(15.50 hodin)
(pokračuje Drda)
Předkládaný návrh zákona o ochraně ovzduší a změně některých zákonů byl na jednání předložen v termínu splňujícím jednací řád sněmovny, přesto si dovoluji tvrdit, že jeho zařazení na tuto schůzi není vzhledem k jeho složitosti a citlivosti úplně šťastné. A to i vzhledem k tomu, že se dotýká většiny podnikatelských subjektů i občanů, a to nejen v dopadech na životní prostředí v nejširším slova smyslu, ale i ekonomicky.
Při jeho posouzení je třeba si uvědomit, že zrušuje pět současně platných zákonů a k nim řadu vydaných podzákonných norem, dotýká se zhruba 25 směrnic a rozhodnutí Rady, asi šesti návrhů, popř. nařízení Rady EU a Evropského parlamentu, a jeho součástí je deset nových podzákonných norem typu vyhláška a nařízení.
Jsem přesvědčen, že po jeho zaslání sněmovně měla ještě před prvním čtením proběhnout diskuse, například ve formě semináře, a že jeho urychlené zařazení do pléna povede zákonitě k výraznému prodloužení lhůt k projednání před druhým čtením. Bylo by dle mého názoru naprosto nezodpovědné, aby nedošlo k řádnému posouzení dopadů, a to jak převzetím požadavků legislativních předpisů EU, tak i dopadů ponechání toho ze současné legislativy, co se dle předkladatele tzv. osvědčilo a neodporuje normám EU, ale je nad jejich nezbytný rámec. Je nutné už v této fázi upozornit, že do předloženého návrhu byly zapracovány i dosud nepřijaté návrhy, směrnice a nařízení, jejichž přijetí a osvojení může i v EU trvat několik měsíců či let.
Návrh je potřeba pečlivě posoudit i z důvodů, že jak sám předkladatel v důvodové zprávě říká, zákon řeší věci v zájmu flexibility v co nejobecnější rovině a nechává záměrně celý prostor tzv. technických záležitostí upravit prováděcími předpisy, což má umožnit velkou flexibilitu právní úpravy při transpozici směrnic a dalších norem EU do našeho právního řádu. Jde o stanovení emisních a imisních limitů, metodik měření, plánů na ozdravění ovzduší, regulačních plánů, zatřídění zdrojů, zatřídění látek atd. Vesměs tedy jde o věci s vysokými finančními nároky, vlivem na konkurenceschopnost na domácím, ale především evropském trhu.
Věřím, že parlament může být na překážku flexibilitě a že Ministerstvo životního prostředí umí rychleji a účinněji rozhodnout a zasáhnout samo. Že takovéto opatření může odpovídat jeho ambicím, je naprosto nasnadě. Ale já při jeho tendencích být papežštější než papež, při jeho úzce fiskálních zájmech a tendencích podléhat některým extrémním až militantním tlakům bych přece jen v zájmu nás všech raději odpovědně posoudil, zda příliš široké, obecné a flexibilní pojetí není přemírou odpovědnosti tohoto jednoho úřadu a zda není lepší větší část odpovědnosti ponechat na protivně pomalém a chybujícím parlamentu.
Průmysl, zemědělství ani jiný dotčený resort a mnozí občané nemají bohužel dostatečnou ekonomickou sílu, aby plnili požadavky legislativních předpisů nad rámec nezbytných povinností vyplývajících z evropské legislativy. Nemalé prostředky museli již vynaložit při realizaci současných národních předpisů a jen obtížně mohou nést další investice do nových technologií a opatření na ochranu ovzduší a klimatu zvlášť, když ty původní nemají ještě odepsány a mnohdy ani zaplaceny. Ke všemu mnohé vynaložené peníze z pohledu tohoto návrhu zákona byly dle mého názoru vynaloženy zbytečně nebo málo účelně.
Časový prostor pro řádné projednávání budeme muset najít, i když tlaky na to, aby si vláda mohla odškrtnout další splněný slib Bruselu a jeho splnění, byly konstatovány v přístupovém hodnocení na podzim tohoto roku. Škoda jen, že dlouho diskutovaný věcný návrh, do nějž mimochodem mnohé rozumné návrhy nebyly zapracovány, tento čas vyčerpal a konečná podoba paragrafovaného znění, rozšířená nad rámec schváleného věcného záměru o pasáže týkající se ochrany klimatického systému Země, přišla na pořad vlády tak pozdě, že nezbylo do v Bruselu přislíbeného termínu mnoho času na předjednání v parlamentě.
Nicméně je třeba konstatovat, že návrh zákona, jak je předložen i s návrhem deseti podzákonných norem, upravuje problematiku ochrany ovzduší, ochrany ozónové vrstvy země, nástroje ochrany klimatického systému, chcete-li globálního oteplování země, společnou úpravu institutu sankcí a veřejné správy. V kontextu těchto návrhů pak přináší i novely souvisejících předpisů, jako je zákon o místních poplatcích, živnostenský a další. Z hlediska formálního je tedy komplexní, z hlediska čistě složkového pojetí a resortního pohledu se zdá být dokonce funkční.
Nicméně zůstává otázka naplnění záměru schválené aktualizované státní politiky životního prostředí, kde se ukládá od složkového pojetí ochrany životního prostředí přejít na mnohosložkové pojetí ochrany ve smyslu integrované prevence omezování znečištění, která integruje ve svém posouzení i aspekty technické, ekonomické, sociální a jiné.
Dle připravovaného zákona IPPC se tato problematika dotkne mnohých zdrojů znečištění pokrytých právě projednávaným návrhem zákona, a dopady na jejich provoz a náklady investiční i provozní se nemusí eliminovat, nýbrž umocňovat.
Jako velmi slabé a problematické pak vidím komplexní zhodnocení dopadů ani ne tak do státního rozpočtu, jako především do soukromé sféry. Dopadů krátkodobých i dlouhodobých do jejich ekonomiky. Nejde jen o investiční náklad, ale i o náklady provozní, o snížení kapacit, účinnosti procesů, popř. i odstranění zařízení, jimž neuplynula doba jejich životnosti a jež nejsou účetně odepsána. V důvodové zprávě uváděné dopady na soukromý sektor jsou více než úsměvné. Například - a teď se omlouvám, to není případ komunální spalovny - u spaloven nebezpečného odpadu, kde mnohé bude třeba odstranit, popř. vytvořit novou technologii včetně zařízení pro zabezpečení nejpřísnějších limitů, budou v reálu o řád vyšší. To lze předpokládat i u mnoha jiných kategorií zdrojů znečištění.
V kontextu těchto faktů chápu úkol státní politiky životního prostředí posílit kapacity Ministerstva životního prostředí právě v oblasti řešení ekonomických problémů, tedy i dopadů do jeho politiky. Nedostatečně fundovaný přístup v této oblasti se postupně projevuje nejen v odhadech dopadů do státního rozpočtu a do soukromého sektoru, ale především v neodpovědném zpřísňování národní legislativy oproti legislativě EU. Až dojemná se mi zdá péče o zamezení vzniku konkurenčních výhod - tzv. ekologického dopingu - našich firem na trhu EU z důvodů později realizovaných úprav zařízení za účelem dosažení některých limitů. Limitů, které realizovaly firmy EU při svém hospodářském potenciálu 15 let, limitů, z nichž některé nejsou ani přijaty, natož realizovány ve všech zemích EU. Zdá se, že takové případy mohou nastat zejména v oblasti skleníkových plynů, tedy dohody z Kjóta. To už se pro účely návrhu tohoto zákona zdá jakoby nepodstatné.
My vyvíjíme neúměrný tlak legislativní a ekonomický - limity, poplatky, sankce atd., které se samozřejmě musí promítnout do cen na našem i zahraničním trhu, a tedy i do prodejnosti a konkurenceschopnosti našich produktů.
***