(12.20 hodin)
(pokračuje M. Zeman)
A nyní mi už dovolte, abych přešel k tomu nejsložitějšímu problému, o kterém se také nejčastěji diskutuje. Státní dluh, resp. dluh veřejných financí - já teď nechci, protože to jistě každý ví, vysvětlovat rozdíl mezi těmito dvěma pojmy - je někdy popisován jako obrovský a někdy jako rychle rostoucí. To druhé je pravda, to první je neznalost. Doporučuji například pročíst si včerejší Hospodářské noviny, kde je půvabný graf ukazující, že jestliže podíl státního dluhu v roce 1993 na HDP činil 19 %, pak v roce 2001, tedy v tomto roce, bude činit 20 %. A z hlediska zemí EU má nižší podíl státního dluhu jen Lucembursko; Švýcarsko, které v EU není, má 40 %, Španělsko 62 %, Belgie 111 %, Itálie 114 % atd. A maastrichtská kritéria stanoví jako bezpečnou hranici 60 %.
Tím vůbec nechci tvrdit, že situace není znepokojivá, ale je znepokojivá z hlediska růstu tohoto zadlužení a není znepokojivá - alespoň zatím ne - z hlediska absolutního objemu tohoto zadlužení. Navrhuji, abychom dekomponovali ten státní dluh do tří základních skupin, a to je dluh státního rozpočtu, dluh místních rozpočtů a dluh transformačních institucí.
Pokud jde o dluh státního rozpočtu, politickými dohodami jsme se zavázali průběžně snižovat, a pokládáme to za správné, deficit státního rozpočtu. Ano, máme zde problémy, které vyplývají z toho, že ač k oživení ekonomiky dochází, dokonce vzrůstajícím tempem, pak nedochází k úměrnému nárůstu daňových příjmů. A někteří ekonomičtí analytici nedávno propadli vzácnému záchvatu upřímnosti a prohlásili, že nejsou schopni to vysvětlit.
Podle mého názoru je vysvětlení dvojí. Buď zde opět platí časové zpoždění - víte, že např. daně z příjmu právnických osob se budou platit nyní v červenci, a jestliže se zisk podniků u nás zdvojnásobil v roce 2000 proti roku 1999, lze očekávat určité snížení schodku státního rozpočtu zhruba za měsíc, a to je hypotéza, kterou si budeme moci do 30 dnů ověřit. Na druhé straně si myslím, ač jsme snížili některé daně, např. právě ty právnické osoby na 31 %, že hlavním faktorem je dosud nedostatečná úroveň výběru daní. My dokážeme postihovat malé neplatiče, kde je to snadné, a stále nám do značné míry unikají neplatiči velcí, kde je to obtížné. A tady bych jako premiér chtěl upřímně přiznat slabé místo vlády, které sami pociťujeme a které se snažíme zlepšit.
Pokud jde o deficity místních rozpočtů, tak ty byly počátkem 90. let 3 miliardy korun, pak velice rychle vzrostly na 40 miliard korun a na této hodnotě se stabilně udržují poslední tři roky. Z toho vyplývá, zejména bude-li přijat zákon, který dále omezuje zadlužování obcí, příp. krajů, že zde nehrozí příliš vážné nebezpečí, nehledě na to, že podstatná část prostředků získaná prodejem energetických akcií obcemi byla tezaurována, nebyla tedy vždy spotřebována a představuje ještě určitou finanční rezervu celé řady obcí.
Proto celá polemika, kolegyně a kolegové, celé jádro našeho sporu se soustřeďuje do deficitu transformačních institucí. Vláda přijímá odpovědnost za to, že zvolila podle keynesiánských zásad politiku fiskální expanze a prosadila deficitní financování. Vláda je přesvědčena, že při nynější úrovni hospodářského růstu lze již fiskální expanzi tlumit, a také to bude vyjádřeno v návrhu deficitu státního rozpočtu, ale i bez placení překročení předchozího deficitu v tomto roce.
Na druhé straně onen nárůst státního dluhu ve struktuře transformačních institucí je podle mého názoru více optický než reálný. O co jde? Dovolte mi, abych vám připomenul jednu dávno zapomenutou zkušenost. Když nastupovala Tošovského vláda, oznámila, že vedle oficiálně vykazovaného státního dluhu ve výši 173 miliard korun odhalila další státní dluh v transformačních institucích ve výši 140 miliard korun podle tehdy veřejně publikovaných údajů.
Já bych navrhoval, abychom si rozebrali např. státní garance, z nichž značná část se bude muset splatit a které byly z 90 % poskytnuty minulými vládami, včetně té nešťastné garance 32 miliard za Aero Vodochody, abychom si rozebrali, kdy vznikly ony špatné úvěry v našich bankách, jež se nyní podařilo privatizovat. A zde tento v minulosti zatajovaný dluh tím, že byl kvalifikován, tím, že byl převeden do Konsolidační banky a stal se tak dluhem zjevným, znamená reálné zvýšení objemu státního dluhu.
Položil bych tu otázku, kolegyně a kolegové, jinak. Je dluh státního podniku součástí státního dluhu? Já tvrdím, že ano, logicky ano. Ale jestliže tento dluh je zamaskován úvěrem klasifikovaným ve třídě 5, jestliže tento dluh není zjevný a stane se zjevným teprve tehdy, jestliže úvěrující banka zkrachuje nebo zkrachuje onen podnik, pak nezvyšujeme objem státního dluhu touto operací.
Proto vám nabízím dva postupné kroky. Ten první spočívá v návrhu, abychom si spolu tak, jako to děláme při analýze ztrát Konsolidační banky, sine ira et studio probrali položku po položce, jednotlivé operace, které představovaly navýšení státního dluhu, jednotlivé typy úvěrů, které byly převedeny z jednotlivých podniků, a ptali se, kdy tyto problémy vznikly.
Druhá věc, která má řekněme hmatatelnější podobu, spočívá v oznámení, že vláda v souvislosti s privatizací Komerční banky se rozhodla věnovat polovinu privatizačního výnosu, tj. 20 miliard korun, na umoření části státního dluhu v duchu - byť v tomto případě nepsaných - politických dohod, v duchu ústní dohody, která byla uzavřena mezi dvěma nejsilnějšími parlamentními stranami krátce před schvalováním státního rozpočtu. Ne že bych ty prostředky raději nedal do staveb silnic, železnic nebo do budování bytů, tam zřejmě půjde těch zbývajících 20 miliard, ale v každém případě se domnívám, že i tato vláda - a tímto konkrétním gestem se to snažíme prokázat - má zájem na postupném umořování státního dluhu.
Některé analýzy ukazují, že objem deficitu veřejných financí by mohl začít klesat od roku 2004. Ale prosím vás, nevěřme tomu, že dluhy, které se zde kumulovaly téměř 10 let - a já teď opravdu nechci vzbuzovat politické vášně a kohokoliv za to vinit, ale např. jenom dluh Nové Huti je 24 miliard korun, drazí kolegové, což je více než celý deficit plánovaný pro tento rok ve státním rozpočtu - že tyto dluhy nelze (lze?) splatit jakýmkoliv rozpočtovým manévrem z roku na rok, jak ostatně přiznává i rozumnější část opozice.
***