(15.40 hodin)
(pokračuje Matějů)
Zatím nevznikla ani jediná. O čem tedy ta zpráva vlastně mluví? Problém je ale i v tom, že ministerstvo školství není legislativně vůbec připraveno na to, aby současné vyšší odborné školy, z nichž řada usiluje o to, státi se neuniverzitními vysokými školami, se mohly transformovat. Lidé, kteří chtějí jít tímto směrem, jsou zoufalí, že tady v tuto chvíli není zákon, který by umožnil to, čím už se v tuto chvíli chlubí vláda, že je v podstatě báječná věc a že se to děje. Nevznikla ani jediná z těchto škol.
Nevím, jestli má vůbec smysl tady říkat, že přírůstek nových míst v citovaných bakalářských programech byl téměř výhradně nesen soukromými neuniverzitními vysokými školami. Letos z těch 1400 míst v bakalářských programech 900 nabídly soukromé vysoké školy, nikoliv veřejné vysoké školy.
Pan premiér nás zapomněl informovat o tom, že pokud jde o vysoké školy, výdaje klesly z 0,8 na 0,6 HDP - nikoliv růst, ale pokles - a tak trochu cudně zamlčel i to, že to je méně než polovina průměru v zemích OECD, a místo toho zde hovořil o jakési skupině populistů - a já jsem pochopil, že mezi ně patřím - kteří prosazují výlučnou podporu vysokých škol. Neslyšel jsem v této sněmovně nikoho, kdo by žádal výlučnou podporu vysokým školám. Slyšel jsem ale řadu lidí, a to jak tady ve sněmovně, tak v tisku, tak na samotných vysokých školách, kteří říkají, že by vláda měla vydat na vysoké školství v proporci zhruba tolik jako jiné vyspělé země, nemáme-li se stát zásobárnou levné pracovní síly. A když už na to nemá peníze, což lze pochopit, pak by aspoň neměla bránit vysokým školám v tom, aby si pomohly tam, kde si pomoci dokáží samy. Místo toho ministr Zeman sveřepě odmítal novelu vysokoškolského zákona, kde - mimo jiné - se vysokým školám otevíral prostor pro kapitalizaci know-how, což je přesně ten velký zdroj pro tzv. vícezdrojové financování vysokých škol, na kterém svůj rozvoj staví řada vysokých škol ve vyspělých zemích.
Dámy a pánové, tyto dny přichází zhruba každému druhému uchazeči o studium na vysoké škole dopis, ve kterém se dozví, že nemá šanci. Dopisů tohoto znění nebude méně než 40 000. Někteří dostanou tento dopis podruhé, možná potřetí v životě. A více než polovina odmítnutých přitom složila zkoušky s výsledkem, který by jim za normálních okolností k přijetí na vysokou školu v normální zemi bohatě stačil. U nás nestačí. A přitom vše nasvědčuje tomu, že jde pouze a pouze o peníze. U nás tím, že nejsou peníze, tito lidé studovat nebudou.
Přitom je zajímavé, že existuje už vysoká ochota lidí tento problém řešit abych tak řekl na vlastní triko, tj. prudce stoupla ochota rodičů různých sociálních skupin si na vzdělání svých dětí připlatit, jen aby studovat mohly. Přestože nedávno zveřejněný návrh na to, jak akceptovat tento druh spolufinancování vysokých škol, počítá i se zavedením speciálních programů na podporu studentů z nízkopříjmových rodin, přesto vláda trvá, a zejména ministr školství, na svém tabu. O tomto se prostě diskutovat nebude. V negativních reakcích na návrh rozumného školného podpořeného samozřejmě podporou studentů z nízkopříjmových rodin a půjčkami se často objevuje argument, že si nemůžeme dovolit narušit princip rovného práva na vzdělání. Obávám se, že ti, kteří vypouštějí tyto teze, naprosto netuší, o čem mluví, neboť jsme vedle Polska zemí, která pokud jde o evropský rozměr, má v tuto chvíli již nejvyšší nerovnost v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Nikomu z nás v této sněmovně podle mého soudu nejde o nic jiného, než aby mohlo studovat stále více mladých lidí. O tom je třeba vést debatu a každý návrh, který k tomu vede, je třeba podrobit seriózní diskusi. Vláda odmítá diskusi na toto téma s poukazem, že všechno možné kromě pouze státních peněz pouze od ďábla jest. Pakliže ty peníze nemá, příští rok dalších 40 000 lidí dostane dopis, o kterém jsem mluvil.
Pokud jde tedy o rozvoj vysokých škol, ministr školství zatím vypouští jenom mraky ideologické mlhy, kterými se snaží zakrýt skutečnost, že právě proto, že nemá sílu na to, aby peníze, které jdou do velkých třesků a létajících modrých ptáků, ty peníze mohl dát do škol. Je to smutné, ale nedá se s tím nic dělat.
Nevím, zda bude navrženo usnesení, že tato vláda škodí zemi. Já si myslím, že nemá smysl ani pro něj hlasovat. Ale obávám se, že pokud jde o školství, současný ministr českému školství rozhodně neprospívá.
A poslední poznámka se týká nedávno zveřejněné zprávy o tom, že došlo k drobné palácové revoluci v institutu, který byl pro nás, kteří se zabýváme školstvím, velmi významným zdrojem informací. V pátek 20. června byl po rezignaci Ing. Zelený v Ústavu pro informace ve vzdělávání bleskově nahrazen - řekněme zatím - někým jiným. Otázka je, proč k této tak dlouho očekávané výměně došlo. Zdá se mi, že v tuto chvíli je odpověď jednoduchá. Pakliže jsme se dozvídali zatím o stavu školství poměrně detailně, co jsme potřebovali vědět, a mohli jsme formulovat vlastní cíle a vlastní návrhy, bylo potřeba učinit jednoduché opatření: kontrolovat, jaké informace z Ústavu pro informace ve vzdělávání budou dostupné a které nikoliv. Obávám se, že nově jmenovaný ředitel touto cestou půjde a naše debaty o kvalitě českého školství a jeho vývoj tím nepochybně utrpí. Možná že i to je cíl výměny, ke které došlo.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Nyní zde mám přihlášku ministra Bureše, připraví se ministr Eduard Zeman.
Ministr spravedlnosti ČR Jaroslav Bureš: Vážená paní předsedající, kolegové, paní poslankyně, páni poslanci, nemyslím si, že je nezbytně nutné, abych své vystoupení pojímal jako reakci na vše, co bylo řečeno, ale protože skutečně zaznamenatelné příspěvky zazněly jen z úst paní poslankyně Dundáčkové a velmi úsporně z úst pana poslance Cyrila Svobody, tak přece jenom nějaká reakce bude na místě.
Musím říci, že kromě toho, že jsem nepochopil úvod slov paní poslankyně Dundáčkové v tom slova smyslu, zda je špatně, že v této vládě působí nestranický ministr spravedlnosti, anebo zda je špatně, že jsem se ujal funkce ministra spravedlnosti v této vládě, mě její vystoupení vcelku potěšilo. Jednak proto, že mně přisoudila vlastnosti, o kterých jsem dosud netušil, agenta, který je schopen vloudit se do vlády a donutit ji, aby učinila kotrmelec a chovala se zcela jinak, než jak napsala do programového prohlášení, a jednak mě potěšila proto, že výtky, které se snesly na adresu toho, co nebylo vykonáno ze strany Ministerstva spravedlnosti, mě naplňují optimismem, že i nadále mohu očekávat v této sněmovně to, co oceňuji, totiž velmi věcný přístup k pokračující reformě soudnictví.
Souhlasím s paní poslankyní Dundáčkovou, že reforma správního soudnictví je téma dne, ale nemohu s ní souhlasit, že Ministerstvo spravedlnosti nic neudělalo. Kromě toho, že jsme se zeptali sněmovny, což jsem považoval za velmi rozumný krok, které z možných organizačních variant reformy správního soudnictví sněmovna dává přednost, tak tuto sněmovnu ujišťuji, že do konce měsíce srpna předložím vládě návrhy tří zákonů, které v paragrafovém znění, nikoliv v rovině věcného záměru - to už máme za sebou - zcela uvedou v život reformu správního soudnictví. Zdůrazňuji, že práce Poslanecké sněmovny bude spojena s velkou politickou zodpovědností, protože ve hře není nic jiného než to, že Ústavní soud zrušil s účinností od 1. ledna 2003 celou V. část občanského soudního řádu, takže kdybych nebyl schopen přesvědčit i tuto sněmovnu o tom, že předkládaná legislativní podoba reformy správního soudnictví je odpovídající, nastal by tu stav, který mohu zcela jednoznačně označit za kolaps správního soudnictví.
***