(15.30 hodin)
(pokračuje Němcová)
Tyto programy reálně existují a Ministerstvo kultury na ně opakovaně navrhuje v rámci svého rozpočtu nula korun. Buďto má říci, že toto je druh živé kultury, který není v pořadí jeho žebříčku na těch prvních místech, a nezbývají mu na ně peníze, tudíž je ruší, což by vůči těmto institucím bylo fér, anebo má alespoň nějakou elementární snahu toto živé umění podpořit. Nečiní tak však.
Chci říci, že s potěšením kvituji - a souhlasím s vládou ve fázi, kdy hovoří o tom, že byla zdokumentována českými muzei umělecká díla, která pocházela z majetku obětí holocaustu - že Česká republika jako první země postkomunistické Evropy zveřejnila seznam těchto děl na internetu. Toto je chvályhodný počin, jsem velmi ráda, že se tak stalo, a patří ke cti této vlády, že tento krok učinila.
Dovolte mi, abych v závěru se ještě vrátila k debatě, která zde proběhla, a to zejména v prvním dni, nikoli dnešním. Velmi pozorně jsem sledovala vystoupení kolegů z Unie svobody a KDU-ČSL, protože mě zajímalo, zda navzdory všem řečem, které zde v uplynulých třech letech vedli o tom, že oni jsou jedinou opravdovou opoziční silnou stranou, zda se skutečně tohoto úkolu, tj. hodnocení konání vlády v uplynulých třech letech, jako tato silná autentická opozice ujmou. Velké zklamání. Slyšeli jsme opět ty staré omleté věty: za vše, co se nepodařilo a co je špatně, může opoziční smlouva. Dnešní účast poslanců těchto dvou politických stran svědčí o systémovém přístupu k jejich práci. Svědčí o tom, že je snadné něco proklamovat. Svědčí o tom, že nemyslí vážně svá slova, že občanům této země prostřednictvím spřátelených médií velmi snadno mohou sdělovat snadné věty. Politické strany, které si dávají tu práci, a samozřejmě že spolu v mnoha ohledech nesouhlasí, ale velmi argumentovaně oponují, to tak snadné nemají. Mám dojem, že na toto se ony strany spolehly, protože mají oporu v těch médiích, která nereflektují, co se ve sněmovně děje.
Opakuji, co zde řekla paní poslankyně Páralová, když zmínila, které zákony prošly schválením poslanců KDU-ČSL a Unie svobody. Nebyla to ODS. Nebyla to ODS, která zvedla ruku pro zákony, které uvrhly naši zemi do chaosu, který se jmenuje "reforma veřejné správy". Byly to tyto strany a ty zapomněly, že by se z těchto svých činů měly zpovídat. Spoléhají se na tu mediální oporu, kterou mají. Já v závěru svého vystoupení pouze doufám, že alespoň ta média, která jsou v tuto chvíli zde přítomna, si dají tu práci a vyhodnotí uplynulé tři roky, podívají se do Parlamentního zpravodaje, do všech informací, které jsou k dispozici pouhým ťuknutím do počítače, a vyhodnotí, jak skutečně otáčel kormidlem v České republice někdo doleva a někdo doprava. Děkuji za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, paní poslankyně. Hovořit bude pan poslanec Petr Matějů. Připraví se pan ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš.
Poslanec Petr Matějů: Vážený pane předsedající, pane premiére, dámy a pánové, já už jsem jednou byl přihlášen a svou přihlášku jsem stáhl. Protože - musím se přiznat - výjimečně dám za pravdu panu premiérovi, že tato politická exhibice je skutečně nesmysl. Buďto ta vláda je tak špatná, jak už tady dvě nebo tři hodiny posloucháme - zatím jsem neslyšel jinou známku než čtyřku nebo pětku - a pak se ptám, proč tato vláda ještě nepropadla. A tím také odpovídám paní kolegyni Němcové, proč tolik nevystupujeme. Protože není k čemu.
Budu nyní věcný a budu mluvit o problému, který považuji za katastrofální v této zemi. Musíme se přece shodnout na tom, že je potřeba kromě mluvení a mluvení také něco udělat. Zatím se nic z toho nestalo. Nebudu známkovat, protože si myslím, že opozice, známkuje-li vládu, vždycky ujede o známku až dvě. To je logické. Jde o to, dát vládě tu nejhorší známku. Já považuji za daleko rozumnější říkat - a v tom budu naprosto odlišný od toho, co prezentovala paní kolegyně Němcová - co by se mělo udělat a co vláda neudělala.Známkovat nebudu. Budu se věnovat tomu, čemu trochu rozumím, a nebudu se pouštět do spekulací na témata, kterým nerozumím.
Pan premiér nás s hrdostí informoval o tom - a použiji jeho slova - kolik miliard bylo nalito do českého školství. Současně zpráva ovšem konstatuje, že se nedaří plnit slib, který vláda dala na samotném počátku, to je, že se výdaje na školství do roku 2002 zvýší na 6 % HDP. Ani nás ovšem neinformoval o tom, jak hluboko jsme nyní pod touto laťkou. Odhad letošního HDP - jak asi tušíte nebo víte - je zhruba 2,047 bilionu. V rozpočtové kapitole školství je zhruba 80 miliard, to znamená 3,9 % HDP. To je hodně daleko od 6 %. Podle dubnové predikce - teď mám na mysli makroekonomickou predikci HDP na rok 2002 - by měl být příští rok v HDP 2,2 bilionu. Cílových 6 %, ke kterým se vláda zavázala, by tedy mělo představovat v rozpočtové kapitole školství 132 miliard. Neoficiální zprávy z projednávání státního rozpočtu říkají, že to bude - když to bude hodně - opět okolo 80 miliard. Kde je těch 50 miliard, které byly "velkým slibem" vlády školám slíbeny. Obávám se, že těchto 50 miliard najdeme ve velkých nebo malých třescích, je úplně jedno, jak to nazveme, anebo si je budeme moci prohlédnout v podobě krásných modrých ptáků létajících nad hlavou, ať to bude Mirage, Mig nebo cokoli jiného, ale v každém případě to bude jinde než ve školách, mezi učiteli. Bude to ztracených 50 miliard.
Možná nejsou tyto miliardy tak ztracené, protože za ně cestují už dneska státní úředníci.
Pan premiér nás dokonce zapomněl informovat o tom, když teď nechám stranou peníze, protože myslím, že o peníze nejde v první řadě, že se nedaří ani měnit podstatu našeho školství. To je ten největší problém. Panu ministrovi školství se zoufale nedaří prosazovat to, co je obsahem Bílé knihy.
Podle mého soudu existuje, pokud jde o Bílou knihu, poměrně značný konsensus i mezi poslanci různých politických stran. Nebylo by tudíž tak obtížné tento konsensus najít. Co je ovšem velký problém, je to, že pan ministr školství - a s ním celá vláda - brání prosazení i těch změn, které by prokazatelně šly tím směrem, který naznačila Bílá kniha jako směr žádoucí a směřující do Evropy. Co mě na tom děsí nejvíc, je, že ve chvíli, kdy se opozici podaří tyto věci připravit, předložit sněmovně, tak je to právě ministr školství a celá vláda, která zásadně tyto návrhy odmítá.
Budu konkrétní. Ve zprávě se s hrdostí praví: Pokroku bylo dosaženo rozpracováním závěrů Boloňské deklarace, kdy dochází programově ke strukturálním změnám studijních programů vysokých škol. Možná by nám mohla ukápnout slza nad takovou péčí o prosazování závěrů Boloňské deklarace, ale to bychom museli trpět totální ztrátou paměti. Není to tak dlouho, pár měsíců, kdy jsme zde sváděli boj o novelu vysokoškolského zákona, která nedělala nic jiného, než se snažila prosadit urychlení toho, aby závěry z Boloňské deklarace u nás mohly otevřít vysoké školy většímu počtu uchazečů. Byl to právě ministr školství, který po všech kompromisech, ke kterým jsme nakonec přistoupili, zavelel "nepovolit". Nakonec se naštěstí podařilo.
Ve zprávě se dále dočteme: Cílem je připravit široké spektrum bakalářských studijních programů, které umožní absolventům pružný přechod do praxe či případné pokračování v dalším studiu. Na tomto procesu se významným způsobem začíná podílet nově vznikající sektor neuniverzitních vysokých škol i některé nové soukromé vysoké školy. Konec citátu. Ano, na tomto procesu, kterému však ministr školství urputně brání, by se mohl významným způsobem podílet nově vznikající sektor neuniverzitních vysokých škol, kdyby však nějaké vznikaly.
***