(17.00 hodin)
(pokračuje Štrait)
Poslyšte krátké zdůvodnění. Pokud hovoříme o křivdách v novodobých dějinách, v těch nejnovějších dějinách, nelze zapomenout na občany, kteří byli v důsledcích mnichovského diktátu vysídleni z pohraničí. Samozřejmě že vím, že "vysídleni" je slabé slovo. Oni byli hrubě vyhnáni. Nešlo jenom o občany v tzv. Sudetech, bývalé sudetské župě Sudetengau se sídlem v Liberci, ale i nemalé oběti byly i na území Těšínska v důsledku násilí z polské strany.
Dovolte mi, abych se pokusil tuto věc i kvantifikovat. Ihned po mnichovském diktátu bylo z Těšínska, z území, které bylo postoupeno Polsku, vyhnáno 20 tisíc českých lidí, k tomu přibylo dalších 10 tisíc osob. Mnozí z nich byli nuceni zanechat na místě svůj nemovitý, ale i movitý majetek, protože na vystěhování, které bylo velmi hrubé, měli šest hodin. Dále šla genocida tak daleko, že ti, co zde zbyli - bylo jich 90 tisíc - byli zbaveni všech jazykových, národních a kulturních práv, nebyla tam ponechána ani jedna mateřská škola, ani jedna škola obecná, ani jedna měšťanka nebo střední škola. Český jazyk byl vypuzen i z kostelů, byli vyhnáni až na tři výjimky z celého území osmi tisíc kilometrů čtverečních všichni kněží. Úředním jazykem se stala téměř okamžitě polština a podání v jakémkoli jiném jazyce bylo nepřípustné.
Fakta z německého příhraničí, z obsazeného pohraničí v roce 1938 - táhlo se to až do roku 1939 - jsou známa víc. Bylo nuceno uprchnout 114 578 Čechů, ale pro úplnost musím dodat, že také odešli antifašisté německé národnosti - 11 647, také i 7325 Židů, kteří utekli před Hitlerem z třetí říše a usídlili se přechodně - jak bylo vidět - v pohraničí.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Uděluji slovo panu poslanci Výbornému, připraví se pan poslanec Mlynář.
Poslanec Miloslav Výborný: Dámy a pánové, můj pozměňovací návrh bude velmi stručný. Vůbec se netýká hmotně právní úpravy, která je obsažena v tomto tisku. Týká se spíše jednoho procedurálního ustanovení, ale i když jde o návrh stručný, myslím si, že je nesmírně důležitý a potřebný.
Navrhovatelé celkem správně v ustanovení § 6 návrhu počítají s tím, že proti rozhodnutí orgánu uvedeného v § 5, tedy proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, musí mít oprávněná osoba právo nějakého opravného prostředku. Nepřesně nazývají tento opravný prostředek odvoláním a navrhují, aby toto odvolání bylo podáváno k vrchnímu soudu. To je myšlenka velmi správná, leč vrchní soudy v České republice existují dva - jeden v Praze a jeden v Olomouci. Tak jak byla tato myšlenka legislativně zpracována, by znamenala, že celá řada oprávněných osob bydlících v obvodu Vrchního soudu v Olomouci by se svým opravným prostředkem musela putovat až do Prahy k pražskému Vrchnímu soudu. To by nebylo správné a koneckonců by to bylo i v rozporu s podobnou právní úpravou, kdy na základě jiných zákonů je založena příslušnost Vrchního soudu v Olomouci. Proto navrhuji, aby v ustanovení § 6 odstavec 4 závěr zněl takto: "...lze podat opravný prostředek k vrchnímu soudu, v jehož obvodu je obecný soud oprávněné osoby". To není ani v rozporu s občanským soudním řádem a věc tím bude vyřešena.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Uděluji slovo panu poslanci Mlynářovi, připraví se pan ministr Kavan.
Poslanec Vladimír Mlynář: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, podávám pozměňovací návrh k pozměňovacímu návrhu uvedeném pod č. 1 usnesení petičního výboru k tisku 859, kde za slova "na území Československa" navrhuji doplnit slova "v jeho hranicích z 29. září 1938".
Zdůvodnění: Předmětný pozměňovací návrh definuje jako účastníky národního boje za osvobození osoby, které byly z rasových či náboženských důvodů soustředěny v době mezi 15. 3. 1939. a 5. 5. 1945 v pracovních táborech na území Československa nebo se na tomto území po stanovenou dobu ukrývaly. Vzhledem k tomu, že některé pracovní tábory, o které jde, tzv. Munkovy tábory - konkrétně se jedná o 85 lidí, kterých se restituční náhrada týká - se nacházely i na území odstoupené po mnichovské dohodě Maďarsku, je zapotřebí přesněji stanovit, že Československem se v zákoně rozumí jeho území z dob první republiky. Předmětné datum 29. září 1938 je posledním dnem svobodného Československa v jeho původních hranicích, jak je stanoveno v ústavním dekretu prezidenta republiky z 3. srpna 1944.
Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Slovo má pan ministr Kavan, připraví se pan ministr Špidla.
Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR Jan Kavan: Pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, v posledních měsících jsme byli svědky dramatického vývoje kolem konsolidace hromadných žalob podaných ve Spojených státech amerických v souvislosti s konkrétními nároky obětí nacismu.
Dovolte mi, abych krátce zrekapituloval vývoj po oficiálním ukončení mezinárodních jednání, jichž se účastnila aktivně i česká diplomacie. Výsledky tohoto vyjednávání bylo v březnu 2000 nejprve nutné implementovat do zákonné podoby. Spolkový sněm tuto roli časově zvládl na výbornou a všichni účastníci uvítali, když k některým obsahově sporným bodům - výše splátek, složení mezinárodního kuratoria, zařazení věznic a káznic na úroveň koncentračních táborů apod. - uspořádal v květnu veřejné slyšení.
Zákon nese datum 2. srpna 2001 a platí zatím do 11. srpna 2001, což je i lhůta pro registrace pro oběti nacismu v České republice.
Vloni několik dní před vstupem německého zákona v platnost jsem na tiskové konferenci na Úřadu vlády oznámil, že nyní je potřeba soustředit se na domácí úkoly, avšak nadále pečlivě sledovat vývoj v zahraničí. Ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Česko-německým fondem budoucnosti založilo takříkajíc na zelené louce kancelář pro oběti nacismu, která se nachází v Legerově ulici v Praze 2. Po dohodě se svazy obětí provedlo centralizaci materiálů předběžně zaregistrovaných občanů z celé republiky a začalo připravovat celý proces tak, aby ke konci loňského roku - tak zněl tehdy střízlivý odhad zahájení termínu výplat - jsme nic nepromeškali. Mezitím se podařilo vyjednat bilaterálně s německou nadací řadu dalších výhod pro naše občany nad rámec zákona. Například první splátka bude činit v České republice a Polsku 75 %, některé věznice a káznice, v nichž byli nuceni pracovat naši občané, jsou nyní v kategorii na úrovni koncentračních táborů atd.
***