(11.30 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Mám tím na mysli především otázku oné již zmíněné kubánské rezoluce, ale i jiných, dalších kroků a postupů pana ministra Kavana. Znovu musím zdůraznit, že mě velmi mrzí, že tady pan ministr Kavan není, aby si toto poslechl.
Je tady formulace, která stojí za pozornost z jiného důvodu. Je tady věta, kde se praví - cituji: "Česká republika je připravena podílet se na společné evropské bezpečnostní a obranné politice Evropské unie v míře, v jaké jí to umožní postavení přidruženého člena." Já jsem přesvědčen, že tuto formulaci je nutno odmítnout a že tato formulace je pouze dalším důkazem toho, co jsem před chvílí nazval "submisivní postoj ČR" vůči Evropské unii.
Je velmi dobře známo, že to, co se odehrává v druhém pilíři Evropské unie, tedy v pilíři, který se snaží budovat společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a identitu, toto velmi silně ovlivňuje i procesy probíhající v Severoatlantické alianci. Bohužel státy, které jsou členy NATO a nejsou doposud členy Evropské unie, jako např. Česká republika, mají velmi malou možnost ovlivnit to, co se odehrává ve druhém pilíři Evropské unie, byť to velmi silně ovlivňuje právě jejich bezpečnostní postavení např. v rámci NATO. Proto si myslím, že by ČR měla právě proto s ostatními členy NATO z řad nečlenských států Evropské unie trvat na takové formulaci, že chce být plnohodnotným a spolurozhodujícím elementem v rámci druhého pilíře, ačkoliv zatím není členem EU. Protože právě její plnohodnotné a plnoprávné členství v Severoatlantické alianci by mělo být dostatečným důvodem k tomu, abychom byli připuštěni jako plnohodnotný rozhodující element ve všech věcech, které se týkají druhého pilíře.
Pokud jde o další kapitolu nebo další oddíl, který se týká rozvoje vztahů ČR se sousedními státy, myslím si, že je velmi typické - a už je mi skoro trapné o tom mluvit - že vláda se zcela příznačně soustřeďuje na výčet členství ČR ve velmi deklaratorních a často velmi zbytečných aktivitách typu visegrádská čtyřka, Středoevropská iniciativa, že vláda velmi silně přeceňuje spolupráci uvnitř těchto sdružení. O tom, že tato spolupráce je deklaratorní, svědčí např. ten nedávný fakt, že při uzavírání jednotlivých kapitol, při vyjednávání o vstupu do EU na sebe země tzv. Visegrádské čtyřky neberou vůbec žádné ohledy. Takže například ČR je ochotna uzavřít jednu kapitolu bez toho, aby koordinovala své stanovisko v rámci visegrádské čtyřky, a vzápětí totéž udělá Maďarsko, aniž by uznalo za hodno vůbec o tom českou stranu spravit, a my se o tom také dovídáme především z médií.
Je tady zajímavá formulace, která se týká vztahů ČR a Německa. Ta zní: V posledních letech učinily obě země řadu zásadních kroků k překonání problémů minulosti. Já bych tady možná poprvé si dovolil vaším prostřednictvím, pane předsedající, položit panu premiérovi Zemanovi otázku, jaké problémy minulosti má česká vláda v česko-německých vztazích na mysli. Já o žádných problémech minulosti nevím. Já vím o tom, že problémy minulosti byly, alespoň pro českou stranu, uzavřeny schválením Česko-německé deklarace, a jestli tady za problémy minulosti jsou považovány některé neakceptovatelné požadavky sudetoněmeckých lobbistických skupin, pak je nutné zcela jasně říci, a mělo by to od české vlády zaznít zcela rezolutně a nekompromisně, že tyto požadavky nejsou součástí německé politiky vůči České republice, že to jsou požadavky partikulární, že to jsou požadavky, které jsou pro českou stranu zcela nepřijatelné. A proto není důvodu, aby bylo zmiňováno v oficiální vládní zprávě, že máme s Německem nějaké nevyřešené problémy minulosti, protože to prostě není pravda.
Další zajímavé formulace se nacházejí v této části o sousedských vztazích, pokud jde o naše vztahy s Rakouskem. Praví se zde, že došlo k ochlazení vztahů na politické úrovni. Já se obávám, že pravda je daleko smutnější než pouhé ochlazení vztahů. Já se obávám, že této vládě se celkem spolehlivě podařilo česko-rakouské vztahy zcela zničit a že bude velmi dlouho trvat, než nějaká další vláda je alespoň je částečným způsobem zlepší. A co hůře - nejde o zničení těchto vztahů jenom na politické úrovni, ale jde především o jejich zničení na úrovni mezilidské. Protože když se dnes podíváte do průzkumů veřejného mínění, když si zjistíte, co si průměrní Rakušané myslí o Češích, zjistíte, jaká je podpora vstupu ČR do EU mezi rakouskou veřejností, tak zjistíte, že ty výsledky jsou naprosto hrůzné. Já bohužel musím konstatovat, že jeden z podstatných faktorů, který v tom sehrál roli, byla opět ona submisivní politika české vlády vůči Evropské unii, kde z naprosto nesmyslných a neopodstatněných důvodů ČR následovala onu sankční cestu Evropské unie a jako jediní ze středoevropských států, jako jediní ze států té tolik oblíbené visegrádské čtyřky a v podstatě jako jediná z kandidátských zemí se připojila, byť jenom částečně, k sankcím Evropské unie vůči Rakousku. Neudělalo to Maďarsko, neudělalo to Slovensko, neudělalo to ani Polsko, udělala to pouze Česká republika. To, že ty sankce byly s velkou ostudou ex post odvolány a že to znamenalo velké vnitropolitické vítězství pro rakouskou vládu, to již dnes víme.
Já bych prosil, aby mi v tomto bodě bylo velmi dobře rozuměno. Já tím vůbec neobhajuji neobhajitelnou rétoriku části současné rakouské vlády vůči České republice. Já tím vůbec neobhajuji nepřijatelná stanoviska např. pana Haidera vůči České republice. Já tím pouze obhajuji tu skutečnost, že rakouští voliči se určitým způsobem rozhodli ve volbách, na základě jejich rozhodnutí vznikla určitá vláda a žádný jiný stát, žádná jiná moc, a to ani ČR, neměla v té situaci právo vyhlašovat jakékoliv sankce. Myslím si, že ČR měla své problémy s Rakouskem řešit na bilaterální úrovni.
Nicméně já velmi rád přiznám panu premiérovi, že v současné době je to rakouská vláda, která pokračuje v prohlubování krize česko-rakouských vztahů, že je to rakouská vláda, která se v tuto chvíli rozhodujícím způsobem podepisuje na tom, že tyto vztahy se nelepší právě díky tomu, že se naprosto nepřijatelným způsobem chová v kauze Jaderné elektrárny Temelín i v jiných věcech. Ale to jsem uvedl proto, aby mi bylo dobře rozuměno a aby mě pan premiér posléze nenapadal za to, že jsem tyto věci opomněl říci.
Pokud jde o dimenzi dalších bilaterálních vztahů, která je ve dvou, resp. ve třech odstavcích na str. 76 a 77, myslím, že tady stojí za zaznamenání jedna pozoruhodnost. Pokud jde o rozvoj bilaterálních vztahů ČR s ostatními státy, chybí tady zcela jakákoliv zmínka - zdůrazňuji jakákoli zmínka - a chybí v celém dalším textu, předchozím i následujícím, o budování jakýchkoliv vztahů se Spojenými státy americkými. Prostě tento náš nejdůležitější spojenec v rámci NATO i v rámci transatlantické vazby v textu zprávy současné vlády o zahraniční politice zcela chybí, prostě neexistuje. Já myslím, že je to naprosto příznačné pro tuto vládu, pro její totální potlačování atlantické dimenze jak bezpečnostní, tak politické, pro její totální podceňování vztahů se Spojenými státy, které se ostatně díky působení pana ministra Kavana dostaly v posledních měsících na podstandardní úroveň.
A proto se velmi divím, že má vláda tu odvahu hned v dalším odstavci o multilaterární dimenzi zahraniční politiky České republiky se zmiňovat o tom, že v Komisi pro lidská práva OSN prosadila Česká republika již podruhé rezoluci o stavu lidských práv na Kubě.
***