(12.20 hodin)
(pokračuje Krejčí)
Viz článek v lékařském časopise JAMA z roku 1998. V řadě států existuje univerzitní systém vzdělávání, např. magisterské či bakalářské studium čínské medicíny v Německu, Británii či Rakousku, univerzitní studium je běžné též v USA, Číně, Rusku, Koreji, v některých z těchto zemí je část těchto praktiků hrazena pojišťovnami. Čínskou medicínu doporučuje pro četné diagnózy i Světová zdravotnická organizace - WHO. Je vidět, že mnoho vyspělých států pochopilo výhodnost využití jiných léčebných postupů, než nabízí moderní medicína, a dává svým občanům možnost volby.
To, že jsou alternativní postupy nemocnými žádány, dokládá např. studie provedená ve Francii v roce 1991, kdy bylo zjištěno, že 80 % populace využívá metod čínské medicíny. U nás obdobný zájem potvrzuje studie na katedře sociologie III. lékařské fakulty v polovině devadesátých let, která konstatovala, že metody alternativní medicíny využívá 65 % populace.
Využití alternativních postupů přináší výhody pro občany i pro stát. Jde většinou o tradiční systémy se staletou tradicí, které nemocného vedou k jasnému vědomí odpovědnosti za vlastní zdraví a tím k zájmu o prevenci chorob a lepší spolupráci. Vznik nemoci je méně pravděpodobný, případné léčení je kratší. Tradiční léčebné systémy používají prostředky, které zcela postrádají nebo mají naprosto zanedbatelné nežádoucí účinky. Snižují nutnost užívání syntetických látek, které často nežádoucí účinky mají, a šetří tak prostředky státu dvakrát: užití prostředků na nemoc plus léčení nežádoucích účinků. V tradičních systémech je místo i pro příznaky, které západní medicína bagatelizuje či neumí ovlivnit. Alternativní postupy umějí alespoň částečně ovlivnit psychosomatická onemocnění, která naše medicína řeší většinou podáváním psychofarmak.
To je několik bodů ukazujících výhody pro pacienty a též ekonomickou výhodnost.
Samozřejmě však v žádném případě nechci a také nemohu popřít nezastupitelnost metod moderní medicíny u některých diagnóz.
Dalším důležitým aspektem je pojem svobody. Svobodná volba léčebného postupu je nejniternějším a nevyvratitelným právem individua, člověka, pacienta, který cítí potřebu zlepšit svůj zdravotní stav, popř. předcházet nemoci. Vyloučením alternativních metod léčby, jakož i poskytovatelů této léčby by došlo k vytvoření monopolu takzvané západní medicíny, západního způsobu myšlení a nazírání na svět, a tedy k omezení nejen rozvoje lékařské vědy, ale i ke snížení kvality života, potenciálů a bohatosti společnosti. Vyloučením medicínských systémů, např. čínské medicíny, indické ájurvédy a dalších zcela funkčních a po světě hodně využívaných léčebných systémů, dochází k faktickému zásahu do práva pacienta na svobodnou volbu léčebného postupu. Navíc pokud občan nemá svobodnou volbu metody péče o své zdraví, je tlačen do pasivní role "příjemce" zdravotní péče. Nemá motivaci se zajímat, jak řešit svůj stav nemoci. Opět se tak vracím k tématu odpovědnosti za zdraví.
Omezení práv se týká také práv praktika alternativní medicíny, konkrétně jeho práva na volbu a svobodný výkon povolání. Alternativní systémy, jak čínská, tak indická medicína, podložené empirickou zkušeností stovek generací, slouží nejen jako funkční a ucelené léčebné systémy, ale i jako vhodné doplňky západní léčby schopné významně umocňovat účinnost terapie.
Cílem státu při zajišťování péče o zdraví by mělo být využití všech známých, dostupných a bezpečných metod léčby. Selektivní přístup k monopolizačním tendencím je pak obecným zásahem do práva na ochranu zdraví, neboť eliminuje řadu účinných metod. Vyloučení léčebných postupů vzniklých v jiných částech světa je nemoudré, neboť tzv. alternativní postupy mají své prokazatelné a spolehlivé pozitivní výsledky, je o ně široký zájem veřejnosti a žádný zákaz nebo perzekuce je nedokáže fakticky vyloučit ze života společnosti. Demokratická sebevědomá společnost musí být schopna tyto fenomény akceptovat, pracovat s nimi, a nikoli je přehlížet, ignorovat, nebo dokonce, byť nepřímo, zakazovat.
Pro občany, a tím i pro stát není výhodné, že nemá kontrolu nad vzděláním lidí, kteří se zabývají metodami, jež ovlivňují zdraví. Připustit v zákoně jejich existenci by mělo vést i k zapracování požadavku na jejich vzdělání, tak je to např. v Německu. Po příslušném vzdělání i praktik nelékař bude vědět, ve kterých případech nemocného přesvědčit, aby zároveň navštěvoval i lékaře.
Na závěr ještě shrnu důvody, proč vám, kolegyně a kolegové, doporučuji celou problematiku ve druhém čtení podrobně a důkladně řešit:
1. zajistit co nejlepší péči o zdraví při využití všech dostupných metod, byť potvrzených empiricky, to znamená do návrhu zapracovat standardy poskytování alternativní péče a vzdělávání v jejich oborech, metodicky vymezit výkony praktiků - nelékařů;
2. zajistit možnost svobodně volit způsob léčby, moderní i alternativní;
3. využít v systému všech prostředků k maximální motivaci občanů v péči o zdraví.
4. zaručit svobodný výkon povolání;
5. využít možnosti levné léčby, alternativní způsoby u diagnóz, kde je to možné;
6. umožnit státu kontrolu nad vzděláním praktiků nelékařů a též nad legalitou jejich podnikání;
7. přiblížit možnosti našeho zdravotního systému možnostem systému dalších států.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Uděluji slovo paní poslankyni Evě Fischerové. Připraví se pan kolega Cabrnoch.
Poslankyně Eva Fischerová: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové. Budu hovořit k parlamentnímu tisku 1055, tj. k poslaneckému návrhu. Dotknu se pouze několika slovy tématu vzdělávání zdravotnických pracovníků nelékařů, převážně zdravotních sester.
Vzdělávání pro funkční specializaci těchto pracovníků je v návrhu naprosto nedostatečně vymezeno. Z tohoto pohledu je vládní návrh mnohem lépe propracován. V praxi nemohu souhlasit se slabým zastoupením sester ve správní radě centra pro další vzdělávání, a to vzhledem k tomu, že více než dvě třetiny zdravotnických pracovníků tvoří především zdravotní sestry. Stejný názor vyplynul také v nedávné době ze semináře v Poslanecké sněmovně, iniciovaného předkladatelem projednávaného poslaneckého návrhu zákona.
Problémy se současným vymezením právní úpravy specializačního vzdělávání jak pro lékaře, tak pro nelékařská zdravotnická povolání dospěly v současné době v diskusích již tak daleko, že se zde zformuloval názor na potřebu oddělení právní úpravy, a to zvlášť pro lékařská a zvlášť nelékařská povolání. Takovýto přístup existuje v řadě jiných zemí a je zřejmé, že umožňuje formou zákona přijatelné a také dlouhodobě stabilizující řešení z hlediska povolání nelékařských.
***