(12.10 hodin)
(pokračuje Štrait)
Pokud si ještě všimnu vládního prohlášení z toho roku 1998, tak výsledek by byl za ty tři roky nepříliš dobrý, dokonce možná i žalostný. Jenom pro nostalgiky připomenu - pro nostalgiky seniory: Budeme hledat cesty, jak nahradit pojištěncům a důchodcům alespoň část ztrát, které byly způsobeny odčerpáním přebytku pojistného ze státního rozpočtu za minulých vlád. Možnou cestou je zavedení 13. důchodu. Pro nostalgiky z mladých rodin: Znovu zavedeme vyplácení dětských přídavků všem rodinám s nezaopatřenými dětmi a vrátíme se k původnímu rozsahu ostatních dávek. A pro nostalgiky invalidy a ty občany se sníženou pracovní schopností: Je třeba především zlidštit podmínky pro přiznávání invalidních důchodů a vytvořit možnost odchodu do předčasného starobního důchodu při zdravotním vyčerpání.
Doufám, že si ještě, kolegové, vzpomínáte na páteční debatu, resp. polemiku mezi pány Klausem a Špidlou o definici životního minima. Věc je však trošku složitější a jiná, než se dívají tito dva pánové. Vláda sociální demokracie zapomněla valorizovat životní minimum od 1. června t. r.. Jak je známo, tento standard má vliv asi na 20 dávek státní sociální podpory, příspěvek v nezaměstnanosti atd. V květnu roku 2001 byla splněna valorizační podmínka, spotřebitelské ceny vzrostly v březnu 2000 cca o 5,1 %. Lidé tak přijdou řádově o sta až tisíce Kč. Zatím ovšem nemám žádné signály, že by se vláda ke splnění této podmínky zákona hlásila.
Dovolte mi ještě v souvislosti s vládním prohlášením, ke kterému jsem svým způsobem kritický, ale může nastat ještě horší varianta, kdyby zvítězila ve volbách pravice a do sociální oblasti se dostal např. tandem Tlustý - Volák. Omlouvám se těmto dvěma pánům za určitou personifikaci, ale to je jenom jaksi určitý příměr.
Pravice systematicky připravuje a čas od času i vystupuje s těmito věcmi:
Za prvé, aby výstavba bytů a sociálního bydlení se přenesla zcela na občany a na obce. Za druhé, aby stát do budoucna garantoval pouze 20 % důchodů a zbytek by si měl ušetřit občan. Za třetí, omezit rozsah sociálních dávek. Za čtvrté, výrazně zvýšit spoluúčast pacienta na zdravotní péči. Za páté, přinejmenším stabilizovat skromnou podporu v nezaměstnanosti - ta dneska činí 50 % mzdy a dvaapůlnásobně může dostat jaksi životní minimum, a to jenom po dobu půl roku. To nemá v Evropě obdoby. Za šesté, nájemné ponechat neviditelné ruce trhu. Za sedmé, nezasahovat do porodnosti. Za osmé, plně liberalizovat dopravu. Za deváté, podporovat dávkami rodiny na pokraji chudoby tak, jak tady deklarovala kolegyně Páralová.
To jsou ovšem jenom sociální prognózy ultraliberálů, o kterých rozhodnou občané v blízké budoucnosti. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Nyní má slovo pan kolega Cabrnoch, připraví se kolega Starec a kolegyně Dundáčková.
Poslanec Milan Cabrnoch: Vážený pane předsedající, vážený předsedo vlády, členové vlády, poslankyně a poslanci. Dovolte mi, abych se pokusil stručně okomentovat kapitolu zdravotnictví. Celý souvislý text naleznete v případě zájmu na mé internetové stránce.
Problematice zdravotnictví je v 80stránkové zprávě věnován pouze jediný list. Tento krátký a nepříliš souvislý text je ukázkovým případem nekritické sebechvály v kombinaci s úmyslným zamlčováním objektivně existujících problémů, všeobecně známých neúspěchů a programových chyb a omylů.
Vláda totálně rezignovala na zásadní kroky, které by vedly ke zlepšení systému poskytování zdravotní péče. Nepodnikla nic, aby zabránila nesmyslnému plýtvání veřejnými prostředky, neudělala nic pro posílení primární péče, zlepšení prevence, pro zavedení regulačních prvků na straně nabídky a poptávky. Vláda tvrdohlavě brání solidární princip u zbytných a zbytečných věcí. Skutečná činnost vlády znamená posilování role státu, přesouvání veřejných financí ve prospěch státních nemocnic na úkor rozvoje soukromých poskytovatelů zdravotní péče, popírání zodpovědnosti občana a prosazování paternalistického úředního rozhodování, tvrdohlavé lpění na nesmyslném principu bezplatnosti, zablokování procesu restrukturalizace a smysluplného rozvoje, absolutní selhání v oblasti zásadní zdravotní legislativy a korupci odborářů ve zdravotnictví cestou plošného navyšování platů lékařů zaměstnanců státních nemocnic z prostředků určených na úhradu poskytnutí zdravotní péče.
Vláda podstatné problémy ve zdravotnictví nepojmenovává, naopak je zamlčuje. Namísto toho zavádí socialistické programy s neměřitelným efektem typu zdravé město, zdravá škola, bezpečná komunita anebo instituce s ne zcela jasným určením, např. výzkumné ústavy politiky apod.
Pan ministr Fišer nastoupil do vlády podle mého názoru s jedním velkým úkolem - uklidnit resort rozvášněný předchozím ministrem a udržet klid zbraní až do konce funkčního období této vlády. Zdá se, že se panu ministrovi daří tento úkol splnit, a zeptejme se, za jakou cenu. Vláda uklidnila situaci de facto korupcí lékařů, zaměstnanců především státních nemocnic, a tedy odborářů Rathova LOK cestou plošného navyšování platů. Během posledního roku jsme zaznamenali nezvyklý nárůst platů lékařů v nemocnicích. Takto bychom to mohli pokládat za úspěch. Tento nárůst je však plošný, bez ohledu na kvalitu práce toho kterého lékaře, bez ohledu na jeho kvalifikaci, bez ohledu na jeho výsledky. Plošný a státem vynucený nárůst platů zcela znemožňuje a popírá prostor pro jakékoliv motivační či stimulační odměny.
Zvyšování platů státních zaměstnanců je v tomto případě pro vládu o to snazší, že se tyto prostředky nevyplácejí ze státního rozpočtu, ale z prostředků veřejného zdravotního pojištění, které nejsou určeny primárně na financování zdravotnictví, ale jsou určeny primárně na úhradu skutečně poskytnuté zdravotní péče.
Státní sektor a jeho zaměstnanci jsou rozhodnutími vlády opakovaně zvýhodňováni na úkor sektoru nestátního. Vláda svou nečinností fatálně brzdí vývoj systému poskytování zdravotní péče. Neudělala nic pro posílení prevence, žádným způsobem neposílila roli primární péče, a to přesto, že její základní úlohu opakovaně deklaruje. Naopak primární péče a její nezbytný rozvoj byla a je opakovaně nejvyššími úředníky resortu relativizována a zpochybňována.
Svou torpidní plošnou podporou státních lůžkových zařízení brzdí vláda rozvoj ambulantní péče poskytované především nestátními poskytovateli. Především při rozhodování o výši úhrad vláda znemožňuje další přesun péče v oblasti lůžkové do oblasti ambulantní. Vládní rozhodnutí nepodporují poskytování domácí péče a jednodenní péče jako alternativy drahé neefektivní hospitalizace.
Obava z jakýchkoliv nepopulárních řešení vede k neustálému odkládání rozhodnutí při dlouho plánované změně způsobu úhrady lůžkové péče. Stále přetrvávají historické rozpočty v nemocnicích. Toto nouzové opatření, zavedené před několika lety, svou dočasností začíná připomínat přítomnost bratrských vojsk. Vláda stále přidává veřejné prostředky do oblasti lůžkové péče a zvyšuje platy zaměstnanců bez toho, že by rozhodla o směru vývoje nemocnic a provedla, nebo alespoň zahájila nezbytné kroky ke zvýšení kvality péče a efektivity využívání veřejných prostředků. Prostě pouze rozděluje veřejné prostředky a upřednostňuje přitom státní subjekty proti nestátním.
***