(16.50 hodin)
(pokračuje Mlynář)
Než se pustím do věcné argumentace z pohledu těch z vás, kteří mají na věc jiný pohled, a uvedu některá fakta, která ve zprávě nejsou uvedena, chtěl bych na úvod říci, že bez ohledu na to, jaké máme kdo názory na postup a rozhodování rady v minulých letech i v současnosti, jedna věc by nás na zprávě, která nám byla předložena dnes, měla zarazit a to je několik formulací: například samo jednání stockholmské arbitráže v této věci je pochybné, nebo - chtěl bych zde opakovat myšlenku - že stát uzavírající bilaterální smlouvy na základě dobrovolné a téměř absolutní vlastní submisivity se chová jako sebevrah. Nezlobte se, bez ohledu na naše názory na rozhodování rady si myslím, že to nejsou slova orgánu správního, to jsou politická slova, a myslím, že dobře navozují to, jaké úrovně je zpráva.
Nyní věcně. Ke kauze televize Nova. Zpráva nám uvádí, že londýnská arbitráž v podstatě dala za pravdu České republice, zatímco stockholmská arbitráž vynesla zásadně jiné rozhodnutí. Tvrdím, že to není pravda, a kdo si nálezy obou arbitráží přečetl, zjistí, že obě konstatují, že Česká republika porušila smlouvu o ochraně investic. První arbitráž - londýnská - z toho nevyvodila závěr nároku na náhradu škody, protože pan Lauder, který tuto arbitráž vedl jako fyzická osoba, z tohoto stavu, a to arbitráž explicitně konstatuje, v minulých letech těžil. A to je také pravda a myslím si, že rozhodnutí londýnské arbitráže je v tomto správné a spravedlivé.
Stockholmská arbitráž, která je vedena ze strany CME, dospěla k jinému názoru, podle některých právníků proto, že zde nefiguruje jako odpůrce fyzická osoba, ale právnická osoba, a nárok na náhradu škody přiznala. Rada tvrdí, že kritizované organizační schéma, na jehož základě vznikla televize Nova a systém servisních organizací, není dílem rady, že to je dílo televize Nova a jejího provozovatele. S tím by se dalo za jistých okolností souhlasit. Já vám však ocituji příslušnou pasáž z rozhodnutí londýnské arbitráže:
"Odpůrce, tedy Česká republika, se dopustil porušení svých povinností vyvarovat se svévolných a diskriminačních opatření, když v zimě roku 1993 změnil své původní stanovisko, se kterým seznámil navrhovatele, tedy Ronalda Laudera, a veřejnost, kdy povolil kapitálové investice navrhovatele do společnosti CET 21, držitele licence k vysílání, a poté trval na tom, že podíl navrhovatele nelze vložit v podobě kapitálové investice, nýbrž pouze prostřednictvím společného podniku." To je také předmět sporů od počátku.
Je nutno korektně říci, že nikdo ze současných členů rady nebyl tehdy členem rady. To, co zde citoval pan poslanec Svoboda, se týká členství v radě předešlé, toto se týká členů rady předpředešlé, abychom byli přesní. Nicméně existuje něco jako právní nástupnictví a odpovědnost rady jako instituce. Nicméně to podstatné a druhé v arbitráži stockholmské je nález, který se týká druhého bodu, který rada zmiňuje ve své zprávě, a to je onen dopis, který rada vydala panu doktoru Železnému v době jeho sporu s americkým investorem v roce 1999. Rada ve své zprávě uvádí, že tento dopis nebyl vydán ve správních řízeních, tudíž nález arbitráže, která ho považuje za důkaz, je laicky řečeno nesmyslný.
Ocituji vám příslušnou část arbitrážního rozhodnutí, která se týká dopisu: "Tento zásah mediální rady do hospodářského a právního základu investic společnosti CME nese znaky porušení dohody. Mediální rada pracovala dle všeho ruku v ruce s doktorem Železným, když ho podpořila v jeho útoku na již tak křehké vlastní investice společnosti CME v ČNTS." Dopis ze dne 15. března 1999 - a teď pozor - poukazuje na osobní návštěvu doktora Železného na mediální radě. Tvrdím, že to, co je ve zprávě rady, tedy že problém dopisu je v tom, že jej arbitráž považuje za oficiálně vydaný, zatímco rada jej považuje pouze za informaci, není pravdivý. Arbitráž dopis použila jako důkaz pro to, že v jejím důkazním řízení bylo podle názoru arbitráže prokázáno, že dopisu předcházela schůzka doktora Železného s některými členy rady.
Konečně třetí bod ke kauze televize Nova, který rada ve své zprávě, kterou nám předložila, zmiňuje, je novela z roku 1995. Musím říci, že tehdy jsem nebyl členem Poslanecké sněmovny a považoval jsem novelu za nešťastnou a považuji ji stále za nešťastnou. Myslím, že v tomto bodě má rada v jistém ohledu pravdu, tzn. novela přijatá v roce 1995 rozhodně nezlepšila situaci na mediálním trhu - podle mého soudu ji zhoršila. Nicméně musím konstatovat na obranu jejích předkladatelů, že jejich cílem bylo tehdy uvést v soulad realitu se zákonem, resp. zákon s realitou. Jistě si všichni pamatujete, že všichni v této zemi věděli, že režim servisní organizace je nezákonný, a protože stát v tu dobu neměl žádné nástroje, jak by si vynutil dodržování licenčních podmínek, na jejichž základě vydal licenci na televizi Nova, předkladatelé tohoto zákona tehdy usoudili, jako to často děláme i dnes, že je tedy lepší přizpůsobit zákon realitě.
Musím si neodpustit jednu poznámku, že když jsme zde před časem diskutovali o novém mediálním zákoně, vedli jsme zde spor o to, zda máme zachovat v České republice nadále systém přidělování licencí na základě projektů, jejichž dodržování potom stát musí vymáhat. Možná si někteří z vás pamatují, že jsem zde navrhoval systém dražby televizních licencí, tedy jejich prodej v nejvyšší nabídce, která by přinesla do státní pokladny opravdu nemalé peníze, a nabyvatel, vydražitel takové licence by si s takovou licencí mohl po časový úsek, na který by ji získal, dělat cokoliv. Musel by dodržovat samozřejmě tiskový zákon jako kdokoli jiný, ale odpadl by problém toho, zda stát je či není schopen dohlížet na to, zda a jak vyváženě vysílá kulturní pořady, které sliboval při tom, když licenci dostával. Musím říci, že jsem se od historických pamětníků dozvěděl, že v roce 1993 byl prý předseda naší Poslanecké sněmovny Václav Klaus tehdy velkým příznivcem dražby licencí, nicméně svůj názor tehdy neprosadil. Musím zpětně konstatovat, že je to škoda. Myslím, že bychom si ušetřili hodně problémů.
Druhá část zprávy rady se týká kauzy TV3. Pokusím se pro kolegy, kteří jsou méně angažováni v této věci a nejsou členy mediální komise, zrekapitulovat kauzu TV3 z pohledu mého.
Jak asi víte, v počátku 90. let byla přidělena licence mj. pro regionální televizi v Hradci Králové i fyzické osobě panu Kindernayovi. To samo o sobě je poměrně nešťastné rozhodnutí, protože jak může fyzická osoba být držitelem licence pro televizi? V případě, že takový držitel licence zahyne při dopravní nehodě, přijde i o licenci, a těžko si lze představit investora, který bude investovat do televize, když jeho licence, abych tak řekl, běhá po ulici a hrozí jí, že může skončit ze dne na den. Zcela logicky si myslím, že pan Kindernay se ocitl v poměrně složité situaci, že jako fyzická osoba jeho televize, mírně řečeno, neprosperovala. Toho si byla rada celkem věcně vědoma, myslím, že i řada poslanců, a proto převládal celkem logický a správný názor, že by se toto ustanovení zákona mělo změnit.
Došlo tedy k situaci, že když se objevil velký americký investor, společnost EMV, kterou většina z vás zná pod pojmem TV3, a nabídl, že vstoupí do televizní společnosti pana Kindernaye, rada tento vstup vzala na vědomí, změnila panu Kindernayovi příslušné licenční podmínky tak, že bude přebírat vysílání TV3.
***