(17.20 hodin)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Slovo má pan ministr financí.
Ministr financí ČR Jiří Rusnok: Vážený pane místopředsedo, dovolte mi, abych vaším prostřednictvím sdělil panu poslanci Svobodovi, že jsem neřekl ani jednou slovo "londýnská" arbitráž. Hovořil jsem pouze o švédské arbitráži.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Pan kolega Matulka má slovo. Připraví se paní kolegyně Parkanová.
Poslanec Dalibor Matulka: Dámy a pánové, nejprve několik malých poznámek a pak mám prosbu na předsedu rady o jedno menší alespoň ústní doplnění zprávy.
Několik poznámek se týká toho, co tady říkal pan kolega Cyril Svoboda. V prvé řadě, jestli jsem mu dobře rozuměl, vytkl zprávě, že se příliš nevěnuje výsledkům arbitráže. Myslím, že to je trochu v rozporu s tím, co máme psáno a co bylo řečeno panem předsedou rady, protože ta zpráva se tomu věnuje a naopak dobře upozorňuje na okolnost, že se v arbitráži jedná o soukromou osobu pana Železného. Upozorňuji na to, že zmínka na toto téma ve zprávě je. Jde o to, kdo chceme tuto zmínku vidět a brát ji za relevantní a kdo prostě nechceme, jako by tam snad ani uvedena nebyla. To je jedna poznámka.
Druhá poznámka je možná trochu osobní. Pan kolega Svoboda tady dvakrát zmínil výroky předsedy vlády. Já je neberu na příliš velkou váhu, protože na toto téma výroky tak známého odborníka na mediální právo a na obchodní a mezinárodní právo, jakým je Miloš Zeman, na příliš velkou váhu podle mne brát nelze, a to tím spíše, že předpokládám, že je stejně neměl ze své hlavy a že mu je nachystal Pavel Dostál, takže to je z bláta do louže. Jestliže ale ty výroky směřovaly k tomu, že za něco snad může rada, která něco měla činit nebo naopak neměla činit, tak to je vážná věc. Proto se o tom zmiňuji. To je vážná věc. Já jsem přesvědčen - možná jsem právník špatný - že rada jako správní orgán něco činit může a něco činit nesmí jen v rámci zákona, ba dokonce i maximálně možný rozsah správního uvážení musí vycházet ze zákona.
Trochu mi nesedí právě z této strany sněmovny výtka k činnosti rady, když víme, že mnohé pravomoci radě, mnoho rozhodovacích kompetencí, sebrala právě novela zákona, připravená z téhož koutu sněmovny. V této souvislosti velmi oceňuji alespoň částečnou reflexi pana kolegy Mlynáře, na kterého výtka nesměřuje díky této reflexi.
Protože tento útok z tohoto koutu politického spektra je trvalý, a nejen v této sněmovně, ale i v televizi Unie svobody, pardon, v České televizi, myslím, že to není náhodné opomenutí tohoto faktu, to je programově opomíjená záležitost, co se stalo díky této novele a kdo tu novelu navrhl. Mimochodem, je škoda, že nemohou být poslanci odpovědní za hlasování v této sněmovně, například odpovědní k náhradě škody, protože si myslím, že by to byl přesně tento případ, včetně bývalé poslankyně Marvanové, Přibáně, Kasala atd. To nic, to jen tak na okraj.
Tím se dostávám k tomu, o co chci poprosit pana předsedu rady. My jsme mohli sledovat - já už to teď řeknu správně - ve veřejnoprávní televizi Nova pořad Naostro, kde tato veřejnoprávní televize prostřednictvím svého moderátora Šímy opakovaně tvrdila, že díky postupu či nepostupu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání - jak na klíček to pan Šíma po 20 vteřinách opakoval - budou daňoví poplatníci platit nevím kolik miliard. Já se chci pana předsedy rady zeptat, zda si toho rada povšimla, že toto se stalo ze strany veřejnoprávní televize, a zda na to nějakým způsobem reagovala, protože byla jako správní orgán napadena. Chci se zeptat, zda se tomu bránila. Prostě prosím, aby nám zprávu v tomto ohledu doplnil. Myslím, že každý slušný člověk by se proti takovému postupu tohoto takzvaně objektivního média ozvat měl.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Slovo má paní kolegyně Parkanová, připraví se pan kolega Pleva.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, pokaždé, když někde slyšíme mluvit o dění kolem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jsme ujišťováni, jak je celá věc složitá a pro normálního smrtelníka nesrozumitelná. Konečně i vystoupení pana předsedy rady před malou chvíli vzbudilo naprosto stejný dojem.
Když jsem si pročítala materiály k oběma arbitrážním řízením a později i k situaci v TV3, uvědomila jsem si, že určitá přemíra informací zde může opravdu velmi snadno zastřít podstatu případů a znesnadnit rychlou orientaci lidem, kteří nemají čas prokousávat se desítkami stránek dokumentů. Přesto bychom ale neměli dopustit, aby právě určitá složitost a nepřehlednost umožnila někomu mást veřejnost a skrývat se před vlastní odpovědností. Podstata těchto případů totiž vůbec není tak složitá, abychom nedokázali poměrně jednoduše říci, co se vlastně děje a kdo je za to zodpovědný.
Dovolte mi tedy shrnout ještě jednou některá fakta. Česká republika, resp. její právní předchůdkyně uzavřela s celou řadou evropských a mimoevropských zemí bilaterální dohody o ochraně investic. Tyto dohody velmi zjednodušeně říkají, že Česká republika bude se zahraničními investicemi zacházet stejně jako s domácími, že je nebude diskriminovat a že zahraničním investorům bude poskytovat stejnou ochranu jako investorům domácím. Nejde tedy o smlouvy, které by byly nadřazeny nad našimi zákony či někoho ochraňovaly před podnikatelským rizikem, s čímž tady mylně polemizoval pan Muchka. Zahraničním investorům tyto dohody pouze zaručují rovné zacházení a právní ochranu.
Z dohod o ochraně investic také vyplývá, že případné spory o jejich plnění podléhají arbitrážnímu řízení, které rozhodne o oprávněnosti stížnosti a v závislosti na tomto rozhodnutí také určí případné odškodnění. Podpisem těchto dohod se Česká republika zavázala rozhodnutí těchto arbitrážních soudů respektovat.
Proti České republice, jak už tady bylo dnes mnohokrát zmíněno, byla podle dvou různých dohod na ochranu investic vedena dvě arbitrážní řízení, která se týkala ochrany investic CME, resp. investic pana Laudera v České republice. Zdá se nepochopitelné, jak je možné, že v jednom z nich jsme relativně uspěli, alespoň do té míry, že nám nebyla předepsána náhrada škody, zatímco ve druhém jsme prohráli a pravděpodobně budeme muset zaplatit vysoké odškodnění.
Pro pochopení těchto dvou částečně rozdílných arbitrážních řízení je přirozeně nutné seznámit se s jejich závěry. Zjednodušeně lze říci, že činnost rady v letech 1996 až 1999 byla zkrátka taková, že na ni šlo pohlížet dvěma způsoby. V prvním případě arbitři uvěřili tomu, že rada byla motivována výhradně snahou o dodržování platného znění zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a v tom druhém případě se arbitři přiklonili k názoru, že mediální zákon posloužil radě spíše jako zástěrka po postup, který jí umožnil poškodit cizí investici.
Arbitrážní soud měl přirozeně právo posoudit případy způsobem, jakým je posoudil. Obě řízení byla na sobě nezávislá a výsledky obou arbitráží jsou stejně platné. V nastalé situaci máme v podstatě dvě možnosti, jak reagovat. Jednu možnost prezentují někteří členové rady. V interpretaci některých je rozsudek stockholmské arbitráže nespravedlivý, právně nesmyslný, nebo dokonce podplacený, a navíc se vlastně vzájemně odečítá s rozhodnutím londýnské arbitráže, takže výsledkem je vlastně nula, která nás nemusí znepokojovat. Zde je nutno poznamenat, že z praktického hlediska není velký rozdíl mezi tím, zda v jedné věci prohrajeme jednu arbitráž, dvě nebo více arbitráží. V rámci arbitrážního řízení lze totiž při stanovení výše odškodného požadovat zohlednění skutečnosti, že odškodnění bylo již přiznáno v rámci jiného řízení, a celkový objem škody uznaný arbitrážním soudem by měl být zhruba stejný, ať už je prohraná arbitráž jedna, nebo několik.
Z výsledků stockholmské arbitráže nemám ani já žádnou radost, ale to mě neopravňuje k pohrdání soudem a k povýšené aroganci, která neuznává nic jiného než sama sebe a svá přání. Myslím, že tímto postojem si nevystavujeme dobrou vizitku jako stát, a pokud takový postoj prezentují státní úředníci, a členové rady jsou státní úředníci, pak vysíláme do společnosti velmi pochybný signál, který vlastně říká, že rozhodnutí jakéhokoliv soudu je nutné brát vážně pouze tehdy, jestliže tento soud rozhodne v náš prospěch.
***