(18.50 hodin)
(pokračuje Payne)
Jestli územní plán obce nebo regionu říká, že na tomto místě je povolena průmyslová činnost a nikoliv rezidentní zóna, nikoliv výstavba obytných domů, pak soukromý vlastník pozemku tam samozřejmě bude provozovat komerční činnost, prodá ten pozemek nějakému podniku a samozřejmě tam vzniknou pracovní místa.
To, co se nám předkladatelé tohoto zákona pokoušejí namluvit, a to, co se nám pokoušel namluvit předseda vlády, to je tvrzení, že státní podnikání je lepší než soukromé podnikání. To je podstata tohoto návrhu.
Když jsme před deseti lety schvalovali - a teď říkám "takzvané restituční zákony", protože to žádné restituce nebyly, bylo to zmírňování některých majetkových křivd - tak jsme tím tehdy řekli, že na rozdíl od komunistického systému ochrana vlastnického práva je tím veřejným zájmem číslo jedna. Řekli jsme, že má přednost před všemi ostatními veřejnými zájmy a že i po 50 letech ochrana vlastnictví má přednost před jakýmkoliv veřejným zájmem, který jakýkoliv premiér, jakýkoliv ministr, jakýkoliv parlament dokáže specifikovat. To byl obsah a to byl signál těch restitučních zákonů, které jsme před deseti lety schvalovali.
Nyní nám přichází někdo tvrdit, že slibovaná údajná pracovní místa, která někde s podporou státních peněz možná vzniknou, mají přednost před ochranou soukromého vlastnictví.
Setkal jsem se s lidmi, kteří - když se doslechli o tomto záměru vlády - říkali, že pokud takovýto zákon bude schválen, je to důvod k emigraci. Byli to krajané, byli to lidé, kteří se sem vrátili z ciziny. Říkali: Jestli začíná v České republice období, kdy vyvlastňujete pozemky s odůvodněním, že chcete vytvořit pracovní místa, pak jste přesně tam, kde jste byli v únoru 1948. Je to přesně tatáž logika. Tehdy se argumentovalo: Protože chceme hájit zájmy dělnické třídy, musíme fabrikantům vyvlastnit jejich vlastnictví, protože je nemorální, aby oni si provozovali své fabriky, když dělníci nemají kde pracovat. To byla logika února 1948. A tutéž logiku nám dnes předkládá předseda současné vlády deset let poté, co jsme si mysleli, že socialismus končil.
Poznámka třetí. Argument, který tady použil, byly ropovody a dálnice. Zejména a opakovaně tady zazněl argument ropovodu Ingolstadt. Vážení přátelé, my jsme jednali tehdy s bavorskou stranou o procesu přípravy pozemku na výstavbu ropovodu Ingolstadt. Ty pozemky nebyly vyvlastňovány. Bavorská vláda postavila ropovod, který pod zemí křižuje soukromé pozemky, ale ty pozemky byly uvedeny do původního stavu a zůstaly ve vlastnictví původních vlastníků. Tam se nejednalo o vyvlastnění pozemku. Jednalo se o to, že v hloubce pod zemí, pod povrchem těchto pozemků, vede jakási síť. A za to, aby bavorská vláda mohla tuto síť postavit, zaplatila těm lidem cenu, kterou si sami řekli. O tom se nediskutuje. Oni prostě chtěli na jejich pozemku něco provést, a jakou cenu tedy ten člověk řekl, takovou cenu zaplatili. Tak se to koná ve slušných státech.
Poznámka čtvrtá. Když někdo musí prodat své vlastnictví za cenu nápadně nízkou, respektive za cenu nedobrovolně stanovenou, to je důvod k restitucím. Pokud by takový zákon byl schválen a pokud by podle něj byl vyvlastněn byť jen jeden metr čtvereční půdy, je tu důvod, aby přišla jednou příští vláda a vyhlásila restituce, protože ochrana vlastnictví má přednost před všemi veřejnými zájmy.
Poznámka pátá. Předseda vlády, který odešel se bavit, kterého nebaví politika, hovořil o férové ceně. On se s námi o tom nechce bavit. On říká jenom své myšlenky a navzdory tomu, jak sliboval, jak poslouchá názory druhých, tak odešel. Neznám férovou cenu. Já znám tržní cenu. Kdo určuje tržní cenu? Tržní cenu určuje vlastník, který nabízí, a kupující, ten, který poptává. Nikdo jiný. O férovosti nějaké ceny nerozhoduje premiér vlády. O férovosti rozhoduje vlastník. Když se vlastníkovi cena nelíbí, tak si prostě pozemek nechá a všechno zůstává při starém. Tak je to ve všech demokratických státech na světě. Vlastník není povinen nikomu svůj pozemek nebo dům nebo cokoli prodávat. On má právo si jej ponechat. On má právo jej třeba zničit. To je přece obsah vlastnického práva, které - doufám - jsme u nás obnovili a doufám, že je pod ústavní ochranou. Nebo férovou cenu určuje plánovací úřad? Pětiletý plán? Nebo kdo? Když někdo sáhne na soukromé vlastnictví, aniž by k tomu měl souhlas vlastníka, jaká sankce následuje? Třeba i sankce, o které tady hovořil premiér, že prostě ten kupující musí zaplatit padesátinásobek ceny , protože se dopustil omylu, protože porušil vlastnické zákony, protože porušil vlastnické právo - začal stavět na soukromém pozemku a neměl k tomu souhlas vlastníka. Myslím si, že padesátinásobek ceny je málo proti ceně za porušení vlastnického práva. Porušení vlastnického práva bylo principem komunistického puče v roce 1948 a stálo to tuto republiku mnohem více než nějakých pár tisíc nezaměstnaných. Stálo nás to lidské osudy, stálo nás to životy lidí. Sáhnout na vlastnické právo znamená ztratit svobodu. To je cena, kterou jsme zaplatili.
Poznámka šestá. Když někdo chce stavět průmyslovou zónu nebo jakoukoliv podnikatelskou činnost, tak si zpravidla najímá specializované developerské firmy, které tuto činnost provádějí profesionálně. Ony vědí, jak jednat s vlastníky, aby se všemi dohodly přibližně stejnou cenu. To jsou firmy, které za úplatu očistí vlastnictví v daném regionu, vykoupí všechny pozemky, sjednotí vlastnická práva a potom takto sjednocený pozemek prodají tomu investorovi nebo investora seženou a zajistí, aby výstavba započala.
Podstata tohoto zákona je vyhnout se tržnímu prostředí. Vyhnout se tomu, že když někdo chce zřídit průmyslovou zónu, musí se podřídit pravidlům trhu, najmout si developerskou firmu, zaplatit jí. Ano, to je drahé. Sjednocení vlastnických podílů je strašně drahá záležitost. Znamená to jednání s tisíci lidí. Ano, ale takové jsou podmínky na trhu. Jestli stát to chce dělat jinak, chce sjednocovat vlastnictví tím, že vlastnictví vyvlastní namísto toho, aby použil tržní prostředky, tak já tvrdím, že stát se dopouští nekalé konkurence. Kdybychom schválili takovýto zákon, porušujeme principy tržního podnikání v ČR.
Poznámka sedmá. Některé veřejné zájmy skutečně nevzniknou, protože vlastníci si to nepřejí. Ano, předseda vlády nám tvrdil, že je to katastrofa, ale tak se to děje ve všech demokratických zemích. Ano, jisté procento podnikatelských záměrů nevznikne na tom místě, kde jsme se původně domnívali, protože někteří vlastníci si to nepřejí - mají třeba k nějakému rodinnému domu rodinné vztahy, je to pro ně rodinná památka a tato citová vazba je pro ně důležitější než podnikání. Tak se holt musí podnikat někde jinde. Tak to chodí v tržním prostředí. Není to tak, že nějaký ministr nebo premiér si usmyslí a všichni občané se musí podřídit. Je to tak, že vlastnické právo je nadřazeno premiérovi. Tak to je ve slušných státech.
Poznámka osmá, poznámka poslední. Zákony v demokratickém státě nesmějí platit retroaktivně. Jestli v České republice vznikl právní spor o jistý pozemek, kde někdo porušil vlastnická práva a teď odmítá zaplatit sankci za to, že porušil vlastnické právo, tak tento spor nemůže být řešen tím, že nějaký sociálně demokratický kolega navrhne zákon. Ten zákon se nesmí vztahovat na právní spory, které vznikly před účinností zákona. Alespoň ve slušných zemích. Může se vztahovat na všechny příští případy. Kdybychom ho nedej bože schválili a kdyby začal platit někdy od příštího roku, tak se může vztahovat na právní spory, které vzniknou po účinnosti toho zákona.
***