského zařízení. Tomuto dítěti totiž nikdo nemá povinnost, uvedenou v zákoně, předávat informace o tom, kde si může stěžovat, kam se má odvolat proti rozhodnutí nebo přístupu, který ho trápí, dokonce ani neví, jak dlouho v ústavním zařízení bude žít.
Argument, že podle zákona o sociálně-právní ochraně jednou za půl roku přijíždí za dítětem pověřený pracovník orgánu sociálně právní ochrany, považuji za nedostatečný a neadekvátní.
Zároveň není nikde upraveno, jak je nakládáno s dokumentací dítěte, kdo do ní má právo nahlížet, není upraven postup při předávání informací o dítěti, právo dětí, případně rodičů, zákonných zástupců do ní nahlížet atd. Není nikde upraveno, jak lze se spisem nakládat po ukončení ústavní výchovy dítěte.
Zákon obsahuje i ustanovení, která jsou v rozporu s ústavou i s Úmluvou o právech dítěte. Za všechny alespoň následující příklady:
Ředitel zařízení má totiž právo podle § 13 odst. 6 bez rozhodnutí soudu dítě přeřadit z dětského domova do výchovného ústavu.
Dále § 19 je hned v rozporu s řadou článků úmluvy a ústavy, které hovoří o ochraně před tělesným či duševním násilím, zaručují právo na respektování lidské důstojnosti a které ukládají zařízením, ve kterých dítě pobývá, povinnost učinit všechna opatření nezbytná k tomu, aby kázeň byla zajišťována způsobem slučitelným s lidskou důstojností dítěte. Tento paragraf totiž pod rouškou zklidnění dítěte a stabilizace jeho psychického stavu navrhuje de facto schválit zákonem pobyt na samotkách, a to i navzdory řadě neblahých zkušeností z minulých let, kdy v separaci docházelo k pokusům o sebevraždy dětí, a opakovaným výtkám zahraničních pozorovatelů vůči ústavním zařízením v České republice.
***