(12.20 hodin)
(pokračuje Pilip)
To se tedy neděje. Jiná věc ovšem je, jestli představitelé jiných názorů vůči takovým projevům, které občas zejména výše jmenovaní uvádějí, vyjádří své kritické názory. Jsem přesvědčen, že to je stejně tak legitimní, a pokud bychom například my, kteří máme názor na mnohé věci odlišný, neměli možnost se k tomu kriticky vyjádřit, pak by teprve toto bylo omezováním svobodné diskuse.
Pevně doufám, že takto ovšem vystoupení pana předsedy Klause a jeho dalších lidí nebylo míněno, a proto se obrátím k samotné podstatě věci, tj. rozdíl mezi tím, jestli někdo vystupuje jako představitel politické strany nebo sebe sama a implicitně nebo přímo explicitně z titulu pozvání na tu kterou akci vyjadřuje své vlastní názory k danému tématu, protože pak bezesporu jakákoli možnost omezovat takové jeho vystoupení ze strany představitelů jiných politických stran tady není, anebo zda jde o vystoupení, které má reprezentovat určitou instituci, určitý orgán a kam ta která osoba jede z pověření tohoto orgánu. Jsem přesvědčen, že pan předseda Klaus se zúčastnil setkání v Bruselu jako předseda parlamentu, a že jde tedy o jinou situaci, než vystoupí-li např. na setkání v Davosu, kam je zván jako jistě významná osoba mezinárodního světa, nebo např. na setkání představitelů politických stran, kde bude mluvit jako představitel ODS, kde jistě tyto názory má předjednané a kde s nimi, aspoň soudě podle vystoupení dalších řečníků, výraznější problémy nejsou. Přesto je tedy nutné podtrhnout, nebo právě proto je nutné podtrhnout tento rozdíl. Vystoupení pana předsedy Klause se stalo tímto katalyzátorem proto, že tentokrát vyjadřoval své názory nikoli jako předseda ODS, nikoli jako osoba či osobnost Václav Klaus, ale jako předseda demokraticky zvoleného vedení Parlamentu České republiky.
Pevně věřím, že i ti, kteří se tady nahlas projevují v řadách proti mně, jsou schopni tyto dvě roviny rozlišit a pochopit, proč byl návrh, abychom se zabývali tímto bodem, a proč je nutné o otázce procedurální v této souvislosti jednat.
Druhá otázka je, jaká je pozice České republiky vůči dalšímu pokračování evropské integrace. Tady bohužel znovu platí, že Parlament se zatím stává místem, kde tomuto tématu bylo věnováno poměrně málo prostoru, a je jisté, že v České republice a na české politické scéně, alespoň v jejích hlavních proudech, existují minimálně dva názory na tuto klíčovou otázku. Ten první názor říká, že ze současného pokračování evropské integrace a z dosavadních událostí, které se odehrály, a z celkového vnitřního náboje EU vyplývá potřeba toho, aby evropská integrace a Evropská unie učinily další krok k hlubší spolupráci, protože jen tak je možné, aby se odstranily některé problémy, na které poukazuje např. i pan předseda Klaus, to znamená, že v současném stadiu se některé instituce EU dostávají do určitého deficitu demokratické legitimity a rozhodují o věcech, ke kterým by měl být více zmocněn národní parlament té které země, pokud nedojde k institucionálním změnám na úrovni Evropské unie.
Jeden názor na současnou situaci tedy říká - a myslím, že zejména věcí, která vyvolala velmi významný pohyb v těchto názorech, je vznik společné měny v EU - že jediným logickým závěrem současné situace v Evropské unii je prohloubit evropskou integraci, vytvořit nebo posílit pravomoci jednotlivých nadnárodních, a to podtrhuji, nadnárodních, tedy koordinačních, a nikoli nahrazujících národních institucí, které budou moci na základě demokratických mechanismů některé záležitosti rozhodovat.
Druhá reakce na současnou problematickou situaci EU je názor, že to, kam došla Evropská unie už dnes, je příliš daleko, že by bylo žádoucí učinit jakýsi pohyb zpět a zasadit se o přetváření Evropské unie na instituci, která bude spíše zónou volného obchodu a která nebude prakticky vytvářet jakékoli nadnárodní celky nebo instituce, a bude-li je vytvářet, pak to bude pouze z důvodů koordinačních a z důvodu nějaké společné platformy pro diskusi. Tento názor je jistě také legitimní a bylo by žádoucí, aby Česká republika našla odpověď na otázku, ke které z těchto dvou strategií se přikloní. V současné podobě EU je to bezesporu tak, že se nachází v bodě, kdy bez pohybu buď dopředu nebo mírně zpět bude velmi těžko nadále zvládnutelná a bude vykazovat problémy, na které také její kritici poukazují.
Mluvím tady jako člověk, který zastává názor, že dalším logickým a žádoucím krokem je prohlubování spolupráce v rámci Evropské unie a posilování jejích nadnárodních prvků, aniž by to samozřejmě znamenalo vzdání se národní suverenity, aniž by to znamenalo ohrožení národních zájmů. Domnívám se, že pokud je zde prezentováno, a bylo to tady prezentováno i v dnešních vystoupeních, že tato tendence může znamenat ohrožení národních zájmů, resp. že může znamenat pouze nějaké poklonkování, nevím zda cituji přesně, silnějším institucím, pak je toto srovnání nejen nekorektní, ale také nepravdivé a především odporuje závazkům, které již Česká republika učinila.
Tím se dostávám ke třetí rovině tohoto problému, a to je otázka konzistentnosti české politiky vůči Evropské unii. Evropská unie má jistě své chyby a málokdo o tom pochybuje, nepochybují o tom dokonce ani ti, kterým je to v rámci politické diskuse občas podsouváno, ale Evropská unie je institucí, která má svá pravidla, a Česká republika je zemí, která o členství v této instituci žádá. Česká republika ví, jak funguje Evropská unie, ví, jaké jsou v ní převažující trendy, a na základě těchto informací by tedy měla být schopna, a její politici též, zvážit odpověď na onu zásadní otázku, zda do Evropské unie takové, jaká je, chceme, či nikoliv.
***