(11.50 hodin)
(pokračuje Exner)
To je také záležitost, kterou je nutno posoudit v souvislosti se zahraničněpolitickou i všeobecně politickou orientací naší země do budoucna.
Jestliže se mluvilo o velkých výhodách ekonomické integrace pro některé přistupující země v minulosti, například pro Irsko ve vztahu k Velké Británii, pak bych rád připomenul, že Irsku se ta otázka Evropské unie a její budoucnosti silně zproblematizovala právě nedávným referendem, které tam k této otázce proběhlo.
Když jsem se zeptal profesora Anthony Coughlana, který vedl kampaň proti schválení výsledků smlouvy z Nice, čemu přikládá největší význam z hlediska růstu ekonomické síly Irska, odpověděl mi, že je potřeba porovnat prvních dvacet let vstupu Irska do Evropské unie a posledních deset. V průběhu prvních dvaceti let podle něj došlo ke stagnaci a spíše k poklesu ekonomického výkonu Irska. Teprve v posledních letech došlo k výraznému růstu tak, jak se o něm pan místopředseda vlády zmínil.
A tady mě překvapily některé důvody. Na prvním místě uvedl, že Irsko mělo v posledních desetiletích dobrou vládu. Na druhém místě pak rozebral důvody, přičemž řekl, že současný stav Irska je takový, že v ekonomické oblasti je možné jeho vztahy rozdělit přibližně rovnoměrně na třetiny. Jedna třetina se týká tradičních vazeb na Velkou Británii, přičemž nástup určitých vlád ve Velké Británii a obnova určitého dynamismu se projevila také v Irsku. Druhá třetina - a o ní hovořil právě jako o té v posledním desetiletí nejvýznamnější - se týkala velmi výrazné spolupráce se Spojenými státy americkými, usnadnění jejich investic v Irsku a využití výhod jazykových možností, které jdou v tomto smyslu jak ve směru k Velké Británii, tak ve směru ke Spojeným státům americkým. A teprve u poslední třetiny jde o vazby Irska na Evropskou unii s tím, že dokázali využít řady výhod, které Evropská unie poskytovala, ale znovu zopakoval, že bez dobré politiky vlády, na které byla dosažena široká společenská shoda, a bez oněch dvou třetin prve uvedených by nebylo ani toho pokroku a možností využití vazeb v této třetí oblasti.
Pokud jde o problematiku evropského projektu a možností České republiky podílet se na něm, zde musím konstatovat, že bychom si měli uvědomit, že Evropská unie není Evropa. Evropská unie z pohledu Evropy je v současné době subregionální organizací. Ano, z hlediska ekonomického je nepochybně nejvýznamnější subregionální organizací v Evropě. Má dokonce tendenci stát se opravdu celoevropskou organizací a v tomto směru činí také mnoho politických kroků.
Myslím si ale, že je třeba mluvit o evropském projektu, který zahrne skutečně celou Evropu, a tady je bohužel nutno konstatovat, že současná Evropská unie Evropu spíše rozděluje, než aby ji sjednocovala. Hranice Evropské unie jsou v takovém stavu, že byla opuštěna myšlenka počátku devadesátých let o tom, že hranice v Evropě by se všeobecně měly stát propustnější, volnější a neměly by překážet pohybu osob ani pohybu zboží a služeb. Ve všech třech těchto oblastech se požadavky například vůči novým členským zemím na jejich nové hranice v případě, že by se staly hraničními oblastmi Evropské unie, zvyšují, a Česká republika, jak dobře víme, iniciativně v tomto směru činí některá opatření a další připravuje.
Myslím si, že je také třeba si opravdu vyjasnit otázku, která se týká mandátu veřejnosti, mandátu našich občanů k jednání o Evropské unii, o tomto konkrétním bodu. Týká se to samozřejmě širších souvislostí. Mohu jistě za naši politickou stranu prohlásit, že naší základní prioritou je, aby se tento mandát veřejnosti skutečně ověřil.
V této souvislosti je ovšem bohužel nutno konstatovat, že ty strany, které představují euronadšence, ale i ta strana, kterou tady je do určité míry možno označit za euroskeptika, dosud velmi účinně brání právě tady v Parlamentu České republiky tomu, aby takový mandát mohl být ověřen. Všechny pokusy o zavedení lidového hlasování formou ústavního nebo obyčejného zákona byly dosud touto sněmovnou blokovány a podobný osud je - alespoň zatím podle výsledků jednání v ústavně právním výboru - pravděpodobně chystán i novému pokusu vlády předložit takový návrh zákona, který by ověření vůle občanů umožnil.
Mluvíme-li v této souvislosti o otázce Evropské unie, pak mi dovolte, abych znovu připomenul, že vláda České republiky vedená Václavem Klausem podala přihlášku do Evropské unie, aniž by tuto věc projednala na plenárním zasedání tehdejší Poslanecké sněmovny České republiky a aniž by nějakým jiným relevantním způsobem bylo ověřeno mínění občanů, snad s výjimkou toho argumentu, který se často používá, že přece občané ve volbách dali mandát stranám, které se ve svých programech mezi mnoha a mnoha jinými skutečnostmi přihlásily ke vstupu do Evropské unie.
Jak ale ukazuje například současná skutečnost, pak mínění občanů České republiky - a podobné je to i v ostatních zemích usilujících o vstup do Evropské unie - se v této otázce velmi výrazně liší od stavu, který reprezentují politické strany, zastoupené např. v Poslanecké sněmovně. Jestliže bylo připomenuto, že od roku 1996 do současnosti např. podle průzkumu STEM nikdy podpora vstupu do Evropské unie nepřekročila - alespoň ne výrazně - 50 % a naopak se pohybovala kolísavě mezi 38 až 50 %, pak podle mínění, které bylo zde v Poslanecké sněmovně několikrát při různých příležitostech vyjádřeno, mínění zástupců lidu, poslanců, je takové, že přibližně 80 a více procent z nich je připraveno hlasovat pro vstup do Evropské unie.
***