(11.20 hodin)
(pokračuje Machatá)
Podle mého mínění izolace a pocit bezmoci a nelásky představují obrovské zlo tohoto světa v očích dítěte. Měli bychom si proto všichni uvědomit, že jak se zachází s dítětem, tak bude zacházet dítě se společností.
Předkládaný návrh zákona sice upravuje práva osob odpovědných za výchovu dítěte vůči zařízení, ale zařízení není podle textu předlohy povinno tato práva naplňovat. Zařízení má pouze právo vymáhat na osobách odpovědných za výchovu povinnosti. Jednosměrná práva a povinnosti vedou, jak známo, k diskreditaci práv a nedodržování povinností obecně.
Jistě se mnou budete souhlasit, že tato situace nevede ke kvalitní spolupráci mezi zařízením a rodiči v zájmu dítěte.
Důvody, proč se domnívám, že předložený návrh zákona konzervuje současný neutěšený stav, který je koneckonců paradoxně zdokumentován v již citované publikaci, jsou následující.
Za absurdní považuji skutečnost, že za dobu 6 let, od roku 1994, kdy bylo v ČR 99 dětských domovů, si do roku 2000 společenská potřeba údajně vyžádala otevření dalších 25 dětských domovů. V roce 2000 již máme 124 dětských domovů. Argument, že došlo k transformaci zvláštních škol v internátní dětské domovy, kterých bylo podle téže publikace 6, při klesající porodnosti považuji za lehce zavádějící.
Zákon zná pouze stávající typy ústavní výchovy, neupravuje rozvoj a podmínky pro moderní, efektivní a v neposlední řadě mnohem levnější formy náhradní výchovy, jako jsou např. soukromé či státní jedno- až dvougenerační dětské domovy nebo profesionální náhradní rodiny.
Za další neodpustitelný problém považuji, že zákon nestanoví ani minimální personální standard včetně povinnosti celoživotního vzdělávání pracovníků. V dětských domovech pracuje celkem 1 136 pedagogických pracovníků, z nichž má vysokoškolské vzdělání 15,8 %, středoškolské 74,4 %. Při skutečnosti, že v dětských domovech je 36,2 % dětí zdravotně postižených, 82,1 % s lehkou mentální retardací, 7,6 % se smyslovými vadami a 3,8 % s vícečetnými vadami, považuji požadavek vzdělání za zásadní. Doposud nebyla zpracována žádná podobná sonda do školských zařízení pro ústavní a ochrannou výchovu, o jejichž kvalitě péče neexistují tedy žádné kvalitní informace.
Vážené kolegyně, kolegové, uvedla jsem zde jen několik z mnoha výhrad, proč nepovažuji předložený návrh zákona o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních za vyhovující. Mé argumenty nejsou v žádném případě namířeny do řad pracovníků dětských domovů, jsou to argumenty proti přijetí nedobrého zákona.
Žádám vás o vážné zamyšlení, protože tento zákon ovlivňuje život dětí, které se o svůj osud většinou nepřičinily. A kdyby podle mého jeho výklad umožnil ublížení i jen jednomu dítěti, je to pak zákon velmi špatný.
Dámy a pánové, z těchto důvodů navrhuji návrh zákona zamítnout. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, paní poslankyně. Hovořit bude pan poslanec Walter Bartoš, připraví se paní poslankyně Svobodová.
Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, úvodem bych chtěl ocenit věcný význam předkládaného návrhu zákona. Vlastně poprvé se navrhuje zákonem vymezit výkon ústavní nebo ochranné výchovy, kterou v zájmu výchovy a péče o dítě nařizuje soud poté, kdy rodiče nebo jiní zákonní zástupci nezletilé osoby buď z různých důvodů nemohou o děti pečovat, nebo je jejich péče nedostatečná či neúčinná.
Až dosud se výkon uvedené institucionální péče řídil podzákonnými právními normami. Předložení podobného zákona, pokud by navrhoval řešit problematiku komplexně, by bylo velkým přínosem. Bohužel předložený návrh zákona popisuje uvedenou problematiku jen v těch případech, které se týkají jen školských zařízení, tedy jen v těch případech, kdy je ústavní nebo ochranná výchova vykonávána v zařízeních zařazených do tzv. sítě škol a školských zařízení řízených a financovaných MŠMT.
I samotný text zákona však připouští, že ochranná a ústavní výchova může být vykonávána i v zařízeních, v ústavech zřizovaných Ministerstvem práce a sociálních věcí nebo ve speciálních zdravotnických zařízeních. Na výkon tam realizované ústavní nebo ochranné výchovy se zákon - ke škodě věci - bohužel nevztahuje.
Podobný dílčí nedostatek by snad bylo možné napravit přijetím příslušných pozměňovacích návrhů, a to v součinnosti se zmíněnými resorty, tedy s Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem zdravotnictví.
Závažnějším a současně neodstranitelným nedostatkem zákona však je jiná okolnost. Předkládaný návrh zákona o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve specifických výchovných školských zařízeních je v důvodové zprávě popsán jako speciální zákon dosud jen připravovaného školského zákona. Dovolím si citovat z předkládané důvodové zprávy: "Předkládaný návrh zákona o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních právně vymezuje pouze specifika této části školství, která nejsou zahrnuta do připravovaného zákona o vzdělávání. Ve vztahu k tomuto zákonu bude mít charakter speciálního zákona."
Pokud je konstatování uvedené v důvodové zprávě platné a je míněno vážně, je v tomto okamžiku sněmovně předložen návrh speciálního právního předpisu vztahujícího se k dosud k neexistujícímu návrhu obecné právní úpravy. Již to by měl být důvod pro odmítnutí nebo alespoň odložení předloženého návrhu zákona do doby, než bude projednán a v nějaké konkrétní podobě přijat připravovaný nový školský zákon.
V opačném případě se totiž vystavujeme nebezpečí a přijetím jakési právní úpravy jistého speciálního sektoru školské problematiky současně stanovíme budoucí podobu obecné právní úpravy pro celou oblast školství. Je docela možné, že právě toto je možná skrytým úmyslem předkladatele. Dodávám, že ať už jsou skutečné důvody podobného nestandardního postupu jakékoli, jsou v každém případě obtížně akceptovatelné.
***