(17.10 hodin)
(pokračuje Kučera st.)
Mně se na zákoně z těch a těch důvodů nelíbí toto, toto a toto a budu ráda, když to, co se mi nelíbí, projde pokud možno veřejnou diskusí co nejdůkladnější. Z toho důvodu také budu chtít, aby se zákon také projednával přinejmenším v garančních výborech, aby se zákon projednával na plénu ve druhém čtení a abychom odstranili to, co z něj odstranit jde, ale aby ještě zůstal zákonem. Protože jinak správně říkal kolega Zvěřina, že asi vlastně žádný zákon nemůže být stoprocentní, aby vyhovoval všem stranám. V tom s ním souhlasím. Opravdu takový zákon by mohl být snad jen zákonem o tom, že se zeměkoule točí nebo slunce obvykle vychází každé ráno.
Chtěl bych se zde především zmínit o problému, který zde zazněl z několika stran a měl dvě části. Problém financování, normativ a školská právnická osoba. To jsou věci, o kterých se velmi mnoho diskutovalo už při prvním předložení školského zákona, o kterých se velmi diskutovalo v oné pracovní skupině, která zde byla zmiňována, a o kterých se diskutuje i teď.
Kolega Bartoš prohlásil, že má obavu, že školská právnická osoba nastoluje odlišný režim a bude působit komplikace. Kolega Brousek dokonce hovořil o tom, že školská právnická osoba zakládá nerovné postavení a že možná za chvíli přijdou kulturní právnické osoby a zdravotnické právnické osoby. Ano, možná, že se to skutečně může stát. Ale, dámy a pánové, v původním návrhu byla školská právnická osoba jako v podstatě povinnost. Vůči tomu jste všichni protestovali. Nová verze školského zákona uvádí školskou právnickou osobu jako možnost. Ta možnost přece nikomu předepsána není. A opět nám to vadí? Já se ptám proč.
Coby ředitel někdejší příspěvkové organizace musím sdělit vaším prostřednictvím, pane předsedající, kolegovi Brouskovi, že bych dal nevím co za to, kdyby v oblasti kultury alespoň u některých kulturních institucí existovaly kulturní právnické osoby. Protože neznám horší možnost v tuto chvíli v České republice v roce 2001 než financování školských a kulturních institucí v podobě přežitků socialistického plánování, které se nazývaly rozpočtové a příspěvkové organizace. Nevím, jestli mě teď poslouchal pan ministr financí, ale já jsem přesvědčen, že i on mi dá za pravdu, že systém ROPO se nepochybně v roce 2001 přežil. A my najednou voláme po tom, jak by bylo dobré, kdybychom měli školské příspěvkové organizace. Možná že jsem špatně poslouchal, ale tak jsem si to z výkladu především kolegy Brouska přeložil.
Ale to není podstatné. Podstatná je jiná věc. Kolegyně a kolegové, ministr školství po diskusi, kterou jsme měli v oné pracovní skupině, ustoupil od svého původně kategorického návrhu, že všichni ve školství musí být školskou právnickou osobou. Nikoli. Je to šance, je to varianta, není to podmínka. Prosím, připusťte aspoň toto, že v tomto směru vám pan ministr vyšel vstříc. Neboť pak by mi to připomínalo jinou anekdotickou situaci - o malíři, který chtěl splnit zakázku a namalovat pána na koni. Když tak učinil, dotyčný člověk se na obraz díval a říkal: Bylo by dobré, kdyby pravá ruka byla trochu víc pokrčená. Malíř tak učiní. Bylo by dobré, kdyby na levé noze byla bota ne černá, ale hnědá. Malíř tak učiní. A nakonec kritik říká: Ono by bylo vůbec nejlepší, kdyby na tom obraze neseděl na koni muž, ale byla to spíše žena, a neseděla na koni, ale možná na slonu. Pak by ten obraz byl lepší. Takovýmto způsobem jste, kolegyně a kolegové, někteří z vás argumentovali k tomuto návrhu školského zákona.
Pokud jde o financování škol a o preference tzv. normativního financování a především plošného normativu: Zcela veřejně opět přiznávám, že si myslím, že není nic horšího, než je plošný normativ, kterým je financováno v tomto případě školství. Vede to k jedné jediné věci, kterou jsme všichni, kdo jsme měli kdy co s financováním škol a s praktickým prováděním tohoto financování do činění, nakonec jsme podle tohoto způsobu financování, který se tady začal zavádět v první polovině devadesátých let, zažili jediné. Plošný normativ vede k honbě za penězi systémem "dostávám peníze za židli, čím více židlí mám ve třídě, tím více dostanu peněz, a to je pro mne to nejpodstatnější". Ředitel školy se nezajímá o to, jak vypadá výchovně vzdělávací proces, ředitel školy se zajímá o to, kolik má ve třídě žáků, protože podle plošného normativu dostává na ně peníze. Čím má žáků víc, tím na tom víc vydělá. Vůbec tento normativ žádným způsobem nezhodnocuje, jak by řekli naši bratia Slováci, "špecifiká" té které školy, toho kterého systému.
Mimochodem musím říci, že jsem byl trochu v rozpacích, když se zde hovořilo o tom - tuším, že to říkal kolega Bartoš - v čem je také chyba onoho školského zákona. Že školský zákon říká, že dítě má být povinno docházet do školy, a ne vzdělávat se. Já bych se chtěl vaším prostřednictvím, pane předsedající, zeptat, co tedy má dítě, které dochází do školy, ve škole dělat jiného, než aby se ve škole vzdělávalo. Myslím si, že abychom uzákoňovali v zákoně, že dítě dochází do školy, protože se v té škole vzdělává, to by mi přišlo skutečně velmi zvláštní a podceňování inteligence nejen dospělých, kteří se zákonem pracují, ale snad i dětí, jichž se zákon týká.
Padla tady také poznámka o tom, že je zbytečnou institucí Rada pro vzdělávání. Dokonce dvakrát. Já si to v skrytu duše občas myslím také. Chci jenom připomenout, že to není tak dávno - a pan ministr by mi to jenom potvrdil - že Rada pro vzdělávání vznikla na základě zcela systematicky vedené diskuse, abych dokonce neřekl nátlaku, jak školské odborné veřejnosti, tak některých politických činitelů, že je to něco, co našemu školství prostě chybí. Vždyť my jsme tu Radu pro vzdělávání - teď nevím, jestli to řeknu dobře - zhruba před dvěma až třemi roky zakládali a vedly se okolo toho dlouhé diskuse ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Dokonce se jednu dobu uvažovalo, že Rada pro vzdělávání by byla radou, která by byla navázána přímo na Poslaneckou sněmovnu - podobně jako Rada Českého rozhlasu nebo Rada České televize. Dokonce jsme už i uvažovali, kolik administrativních pracovníků taková rada bude mít, jestli jí bude přiděleno služební auto.
Takže, kolegové z pravice, zahrabte trochu ve své paměti a vzpomeňte si, že jste to byli právě vy, kteří jste trvali na tom, že musí být zřízena Rada pro vzdělávání. Pravda, ona se původně jmenovala trochu jinak. Ale nicméně je historickou pravdou, že tato rada vznikla na základě žádosti pravicových poslanců, že tato rada vznikla a ministr školství k ní byl doslova donucen a dotlačen. Že se tedy nachází i v tomto zákoně, nedivme se tomu, chtěli jsme vám vyjít vstříc.
V tuto chvíli si myslím, že jsou před námi, drahé kolegyně a drazí kolegové, pouze dvě možnosti. Buďto se shodneme na tom, že je nám tohoto zákonu potřeba, jak říkala kolegyně Šojdrová, a že pouze není shoda na tom, jak by měl zákon vypadat. Ale že tato shoda je ve věcech zdaleka už ne tak absolutně zásadních, vždyť - cituji doslova - bylo předloženo sedm požadavků, většina jich zapracována byla, není ovšem divu, že některé zapracovány nebyly, protože je logické, že každá vláda si dělá především zákon tak, aby vyhovoval,jak říkal kolega Zvěřina, jejímu ideologickému dokumentu.
Chtěl bych se jenom trošku bránit tomu, a myslím si, že pedagogická veřejnost by mi dala za pravdu, že Bílá kniha není ideologickým dokumentem České strany sociálně demokratické.
***