(11.40 hodin)
(pokračuje Matulka)
On totiž bral v potaz i názor ostatních, konkrétně bral velice v potaz názor můj a jsem přesvědčen, že i ostatních mých kolegů našeho poslaneckého klubu. Nechápu potom rozhořčení pana kolegy Zaorálka. Možná si myslel, že názor ostatních je názor kolegy Zaorálka a všechno ostatní je názor "neostatních". To je jen takové podivení. Myslím si, že pan Václav Klaus přesně žádosti pana kolegy Zaorálka vyhověl.
Další má poznámka je také podivení, a to nad částí vystoupení pana kolegy Payna, který mně mluvil z duše, když tady hovořil o tom, jak se momentálně vyvíjí přízeň občanů v otázce vstupu do Evropské unie. Správně upozorňoval na to, že názor většiny společnosti na toto se mění, a to směrem dolů. Kolega Payne správně upozorňoval na to, že politik je od toho, aby respektoval to, co je vůle převažující části společnosti. Mé podivení spočívá v tom, že podobná situace byla v této zemi např. v momentě, kdy tato sněmovna rozhodovala o vstupu naší republiky do Severoatlantické aliance, a tato slova ze stejných lavic prostě nezaznívala. To je tedy mé podivení.
A nyní ke slovům předsedy Poslanecké sněmovny. Nejdřív jednu drobnou poznámku. Jestliže pan předseda Poslanecké sněmovny použil termín - doufám, že budu citovat co nejpřesněji, jestli ne, pak se omlouvám - servilita k tisícileté říši, tak já samozřejmě nevím, koho tím vůbec myslel, a nebudu mu vkládat do úst to, co neřekl, nemám to ve zvyku. Já řeknu, koho tím myslím. Já ze servility k tisícileté říši obviňuji léta letoucí Václava Havla a mám mnoho dobrých důvodů, abych tento názor sdílel dále.
Nicméně já jsem tady včera už zmiňoval - spíš na odlehčení - nedávnou interpelaci mou a kolegy Kohlíčka týkající se koordinace zahraniční politiky. Protože toto téma je jednak o svobodě toho, co v zahraničí představitel Parlamentu, to jsme my všichni, může nebo nemůže říci, jednak je to téma o koordinaci zahraniční politiky. Včera jsem tady citoval jednu větu z odpovědi pana premiéra Miloše Zemana, čili současného premiéra. Ta odpověď mě nepřekvapila. On mně stručně řečeno napsal - mně a kolegovi Kohlíčkovi: Páni poslanci, byla schválena nějaká koncepce zahraniční politiky, koordinace je vlastně báječná. Já si to sám pro sebe překládám tak, že nám vlastně napsal: Páni poslanci, trhněte si nohou, není se o čem bavit. Já si myslím, že je o čem se bavit. Zmiňuji se o tom znovu proto, že obdobnou interpelaci - a bylo to tehdy o servilitě k tisícileté říši - jsem předkládal tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi, a ten mi odpověděl prakticky totéž co dnes Miloš Zeman. Tak potom se divím určitému nekontinuálnímu postoji u jedné a téže osoby.
Proč jsem se přihlásil do této debaty? Pan předseda Poslanecké sněmovny nás tady podle mého názoru velmi správně seznámil s tím, že vyslovil určitou opatrnost, určité varování, alespoň tak jsem to pochopil, v otázce snižování role národních parlamentů. S touto opatrností já velmi souhlasím. Možná bych to řekl, kdybych byl předsedou sněmovny, v Bruselu stejně, možná méně opatrně, méně zdvořile, protože je to skutečně závažná otázka.
Chci tady nahlas říci, že těmto slovům se ale podivuji skutečně nejvíce, protože kromě toho, že jde o předsedu Poslanecké sněmovny, jde o předsedu politické strany, která v těchto lavicích hlasovala pro tak výrazné snížení role českého Parlamentu, jak se stalo v nedávno přijaté novele Ústavy ČR. Ono je hezké v Bruselu o něčem mluvit, stokrát mít pravdu, ale je podivné, když chvíli předtím ve vlastním Parlamentu hlasuji vlastně proti svému názoru.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Václav Exner, připraví se pan poslanec Vojtěch Filip.
Poslanec Václav Exner: Paní místopředsedkyně, pane předsedo, členové vlády, dámy a pánové, konečně se dostáváme v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR k diskusi o tom, co před chvílí pan předseda vlády nazval politickou prioritou České republiky. Je to opravdu velmi žádoucí, abychom o těchto otázkách podiskutovali takovým způsobem, aby názory v této věci byly opravdu velmi jasné. Pokud jde o vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny v Bruselu, já velmi vítám toto prohlášení už proto, že toto prohlášení reprezentuje určitou samostatnost myšlení a nepoddává se převažujícímu proudu názorů jak v Evropské unii, v Evropě obecně, tak také v naší zemi. Mám ovšem určité problémy s tím, abych si zcela jednoznačně udělal pozitivní názor na celé to vystoupení.
Před chvílí se můj předchůdce u tohoto pultu poslanec Dalibor Matulka již zmínil o té roli národních parlamentů. My jsme v posledním období tady schválili dvě úpravy Ústavy ČR. Obě dvě vedou bohužel k pravému opaku a naše Poslanecká sněmovna i celý Parlament se zbavily značné části svých pravomocí, a to nejen v otázce, že přenášíme výrazné kompetence na vládu v oblasti některých mezinárodních smluv, a nejde už jenom o smlouvy o základních lidských právech, ale jde o smlouvy víceméně všeobecné, které se rozpoznají od jiných smluv jenom určitým způsobem jejich přijetí v Parlamentu ČR. Tuto pravomoc jsme přenesli na vládu, a nejen na vládu, dokonce jsme se připravili o možnosti ovlivňovat procesy za celou Českou republiku, pokud jde o její výkonné orgány, prostřednictvím možností, že budou pozměněna rozhodovací pravidla v takových institucích, kterých se příslušné mezinárodní smlouvy budou týkat, nebo už dnes taková pravidla existují. Vyslovili jsme se ale také pro předání obrovské kompetence, pokud jde o bezpečnostní a brannou politiku, především v oblasti vysílání našich vojsk do zahraničí a přijímání cizích vojsk na našem území.
Musím říci, že oba dva tyto kroky podpořili i poslanci Občanské demokratické strany.
Souhlasím s tím, že je potřeba debatovat o tom, jestli existuje určité servilní přitakávání mocným, že je správné, abychom si vyjasnili, které jsou to strany, které jsou to politické osobnosti, které se takového přitakávání dopouštějí.
Už správně tady přede mnou jeden řečník připomenul, že mezi těmi vyjmenovanými městy je určitě třeba - minimálně pro některé osobnosti - uvést také Washington a Spojené státy americké. Bohužel se zde přibližujeme nejen my, ale i celá Evropská unie, do které se mnozí snaží tak vehementně vstoupit, názorům, které s právním státem, s dodržováním toho, co je mezinárodní právo, ale i s dodržováním vlastního zákonodárství mají velké problémy. Je to dokonce i příklad vedení válečných operací jak v Evropě, tak mimo Evropu.
Mluvil- li tady pan místopředseda vlády Špidla o padesáti šesti letech bez velké války v Evropě, o zásluze toho vývoje, za kterým stojí Evropská unie, potom bohužel musím připomenout, že válka, která pro někoho byla možná jenom malou válkou, se v různých etapách, dobách v průběhu devadesátých let vyskytovala právě v Evropě.
***