(15.00 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Chci končit ještě jednou stinnou stránkou, o které se nemluví, a to je dnešní situace ve zpravodajských službách. To je také něco, co mělo být pod úplnou kontrolou vlády. Nechci o tom vést žádnou velkou debatu, ale je to signál, do jaké míry jsou v kontrole vlády všechny zpravodajské služby.
To všechno jsou některé výčty, kde kladu otazníky, a myslím, že by bylo pro věrohodnost zprávy lepší, kdyby tam bylo poctivě popsáno to, co se skutečně nezdařilo, úplná reflexe, co jsme slíbili v programovém prohlášení a co je v jeho výsledku.
Nicméně abych nebyl kritický jen k vládě, i debata, jak tady říkal před chvílí místopředseda vlády Rychetský a někteří další, že tady jen k sobě mluvíme. Ten problém je přece hlubší. Problém spočívá v tom, že tato zpráva je taková, jaká je, mimo jiné proto, že s ní nejsou spojena vůbec žádná rizika, protože tady existuje dohoda, že tato vláda tu bude až do konce volebního období, že pan předseda Zeman bude předsedou vlády, že pan předseda Klaus bude předsedou Poslanecké sněmovny. Tato dohoda tady je. Zdá se mi, že potom je otázka, kdo je jakou skutečnou opozicí, protože tato dohoda jasně říká: z žádného kroku, který tu je, nebudou vyvozeny ústavní a politické dopady, které by normálně měly být vyvozeny. Zmiňuji to mj. proto, že - znovu opakuji to, co jsem říkal včera u té kauzy IPB - jestli má pan kolega Tlustý pravdu, že i nemluvně a každý starý člověk, že každý občan v České republice zaplatí až 18 000 ročně na krytí ztráty IPB, a jestli platí teze, že za to nese odpovědnost vláda, tak potom by měla být vláda odvolána nebo by vláda měla rezignovat. Není možné tvrdit všechno dohromady. Není možné tvrdit, že to tak je, protože pokud to takto je, tak to má vést k pádu vlády, nebo to tak není, a potom to k žádnému pádu vlády nemá vést. Znovu opakuji, že před občany tady předvádíme konflikt vztahu vlády a opozice, ačkoli všichni víme, že do roku 2002 se nic podstatného nestane.
Doufám, že přesto budou určitá poučení nejen pro vládu, ale i pro ODS, a že už nebude pokračovat v tom, co tu bylo, jak to zmínil i Karel Kühnl, to znamená problematika přijímání zákonů, o kterých se od první chvíle ví, že jsou protiústavní. Všichni se můžeme mýlit a Ústavní soud může rozhodnout, ale tady některé zákony, ať to byl zákon o České národní bance, nebo zákon volební, to jsou zákony, které byly od první chvíle přijímány s vědomím, že jsou protiústavní. Myslím, že alespoň tato praxe by měla skončit, nicméně znovu opakuji, mluví přesvědčení k přesvědčeným. Tato zpráva nemůže žádný zvrat přinést, protože dohody jsou uzavřeny a dohody se budou držet.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Slovo má pan kolega Grebeníček, připraví se pan poslanec Oldřich Vojíř.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Možná potěším sociálně demokratickou vládu v čele s premiérem Zemanem, když prohlásím, že vládní Zpráva o stavu realizace Programového prohlášení a o činnosti vlády České republiky od března 2000 do současnosti má úctyhodný rozsah. Možná potěším zmíněnou sestavu i konstatováním, že všemožné výčty aktivit a úspěchů jsou svým množstvím vskutku impozantní.
Asi vás však nepotěším, vážení členové kabinetu, tvrzením, že kvalita zpracování, a tedy vlastní obsah této zprávy je dokladem opakující se bolesti. Základní slabinou předkládaného dokumentu, alespoň podle mého názoru, je absence hlubších analytických přístupů. Chybí kritické hodnocení nahromaděných faktů, systémový přístup, vyvození obecných závěrů. O to se však vcelku úspěšně či obratně, možná dokonce i mazaně, pokusil v úvodním vystoupení premiér Zeman. Proto si nedovolím tvrdit, jak to mají ve zvyku někteří probuzení představitelé pravice nevládní i opozičně smluvní, že tato vláda nic neudělala či nedělá. Nemám ani v úmyslu napodobovat ty, kdo prokázali v předchozích vládách nevýkonnost a neschopnost a dnes označují své nástupce málem za ztělesněné zlo. Troufám si však s plnou otevřeností prohlásit, že ti, kdo dnes skládají sněmovně účty z vládnutí, se umějí chválit sami. Jistě tedy pochopí, že se v zájmu občanů zaměřím i na nedostatky v činnosti vlády, na slabá místa jejího dokumentu.
Vládní zpráva není skutečně zpracována jako analytická reflexe činnosti kabinetu ani jako ucelená obhajoba práce premiéra a resortů. V dané podobě nemůže posloužit k posouzení kvality práce vlády. V nepřehledné spleti údajů se ztrácí, co ve vývoji české ekonomiky, ale i v sociální oblasti a ve sféře bezpečnostní politiky je skutečným výsledkem aktivit kabinetu a co je důsledkem jiných, dříve založených vlivů a souběžných vývojových tendencí.
Nepochybně lze ocenit, stejně jako v předchozích letech, nastoupenou tradici předkládání zpráv tohoto druhu, a tedy ochotu vlády jít s kůží na trh. Takovou odvahu svého času koalice vedená ODS nenašla. Je nutné přiznat této vládě, že v porovnání s předchůdkyněmi přijímá podstatně větší díl odpovědnosti za ekonomickou politiku státu, že doceňuje více jeho sociální roli. Přesto je dost důvodů ke kritice.
Před třemi lety jsme zde ve sněmovně vyslechli velmi sebevědomé programové prohlášení. Připomenu, že na prvním místě se v něm jako cíl objevila slova o tom, že vláda považuje za svůj integrální cíl přispět k tomu, aby se česká společnost stala společností vzdělání, spoluúčasti a solidarity a v tomto smyslu se přeměnila v moderní společnost 21. století. Sociální investice, investice do lidského kapitálu či do rozvoje lidského potenciálu vláda považuje za nejúčinnější formu vládních investic. Tuto formu zejména v podobě investic do vzdělání chce vyjádřit i ve svých rozpočtových prioritách tak, aby se naše společnost postupně stávala znalostní společností. Jsem přesvědčen, že pan premiér mi potvrdí, že jde o přesný citát, který jsme měli možnost tady tenkrát vyslechnout. Po třech letech už je zřejmé, jak mnoho vláda ze svého předsevzetí slevila. Občanům může být lhostejné, zda ústup od deklarované přednostní podpory vzdělání je následkem smluvní spolupráce ČSSD a ODS, nebo jen pouhým neplněním vládních slibů. Stejně tak může být občanům jedno, zda soustavné zvyšování oficiálně přiznaných i skrytých výdajů, které jsou spojeny s účastí země v Severoatlantické alianci, probíhá na základě diktátu zvenčí, nebo je projevem přehnané podbízivosti české vlády. Statistické údaje, které jsou obsaženy také ve zprávě, kterou projednáváme, vypovídají jasně. Vláda neplní svůj závazek ke školství a ustoupila tak od původně vyhlášené široké vize společnosti vzdělání.
Procento hrubého domácího produktu vydávané na školství, je nízké. Oněch slíbených 6 % do roku 2002 se posouvá do nedohledna. Zato finanční závazky k severoatlantické společnosti jsou bez ohledu na potřeby české společnosti plně pokrývány.
***