(11.20 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Další zajímavý odstavec na straně 74 zprávy je odstavec 3, kde se praví, že při provádění zahraniční politiky usilovala vláda o maximální míru konsensu mezi parlamentními stranami. Bohužel se musím přiznat, že jsem takovouto snahu vlády nezaznamenal a že by mě velmi zajímalo, co vláda rozumí maximální mírou konsensu mezi parlamentními stranami. Myslím si, že menšinová vláda - koneckonců bez ohledu na své politické zabarvení - by právě o parlamentní konsensus měla usilovat o to víc, že je menšinová, že nemůže tedy svá stanoviska vydávat za stanoviska většinová, resp. za stanoviska celé České republiky.
Proto se ptám, jestli je výrazem takového zahraničněpolitického konsensu, když premiér české vlády vystoupí v Bruselu s přednáškou o budoucí podobě Evropské unie, přihlásí se zde zcela jednoznačně k federalistickému konceptu Evropské unie a toto svoje stanovisko - nebo stanovisko své menšinové vlády, případně své politické strany - vydává za oficiální stanovisko celé České republiky. Myslím si, že to o konsensu v zahraniční politice nesvědčí. A ostatně panu premiérovi byl dobrým příkladem několik týdnů předtím pan ministr Kavan, který se dopustil téhož prohřešku, když v bruselském Centru pro ekonomickou a politickou strategii pronesl velmi podobnou přednášku, také plédující pro federalistické uspořádání Evropy, aniž by se vůbec obtěžoval o tomto svém záměru spravit např. zahraniční výbor nebo výbor pro evropskou integraci.
Ptám se, jestli je výrazem takového zahraničněpolitického konsensu, resp. důkazem komunikace Ministerstva zahraničí s parlamentem například to, že o stažení některých žádostí o přechodová období při vstupu České republiky do Evropské unie jsme se dověděli ex post z tisku a museli jsme dodatečně žádat o vysvětlení vládu tak, aby nám toto vysvětlení bylo předloženo na plenární schůzi Poslanecké sněmovny.
Ptám se, jestli např. je důkazem takového zahraničněpolitického konsensu stanovisko pana ministra Kavana na konferenci ministrů zahraničí v Budapešti - velmi nedávno - ve věci tzv. strategické obranné iniciativy, tedy protiraketové obrany, kterou představila americká administrativa, když dobře víme, že několik dnů nato - doslova několik dnů - pan prezident Havel prezentoval v Bruselu naprosto odlišné - o 180 stupňů odlišné - stanovisko k tomuto projektu než několik dní před ním pan ministr Kavan v Budapešti. Myslím si, že to opět nesvědčí o příliš velké míře zahraničněpolitického konsensu. Takto by se dalo samozřejmě pokračovat velmi dlouho.
Je příkladem zahraničněpolitického konsensu, že se vláda bez jakýchkoli předběžných konzultací v parlamentních orgánech připojí k sankcím vůči Rakousku, které velmi nesmyslně vyhlásila svého času Evropská unie, a potom je s velkou ostudou musela brát zpátky? Je důkazem takového zahraničněpolitického konsensu, že pan ministr Kavan prosazuje při přijímání rezoluce o stavu lidských práv takovou formu nebo takovou textaci, která byla nepřijatelná pro velkou část parlamentního politického spektra v této Poslanecké sněmovně? Mám tím na mysli tzv. kubánskou rezoluci atd. Takže musím konstatovat, že není pravdivé tvrzení, že by vláda usilovala o maximální míru konsensu mezi parlamentními stranami.
Posunu se o trochu dále v této zprávě, tj. k části, která se týká přípravy České republiky na vstup do Evropské unie. Ani by mi nevadilo, že informace v této části obsažené jsou neaktuální, protože se zde praví, že bylo doposud předběžně uzavřeno 13 kapitol při vyjednávání České republiky s Evropskou unií. My víme, že už to není pravda, kapitol bylo uzavřeno více, ale to je jenom otázka toho, že tento materiál musel být napřed projednán na vládě, a než se dostal do parlamentu, uplynuly určité lhůty. Takže toto bych ještě pochopil a toleroval, že jsou zde neaktuální informace. Ale co mi opět tady zcela chybí, je rezignace o jakýkoli pokus o kvalitativní analýzu vyjednávacího procesu a o nástin českého stanoviska vůči Evropské unii, vůči vyjednávacímu procesu. Tady se pouze hovoří o tom, že jsme vyjednávali, že jsme uzavřeli některé kapitoly a Česká republika vypracovala dokument jménem Národní program přípravy České republiky, který zde ovšem také není nikterak blíže charakterizován.
Poznámka, která se týká zmínky vlády o pravidelné zprávě Evropské komise z loňského podzimu, kdy vláda tvrdí, že tato zpráva vyzněla pro Českou republiku podstatně lépe než zprávy za poslední dva roky, tedy moje poznámka musí zaznít v tom smyslu, že to není tak docela pravda. Víme všichni velmi dobře, že zpráva nebyla tak dobrá, jak vláda očekávala, resp. nebyla tak dobrá, jak se nás vláda snažila přesvědčit, že bude. Jsem ten poslední, kdo by argumentoval ať už zprávami Evropské komise, nebo rezolucemi Evropského parlamentu, pokud jde o reálný stav ekonomiky a politiky v České republice, protože je mi dobře známo, že tyto zprávy a rezoluce jsou ovlivněny nejrůznějšími lobbistickými tlaky, že jsou velice často velmi neobjektivní, naopak velmi subjektivní, že podle nich nelze posuzovat skutečný stav věcí v České republice. Ostatně zprávy Evropské komise velice často slouží spíše jako velmi dobrý negociační nástroj pro samotnou Evropskou komisi v tom smyslu, že jejich pomocí posouvá nebo naopak zatlačuje někam dozadu kandidátské země, u kterých se to zrovna hodí. Ale když už vláda uzná za nutné zmínit se o tom, že zpráva byla bůhvíjak dobrá a skvělá, je nutno proti tomu se ohradit a říci, že tomu tak zdaleka nebylo.
O různých dalších důkazech velmi submisivního postoje - velmi slušně řečeno - české vlády vůči Evropské unii a Evropské komisi si myslím, že není třeba tady hovořit. Hovořili jsme o tom koneckonců předminulý týden během interpelací velmi obsáhle. Já jsem zde uváděl příklad, kdy ani premiér české vlády, ani jeho ministr zahraničí nejsou schopni adekvátně reagovat v situaci, v níž evropský úředník zcela bezprecedentním způsobem napadne jednoho ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů České republiky. Nejen to - předseda české vlády v této souvislosti ještě svým způsobem považuje za nutné se pochlubit, že k podobnému vyjádření stejného evropského úředníka došlo i během jejich soukromé konverzace.
Pokud jde o další oddíl, který se týká členství České republiky v Severoatlantické alianci, myslím, že je na místě konstatovat, že působení České republiky v Severoatlantické alianci pod vedením sociálně demokratické vlády byla za poslední dva skutečně jedna velká ostuda. Nejde tady vůbec o naši účast v misích na Balkáně, která je tady vyzdvihována. Já se velmi rád připojím k hodnocení vlády, že tato naše aktivní účast v misích na Balkáně je jednou z mála věcí, která alespoň trochu přispívá ke zlepšení naší pověsti jakožto spojence uvnitř Severoatlantické aliance. Protože jinak je Česká republika vnímána jako nejslabší článek NATO, jakožto spojenec nespolehlivý, nevypočitatelný a nekomunikativní. Do velké míry za to může způsob komunikace nebo nekomunikace Ministerstva zahraničí a především pana ministra Kavana o některých jeho záměrech. Věci, které nejsou předem konzultovány s našimi spojenci, a věci, které nás potom stavějí do velmi špatného světla.
***