(10.50 hodin)
(pokračuje Fajmon)
Výsledek referenda je platný, když se zúčastní nejméně 50 % voličů a pro se vysloví nadpoloviční většina. Od roku 1993 tedy Slovensko praktickou možnost konání referenda má. Podívejme se na to, jaké má s tímto instrumentem zkušenosti.
První referendum se konalo z iniciativy Združenia robotníkov Slovenska v roce 1994 na téma "prokazování původu peněz použitých v privatizaci". Druhé slovenské referendum se konalo v roce 1997 z iniciativy HZDS na téma "vstup Slovenska do NATO" a "přímé volby prezidenta". Třetí referendum se konalo v roce 1998, opět z iniciativy HZDS, na téma "zákaz privatizace energetických podniků". Čtvrté referendum se konalo v roce 2000, opět z iniciativy HZDS, na téma "vyhlášení předčasných voleb". Kromě těchto uskutečněných referend proběhl v roce 1999 pokus HZDS a SNS iniciovat referendum na téma "slovenština jako povinný úřední jazyk". Tato iniciativa však byla prezidentem s poukazem na neústavnost odmítnuta a referendum se nekonalo.
Podstatné pro nás je to, že všechna slovenská referenda, která se dosud konala, skončila neúspěchem, protože se nezúčastnila nadpoloviční většina voličů. Během osmi let fungování slovenské demokracie se konala čtyři referenda a žádné nepřineslo pro demokratický rozhodovací proces potřebný výsledek. Peníze nutné pro uspořádání referenda však utraceny byly. Ptám se: přinesl institut referenda Slovensku lepší demokracii, než jakou máme my tady? Odpovídám: nepřinesl. Ptám se: přinesl Slovensku institut referenda zbytečně vynaložené náklady? Odpovídám: ano, přinesl. Slováci utratili zhruba 1 mld. Sk za svá referenda jen proto, aby se nakonec dozvěděli, že stejně nic neovlivní.
Domnívám se, že to je typická otázka toho, že dobře míněné projekty nemusí automaticky přinést dobré výsledky. Dokonce se stává - a slovenský příklad s referendem to jasně ukazuje - že dobře míněný projekt přinesl efekt opačný. Výsledkem jsou zbytečně utracené peníze, frustrace a rozdělení společnosti na znepřátelené strany. Chceme něco takového zavést u nás? Já ne.
Možná si kladete otázku, proč zde mluvím o slovenské zkušenosti. Na to je jednoduchá odpověď. Jsem totiž přesvědčen o tom, že slovenská společnost je naší společnosti velmi blízká svým charakterem řešených problémů. Domnívám se, že institut referenda by měl v české společnosti zhruba stejný osud jako na Slovensku.
Podívejme se ale nyní na vládní návrh. Ten předpokládá, že se referendum bude konat v případě, že jej vyhlásí vláda, sněmovna, Senát nebo 300 tisíc oprávněných voličů. Možnost spuštění cesty vedoucí k referendu je tedy daleko snazší, než je tomu na Slovensku. Je tedy podstatný rozdíl mezi tím, že když v desetimilionové zemi potřebujete 300 tisíc podpisů, jak navrhuje vláda v našem návrhu, než když v pětimilionové zemi potřebujete k podpisu 350 tisíc. Je tedy evidentní, že české referendum by v případě schválení vládního návrhu bylo spustitelné v podstatě kdykoliv.
Vláda ve své důvodové zprávě uvádí, že považuje referendum za doplňkový instrument k demokracii nepřímé. Procedura, kterou navrhuje, však umožňuje konání referenda prakticky kdykoliv a téměř o čemkoliv. V návrhu jsou sice vyjmenovány otázky, které nesmějí být předmětem referenda, ale pokud se podíváte na témata referend slovenských a poměříte je vládním návrhem, zjistíte, že všechna slovenská referenda, která se dosud uskutečnila, by se podle tohoto zákona mohla konat i u nás.
Kombinace těchto faktorů a slovenská zkušenost ukazují, kam by takový systém u nás pravděpodobně vedl. Nátlakové skupiny by s velkou pravděpodobností využívaly snadnosti spuštění referenda k prosazování svých témat a většina veřejnosti by s velkou pravděpodobností odmítla přijít hlasovat do velmi často konaných referend o banálních otázkách. Výsledkem by bylo totéž co na Slovensku: zbytečně utracené peníze, frustrace a rozdělení společnosti.
Nezanedbatelný je rovněž finanční aspekt celé záležitosti. Vláda ve své důvodové zprávě uvádí, že referendum by stálo zhruba 500 mil. Kč a že by se pravděpodobně konalo jednou za volební období. První část tohoto odhadu je podle mého soudu realistická, ale druhá naprosto nikoliv. Nic by totiž ani teoreticky, ani prakticky nebránilo tomu, aby se referendum konalo během volebního období třeba dvacetkrát, nebo dvakrát, jako je tomu dosud na Slovensku. V každém případě by ale existovalo riziko, že referendum bude vyhlašováno vždy a voliči budou hnáni znovu a znovu k volebním urnám. Vládní návrh zákona o referendu je ze všech uvedených důvodů riskantním plánem a jeho potenciální přínos nemůže v žádném případě kompenzovat rizika ztrát, která by mohla jeho aplikace přinést. Proto se připojuji k návrhu na zamítnutí vládního návrhu v prvním čtení.
Nyní bych si ještě dovolil stručně komentovat dvě vystoupení, která zde zazněla. Jde o představu, o které zde hovořil pan poslanec Jičínský a která se velmi často objevuje ve sdělovacích prostředcích, že totiž naše demokracie umožňuje lidem pouze jednou za čtyři roky přijít k volbám a v mezidobí nemá volič žádnou možnost ovlivnit politické rozhodování. Myslím, že toto není pravdivá představa a pravdivý popis naší demokracie. Je třeba si uvědomit, že již nyní mají čeští občané možnost hlasovat ve čtyřech druzích voleb a po našem předpokládaném vstupu do Evropské unie přibude další pátá možnost účasti ve volbách. Není tedy pravda, že voliči budou dotazováni na své rozhodnutí jednou za čtyři roky, ale již nyní je taková situace a velmi brzy se to ještě zvýrazní, že voliči budou chodit k urnám téměř každé dva roky. Domnívám se, že to je dostatečný počet voleb a příležitostí k tomu, aby lidé mohli vyjádřit svůj názor na celé spektrum problémů, které česká demokracie přináší a které je třeba řešit.
Druhá poznámka, ke které jsem se chtěl vyjádřit, bylo vystoupení pana poslance Svobody, který řekl, že chceme pouze trpně přijmout referendum o Evropské unii. Myslím, že to není pravda, trpné přijetí není povinné, my nemusíme referendum o vstupu do Evropské unie dělat, a jak tomu rozumím, jak je postavena naše ústava, můžeme tam vstoupit i bez referenda, ale myslím, že je jedna shoda v tom, že všechny politické strany, které jsou ve sněmovně zastoupené, chtějí, aby se referendum o vstupu do Evropské unie konalo. Proto se přimlouvám za to, abychom nalezli shodu na tom, jakým zákonem toto referendum o vstupu do Evropské unie umožníme. Poté, až toto referendum proběhne a budeme mít první faktickou zkušenost s konáním referenda v českých zemích, můžeme znovu posoudit otázku toho, zda trvalé referendum zavedeme, nebo nikoliv.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. S faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Filip. Potom je zde řádná přihláška pana poslance Svobody a pana poslance Grulicha.
Poslanec Vojtěch Filip: Pane předsedající, já jsem myslel, že to je ojedinělý názor, který přednesl pan kolega Payne, ale z vystoupení kolegy Fajmona zjišťuji, že ne. Očekávám, že se mi pan kolega Payne za to, když mluvil o tom, že lžu, omluví, ale nepředpokládám, že to učiní okamžitě, ale já jsem trpělivý.
Chtěl jsem ale pana kolegu Fajmona vaším prostřednictvím, pane předsedající, odkázat na Listinu základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, a na její článek 21, aby si uvědomil, jak se mluví v českém ústavním systému o referendu.
***