(15.10 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Značné prostředky v řádu miliard jdou ještě nad tento rámec při podpoře vojenských operací NATO a udržování vojenských kontingentů na Balkáně a půjdou i do nákladných příprav pražského jednání v příštím roce.
Chci být správně pochopen - netvrdím, že rozumné úspory v oblasti vojenských a souvisejících výdajů by snad mohly plně pokrýt požadavky resortu školství. Jde jen o jednu z možností. Rozhodujícím zdrojem financí pro společnost vzdělání, spoluúčasti a solidarity je zdravý ekonomický růst a efektivní využití prostředků, které z něj plynou. V roce 1998 menšinový kabinet oznamoval, že odmítá myšlenku, že by naší základní komparativní výhodou v celosvětové soutěži globalizované společnosti mohla být levná pracovní síla. Přihlašoval se k tomu, že můžeme prorazit efektivním využíváním kvalifikované a dobře placené pracovní síly s vysokou produktivitou práce. V předložené zprávě v rozporu s tím ale nalézáme informaci, že spotřeba domácností v uplynulém roce nijak významně nerostla, a k dispozici jsou i údaje o tom, že ve velkých skupinách lidí s průměrnými a nižšími příjmy loni životní úroveň zůstala stát nebo dokonce mírně poklesla.
Musím se tedy divit tomu, jak si vláda pochvaluje trojnásobně rychlejší růst produktivity práce oproti růstu reálných mezd a hledá v této tendenci pozitivní nástroj ke zvyšování konkurenceschopnosti české ekonomiky. Jak jinak to chápat než jako ono původně odmítané využívání levné pracovní síly jako pochybné komparativní výhody v rámci globálního trhu?
Jako rozchod menšinové vlády s někdejším programovým prohlášením posuzuji i její nynější postoj k národnímu majetku a k privatizaci. Původní příslib, že "mezi přední úkoly resortu financí bude konečně patřit kontrola sporných případů privatizace a boj s korupcí", není stále ještě účinně prosazován. Koneckonců sebekritika premiéra v této věci mi mnohé napověděla. Objevují se i nová podezření, nová vážná selhání státních úředníků, a předpokládám, že si to vláda pohlídá.
Jestliže v roce 1998 nastupující kabinet sděloval, že důsledné prosazování vlastnických práv státu a jejich aktivní výkon budou předpokladem pro další restrukturalizaci a revitalizaci podniků se státní účastí a pro jejich privatizaci, která zpravidla bude součástí procesu restrukturalizace, pak by měl přiznat neúspěch. Proces restrukturalizace probíhá pomalu a možná dokonce i špatně. O důsledném a zejména efektivním výkonu vlastnických práv státu nelze většinou takřka mluvit. Řešení se hledají až v kritických situacích, kdy ztráty neúměrně narůstají a kdy dozrávají i sociální konflikty.
Jediné, co z původního programového předsevzetí v této věci zůstalo a jistým způsobem zbytnělo, je zaklínadlo privatizace. Přitom původní vláda garantovala, že zastává názor, že tržní mechanismus je účinný především při krátkodobé alokaci zdrojů, a ujišťovala veřejnost, že nesdílí ani ultraliberální názory na omezování veřejného sektoru a je si vědoma toho, že v konkrétní praktické politice je nutné vždy znovu hledat křehkou a v čase se měnící rovnováhu mezi nimi.
V totální privatizaci, ze které kabinet podle přání ODS dnes dělá všelék, nemohu vidět východisko z ekonomických obtíží a ekonomického zaostávání České republiky. Případy zpackané privatizace ve všech sektorech národního hospodářství to jasně dokazují. Formální ustanovení institucí a pravidel pro narovnání negativních tendencí v českém hospodářství, to je Rada vlády pro sociální a ekonomickou strategii, střednědobý fiskální výhled, koncepce zvýšení účinnosti veřejných financí, národní program přípravy České republiky na členství v Evropské unii a státní fond pro rozvoj bytové výstavby a pro rozvoj dopravní infrastruktury, je beze všech pochyb v souladu s programovým prohlášením vlády a s podmínkami Evropské unie, které jsou nám předepisovány jako východiska pro vstupní rozhovory a snad i pro budoucí členství. Liberalizace a nekontrolovatelné působení nekultivovaných tržních sil však tyto dobré záměry oslabují.
Vyspělý moderní svět směřuje ke globální a cílené ekonomické efektivnosti. Jednotlivé národní ekonomiky hledají své optimální umístění v těchto procesech, a to dokonce bez ohledu na existující politické poměry v jednotlivých zemích. Česká republika však postupně ztrácí veškerá svá specifika, národní rozvojové programy jsou jen formální dokumenty a skutečností je, že o hospodářských poměrech v této zemi se již nerozhoduje vlastně ve vládě nebo v parlamentě, ale v centrálách bankovních domů a průmyslových monopolů mimo naše hranice.
Bez účinnějšího působení striktně stanovených zásad hospodářské politiky, bez skutečně systémové podpory rozvoje odvětvových ekonomik a bez posuzování stavu hospodářství z pohledu životní úrovně všech skupin občanů se stáváme pasivním objektem hry všemožných vlivů. Z tohoto pohledu nejsou vládní proklamace ani chabou náplastí, ale jen špatným zaříkávadlem.
Totální privatizace např. energetických sítí, telekomunikací, bankovnictví nebude zásluhou, ale novým rizikem pro suverenitu a národní bezpečnost státu, pro jeho ekonomickou bezpečnost. Po pádu IPB už jen jako příběh mimo realitu zní původní záměr vlády využít privatizačních výnosů především pro podporu bytové výstavby. To, k čemu v bankovním sektoru došlo, to, jak byly vytunelovány také družstevní záložny, bylo nesporně založeno za předchůdců nynějšího kabinetu. Ani on však mnoho kompetentnosti neprokázal a silná slova o své připravenosti rázně se vypořádat s kostlivci minulosti nepotvrdil včasnými opatřeními.
Mnohé šlo v uplynulých třech letech dělat opravdu důsledněji, o mnohém se vědělo. Proč vláda neomezila rychlými zásahy výsledný rozsah škod a jaké nakonec vyvodila a vyvozuje závěry, to v její zprávě opravdu postrádám.
Ano, rozuměl jsem tomu, když premiér obviňoval před vstupem do Strakovy akademie předchozí vlády ze života na dluh, z trestuhodného nakládání s národním majetkem, z látání rozpočtových děr nevratným výprodejem hodnot, které nevytvořily. Dnes se však musím ptát, co se tak zásadně změnilo, že převzal metody svého smluvně opozičního partnera, které ještě před pár lety tak halasně odsuzoval. Co jej vede k tomu, aby dnes zakládal vládní hospodaření na oné nesporně odsouzeníhodné praxi levného a nevratného prodeje přirozených monopolů za pochybným účelem jednorázového a neopakovatelného vylepšení státního rozpočtu na úkor budoucí generace?
Není to zase tak dávno, když v roce 1998 současný ministr vnitra, tehdy předseda poslaneckého klubu ČSSD, označoval volání poslance Kühnla po úplné privatizaci za extremismus. Zdůvodnění povolebního obratu vláda dodnes nepodala. V jejích dosavadních zprávách, včetně dnes posuzované, vysvětlení chybí. Zato se objevují pochvalné řeči o tom, že kabinet ve věci privatizace předstihuje své pravicové vzory.
Také v palčivé otázce nezaměstnanosti jsme mohli zaznamenat letos neúměrně mnoho vládní sebechvály. Neupírám kabinetu dobrou vůli a upřímnou snahu s nezaměstnaností bojovat. Oceňuji i řadu přijatých dílčích kroků, snahu o vypracování životaschopné konkurence, omezování nezaměstnanosti, trend mírného poklesu počtu lidí bez práce, ale není to výhradně a především úspěchem aktivit státu. Optimismus se nezakládá tolik na realitě, jako spíše na přáních.
***