(15.20 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Žádný recept na to, jak se účinně vypořádat se statisícovými armádami evidovaných na úřadech práce, nalezen nebyl. Nemíním snižovat význam projektu typu národního akčního plánu zaměstnanosti, ze zprávy samotné ale plyne - cituji - ke snížení nezaměstnanosti došlo především v důsledku zvýšení počtu odchodů pracovníků do předčasného důchodu. Zdůrazňuji tedy - jisté snižování nezaměstnanosti jde především na vrub toho, že práceschopní občané jsou donuceni odejít z trhu práce. Z evidence pracovních úřadů jsou vyřazováni uchazeči o práci do značné míry z jiných důvodů než proto, že získali nové zaměstnání. O tom zpráva nic podstatného nevypovídá. Zato je v ní k těm, kdo snižují svým odchodem do důchodu procento nezaměstnanosti a dávají tak vládě záminku pochválit se za úspěšné snižování nezaměstnanosti, poznamenáno: K odstranění neodůvodněného zvýhodnění předčasných odchodů do starobního důchodu vláda předložila a Parlament již schválil novelu zákona o důchodovém pojištění upravujícím i podmínky o odloženém odchodu do důchodu. Marně hledám jakékoliv jen trochu rozumné vysvětlení toho, jak a čím je zvýhodněn člověk vyhozený z práce, který po marném stání ve frontách na pracovním úřadě předčasně odchází do důchodu.
Záměr ztěžovat tzv. předčasný odchod do důchodu je jednou stranou mince. Tou druhou je nezaměstnanost desetitisíců absolventů škol a děsivě vysoká procenta občanů se změněnou pracovní schopností. Zde jde o nejtrpčí doklad vládní bezradnosti. Pravice v zajetí pseudotržního inženýrství házela tyto lidi přes palubu a v případě handicapovaných se oháněla ponižující charitou.
Oproti minulosti mohu konstatovat upřímný zájem o osudy těchto skupin. Chybou nynějšího kabinetu je, že toto mimořádně závažné téma nenastoluje dostatečně důrazně k veřejné občanské i odborné diskusi. Logicky pak může svou bezradnost omlouvat údajně nedostatkem východisek a politickou neprůchodností případných návrhů. Výmluvy však těm, kteří jsou odsouváni na okraj společnosti, zaháněni do nedůstojného životního postavení, nepomohou.
Společenský konsensus při hledání cest k překonávání nezaměstnanosti a při zabezpečení sociálně přijatelných podmínek života pro ty, kdo mají žít z penzí, je vskutku citlivou záležitostí. Sociálně únosná a důstojná řešení musí být dosahována při jednáních napříč politickým spektrem a za co nejživější spoluúčasti veřejnosti. Vláda k tomu nepřispívá tolik, kolik by měla a mohla. Její kroky jsou tu a tam i rozporné. Pojetí sociální politiky v předložené zprávě je rovněž poněkud svérázné. Čísla, procenta pokud možno pozitivně vykládaná, ale účelově vybraná a bez kvalifikovaných porovnání a s absencí analýz a bez postižení složitosti vývojových trendů.
Při neustálém zvyšování cen základních životních potřeb, nákladů na bydlení, energií, proměnách spotřebního koše, bez souvislosti uváděný vzestup průměrné reálné mzdy o 2,6 % nevypovídá o ničem. Ani o situaci vrstev s nejvyššími příjmy, ani o stagnaci a poklesu životní úrovně skupin žijících z nižší než průměrné mzdy.
V problematice bydlení se zpráva - jinak zahlcená čísly - až úporně vyhýbá pojmenování existujícího stavu. Množství koncepcí a deklarovaných dobrých úmyslů a záměrů nic nezmění na střízlivé realitě. V kapitole stavebnictví je sice konstatováno, že účinnost přijímaných opatření na podporu výstavby a oprav bytového fondu se neprojevila a doposud přetrvává stagnace, v kapitole bydlení už ale o účinnosti dlouhé řady vypsaných opatření není nic. Zřejmě je důvodem rozdílnost vize programového prohlášení vlády, byt a bydlení jsou pro občana nezastupitelnou hodnotou - cituji zmíněný dokument: Vláda bude usilovat o výrazné zvýšení podílu investic do bydlení na HDP formou nepřímé i přímé podpory výstavby soukromých bytů. Ano, ano, rozdílnost, značná rozdílnost se skutečností.
Celkový objem nárůstu stavební výroby nezahrnuje růst bytové výstavby. Výsledky z prvního čtvrtletí letošního roku ukazují, že nových bytů bylo zahájeno o 13 % méně než ve stejném období loňského roku, dokončených bytů bylo o 9 % méně.
Vláda nevyužívá multiplikačních efektů stavebnictví, které jsou největší právě u bytové výstavby.
K čemu směřují všechna opatření ke vstupu země do Evropské unie, když ceny se velmi rychle sbližují, zatímco hladina mezd je uměle udržována na zoufale nízké úrovni? Pokud chce někdo vyvozovat z nabízených čísel, že učitelé a zdravotničtí pracovníci si významně polepšili a dostali výrazně přidáno, měl by mít aspoň tolik smyslu pro realitu, aby přiznal, že např. skutečný stav platů ve školství je popřením programových záměrů vlády. Mladé odborníky, kteří by měli vytvořit předpoklady pro společnost vzdělání, pro vstup České republiky a jejích občanů do technologické a informační civilizace, tarifní plat učitele ve výši 8 až 10 tisíc korun hrubého může jen rozesmát.
Vláda se dovolává podpory svých ekonomických záměrů, ale pro kvalitní rozvojové koncepce je přece v první řadě nutné mít dobrý vědeckotechnický rozvojový program. Ale na vědu, jak už zde dnes zaznělo, se vynakládá trestuhodně málo. Školství, věda, výzkum s ohledem na vkládané prostředky fakticky nejsou přes všechna ujišťování a čísla prioritami této vlády. Polehčující okolností v tomto případě nemůže být to, že se jen pokračuje v tom, co bylo založeno dříve. Jsou profese a celá odvětví, kde mzdy a příjmy prudce šplhají vzhůru. Učitel ani pracovník výzkumu mezi tyto profese nepatří. O spokojenosti těch, kdo sestavovali zprávu vlády, se stavem ve vzdělávání, vědě a výzkumu svědčí, že problémy v této oblasti nejsou uvedeny mezi těmi, kterým kabinet věnuje zvláštní pozornost.
Považuji v této chvíli za neúčelné kapitolu po kapitole připomínat, co ve zprávě chybí a co ji zbytečně zatěžuje. Jsou v ní obsaženy nemnohé věci, ve kterých má vláda zcela jasno, na kterých dnem i nocí pracuje a uvolňuje na ně prostředky bez váhání. K takovým patří zájmy o nároky Severoatlantické aliance a požadavky Evropské unie. Zde ve vztahu k NATO, Evropské unii a Spojeným státům americkým se skutečně projevuje aktivita a všemožná iniciativa přerůstající až do projevů bezvýhradné oddanosti a sebeobětování. Troufám si tvrdit, že často nikoli ku prospěchu České republiky a našich občanů. Připouštím, že představy o důstojné obhajobě národních zájmů a o tom, co je to podbízivost, se napříč politickým spektrem značně rozcházejí. Nedomnívám se ale, že je pro český stát a jeho občany nejvhodnější účastnit se evropské integrace na kolenou.
Je celá řada oblastí, kde dojem vládního úspěchu stojí na vhodně vybraných údajích a kde výčet přijatých opatření má často nahradit absentující popis a analýzy skutečného stavu. V celé řadě případů chybějí údaje s vypovídající hodnotou i souvislosti, které by mohly snadno připomenout podstatný rozdíl mezi závazky programového prohlášení vlády a reálným stavem.
Závěrem opakuji - nemám v úmyslu zařadit se mezi ty, kdo v současném kabinetu spatřují škůdce a kdo proti němu vedou v parlamentu i prostřednictvím médií permanentní kampaň, ať udělá cokoli. Vnímám snahu řešit jak vážné ekonomické a sociální problémy, které jsou dědictvím předchozích vlád, tak i úsilí hledat místo České republiky v Evropě. Nemohu však s klidným svědomím říci, že to, co vláda dělá, naplňuje dostatečně její vlastní programové prohlášení. Mám podstatné výhrady ke kvalitě její práce, k tomu, jak vymezuje nikoli formálně, ale v realitě priority.
***