(14.30 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Pan kolega Svoboda nepochybně také ví, že to byl Churchill i Američané, kteří vydávali Sovětům občany Sovětského svazu z těch zón, které byly obsazeny Američany a Angličany. Tak co z toho budeme vyvozovat? My budeme buď situaci posuzovat takovou, jaká tehdy byla, nebo na ni budeme uplatňovat hlediska po 60 letech.
Jsem pro to, abychom určité věci, pokud se staly, pokud je můžeme dneska napravit, napravili. Přistupujme k tomu ale racionálně a nevzbuzujme emoce tam, kde to není třeba.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Ransdorf, připraví se pan poslanec Svoboda.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, já bych chtěl navázat na to, co tu řekl předřečník, že je důležité, abychom se vzájemně poslouchali. Rozhodně je jedním z úkolů tohoto parlamentu to, aby se snažil odčinit bezpráví, pokud se stalo, aby byla také napravena křivda, která poznamenala to období krátce po květnu 1945. Samozřejmě, této složité látce, kde se střetávají různé protichůdné směry tehdejší doby, kde se střetávají různorodé lidské osudy, neodpovídá velmi jednoduchá šablona, se kterou pracuje tato předloha. V tom je problém, o který jde.
Proto vyvolává tento text ve mně značné rozpaky. Ne samotné úsilí o humanistické gesto - to v žádném případě ne. Je nepopiratelné, že se v té mlýnici ocitli lidé, kteří byli zcela nevinní, lidé, kteří se stali obětí určitých tendencí, řekl bych, toho bezpečnostního aparátu. Nikdo si jistě nepředstavuje, že Smerč(?) je organizace, která pracovala v rukavičkách. A samozřejmě, stalinský režim má na svědomí spoustu velmi odporných záležitostí. Já osobně za nejodpornější záležitost pokládám, když Stalin poslal 800 německých antifašistů Hitlerovi do chřtánu. To je prostě strašlivá hanba, která nikdy nebude plně odčiněna.
Nicméně je třeba vycházet z toho, že naše republika se chovala po roce 1918 k ruské emigraci velkoryse. Byla tu řada institucí, vysokých škol, seminářů, některé si získaly i mezinárodní renomé, jako například Kondakův seminář. A je také pravda, že ona emigrace měla různorodý ráz. Naši legionáři nepodporovali přímo carskou opozici, černosotněnce a podobné směry, ale snažili se spíše podporovat demokratické strany a skupiny v tehdejším Rusku a chovali se velmi zdrženlivě v celém tomto konfliktu. Rozhodně kdybychom se podívali, tak třeba vláda, která byla přichystána v Ufě, je něco jiného než třeba Kolčakův režim, který byl zaveden na Sibiři. Podobně se citlivě a diferencovaně chovala první republika k ruské emigraci, která skutečně byla různorodá. A není pravda, že tedy základním motivem této emigrace byl odpor proti bolševismu. Není pravda, že tato emigrace jako celek měla jednolité politické zabarvení.
Když se dnes například diskutuje v současném Rusku hodně o ideologii tzv. euroasiatství, je třeba říci, že euroasiatství se nezrodilo ani v Berlíně, ani v Paříži, ale v jiném významném centru ruské emigrace, a to v Praze. Stejně tak když se mluví o směnověchovství jako jiném vlivném proudu mezi ruskou emigrací v meziválečném období, toto byl směr, který v žádném případě nebyl zaměřen proti režimu, který existoval na území Sovětského svazu. A tento směnověchovský proud měl velkou oporu právě v emigraci v Praze. Nelze tedy brát tuto emigraci jako jeden celek.
A samozřejmě, tuto různorodost a také různé politické zaměření podtrhla ještě druhá světová válka. To je notoricky známá skutečnost. Samozřejmě tedy šablona, se kterou pracuje tento návrh, nerespektuje tento základní fakt.
Druhý základní fakt, který nerespektuje, je ta okolnost, že po druhé světové válce toto předávání občanů se dálo i na území jiných zemí - nejenom zemí střední Evropy, nejenom na Balkáně, ale dálo se také u západních velmocí. Dělali to Američané, dělali to Britové, dělali to Francouzi. A proto bych já - i vzhledem k tomu, že se jedná o složité období let 1945 - 1948, poválečné uspořádání Evropy - doporučoval následující postup: abychom vzali v úvahu při tom, jak bude vytvářen definitivní text této předlohy, pokud by prošla dál, aby se brala v úvahu ta úprava, která existovala v jiných zemích, jako je Anglie, jako je Francie, jako jsou Spojené státy. Domnívám se, že s ohledem na tu složitost poválečného uspořádání je nesmírně důležité vzít v úvahu postup v těchto zemích a také, pokud možno, při případném odškodňování koordinovat své úsilí s těmito zeměmi. Samozřejmě, je snadné udělat jednostranný krok, který může mít konsekvence, které my nejsme v současné době v této situaci v prostorách této sněmovny schopni dohlédnout.
Proto bych prosil, aby se při vážení této záležitosti přihlédlo k tomuto konkrétnímu kontextu. Já osobně, jak říkám, jsem na rozpacích. Já nemám nic proti tomu, aby se křivdy, které se staly, odškodnily, ale mou dobrou vůli v této záležitosti blokuje předloha, která neodpovídá složitosti celé záležitosti. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Nyní zde mám dvě faktické poznámky, potom mám ještě dvě další nové přihlášky. Ještě dříve, než k nim udělím slovo, chci upozornit všechny poslankyně a poslance, že naším úkolem je projednat a přijmout zákon, ne hodnotit historii.
Faktická poznámka - pan poslanec Brtnický, potom pan poslanec Laštůvka.
Poslanec Jiří Brtnický: Paní předsedající, dámy a pánové, ze slov pana kolegy Ransdorfa jsem měl dojem - a možná, že se mýlím, že jsem takový dojem měl - že někteří z našich občanů nebo lidí, kteří třeba nebyli našimi občany, ale v té době žili na území našeho státu, byli zavlečeni do gulagů jaksi oprávněně a někteří neoprávněně. Chtěl bych se zeptat pana poslance Ransdorfa vaším prostřednictvím, paní předsedající, aby nám řekl, jestli ví o nějakých takových občanech nebo lidech, kteří žili na území našeho státu, kteří do těch gulagů byli zavlečeni neoprávněně.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Faktická poznámka - pan poslanec Laštůvka.
Poslanec Vladimír Laštůvka: Děkuji. Paní předsedající, dámy a pánové, při všem respektu, který cítím ke kolegovi Ransdorfovi, cítím také potřebu poznamenat to, že nemám nejmenších námitek proti tomu, abychom projednávali jakoukoliv normu věcně a přesně. Nicméně není naším úkolem, abychom zde prováděli historické soudy. Naším cílem je přijmout v tento okamžik zákon, který bude satisfakcí, kterou jsme povinni těm, kteří tady byli a jejichž čas se krátí. Je to závod s časem. Prosím pěkně, nediskutujme, konejme.
***