(17.30 hodin)
(pokračuje Parkanová)
Ministerstvo financí podalo proti výsledku stockholmské arbitráže dovolání ke švédskému soudu. Já chci zdůraznit, že tento krok považuji za správný, ale současně bychom si neměli nic nalhávat. Šance na úspěch nejsou velké. A konstatováním tohoto prostého a pro Českou republiku nepříjemného faktu se nedopouštíme žádné vlastizrady, pouze pravdivě hodnotíme současný stav věci. Prohra v arbitráži je nepochybně důsledkem činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jinak tomu ani být nemůže, protože rada má ze zákona veškeré kompetence při výkonu státní správy v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Do těchto pravomocí nemůže nikdo zasahovat, nikdo, ani Poslanecká sněmovna, ani její mediální komise. A pokud se na takové zásahy rada někdy odvolává, sama tak přiznává, že jednala v rozporu se zákonem.
A z těchto důvodů se logicky nabízí řešení, kterým bude - přirozeně po ukončení stockholmské arbitráže včetně výroku o náhradě škody, bude-li tak rozhodnuto - odvolání těch členů rady, kteří za její rozhodování v letech 1996 až 1999 nesou odpovědnost. Ještě nedávno jsem byla přesvědčena, že právě takové řešení by bylo spravedlivé a dostačující. Ale v této chvíli si to už nemyslím. Rada totiž mezitím vydala několik správních rozhodnutí, která poukázala na jeden podstatný moment v její činnosti: rada se totiž ani v nejmenším nepoučila. Žádný případ jistě není stejný, ale v mnoha důležitých aspektech sporu o TV3 lze najít zajímavé podobnosti s případem předchozím. Také v této věci byla televizní licence přidělena subjektu, který neměl vlastní kapitál. Také v tomto případě se účast zahraničního investora stala, a je lhostejné, že až dodatečně, jednou z licenčních podmínek vysílání. A konečně také v tomto případě se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zaručila, že nehrozí prohra v případné mezinárodní arbitráži. Máme jí i tentokrát důvěřovat? Já se při bližším pohledu na postup rady domnívám, že nikoliv.
Klíčovým okamžikem tohoto sporu se stalo rozhodnutí rady nevyhovět žádosti o převod licence z fyzické osoby na právnickou osobu podle také zde již zmiňovaného § 68 odst. 6 zákona 231/2001. Toto ustanovení zákona říká, že rada převede licenci pouze tehdy, je-li fyzická osoba 100% vlastníkem osoby právnické, což bylo v tomto případě splněno. Při zdůvodnění tohoto kroku na sebe rada prozradila naprosté nepochopení zákona. Původní provozovatel vysílání, tj. držitel licence, by podle ní nemohl plnit povinnosti držitele licence, které vyplývají ze zákona, protože právnickou osobu sice vlastní, ale plně nekontroluje.
Rozhodnutí rady má tedy hned několik právních vad. Zákon uvádí, že licence má být převedena při splnění určitých podmínek. Ty se ovšem netýkají vnitřního uspořádání, respektive stanov společnosti, ale pouze jejího vlastnictví. Co je však závažnější? Po převodu licence musí povinnosti držitele licence plnit nový držitel, a nikoliv ten původní. Původní držitel licence se jejím převodem zbavuje nejen práv, ale též povinností, které jsou s licencí svázané. Oboje plně přechází na tu právnickou osobu, která se stává provozovatelem vysílání, a tedy držitelem licence ze zákona.
Také další postup rady vzbuzuje zásadní pochybnosti o její kompetentnosti. Namísto toho, aby vyčkala rozhodnutí soudu, zda byl její předchozí krok v souladu se zákonem, převedla licenci na subjekt, v jehož orgánech sice držitel licence vůbec nefiguruje, zato je však zaručeně mimo dosah zahraničního investora. Rada se přitom ani netají tím, že právě proto na tento subjekt licenci bez problémů převedla.
Jsem přesvědčena, že pro ČR by v případné arbitráži bylo velmi obtížné prokázat, že postup rady nebyl motivován právě tím, že se jednalo o zahraničního investora. Fakticky zabránila zcela legálně připravenému převodu a pozdějšímu odprodeji licence zahraničnímu subjektu a současně umožnila domácímu investorovi, aby porušil smlouvu se svým zahraničním partnerem. I kdyby takový postup rady byl plně v souladu s mediálním zákonem, mohl by být velmi snadno shledán v rozporu s dohodami o ochraně investic, které ČR a s ní všechny orgány státní správy zavazují k postupu, který vůči zahraničním investorům nebude diskriminační.
Nepochybně existuje možnost, že výše popsaný postup rady bude soudem či případnou arbitráží posouzen úplně jinak, než zde uvádím. Rada si k této možnosti pořídila dodatečný právní posudek, který umnou právní ekvilibristikou staví příslušný § 68 zcela na hlavu. Také za porážkou ve stockholmské arbitráži mimochodem stály mylné právní posudky. Existence více právních názorů je sice možná, v žádném případě však na ně nelze spoléhat jako na spolehlivou právní ochranu před případnou prohrou v arbitrážním řízení. Před prohrou v minulé a každé příští arbitráži nás může uchránit pouze takový postup rady, který bude transparentně a jednoznačně v souladu s naším právním řádem. Tedy nikoliv pouze se zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ale také s našimi mezinárodními závazky obsaženými v dohodě o ochraně investic.
Během veřejného slyšení před mediální komisí, ale i z dalších veřejných vystoupení některých členů rady jsem si uvědomila, že rada si této povinnosti vůbec není vědoma. Mediální zákon není normou, která by za všech okolností diktovala jediný správný a možný postup. Rada má v zákonu dostatečný prostor k tomu, aby mohla zvolit takové řešení, které bude v souladu nejen s tímto zákonem, ale též s našimi mezinárodními závazky. Z postupu rady je zřejmé, že takovou možnost rada opakovaně ignorovala, a dnes se zdá, že ji dokonce odmítá z principu. Tímto postupem zcela zjevně porušuje svoji povinnost podle § 5 písm. a) mediálního zákona, tedy dohlížet na dodržování právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání.
Česká vláda se prostřednictvím ministra kultury obrátila na mediální komisi s výzvou, aby tato komise nedopustila další arbitráž proti ČR. Já chci říci, že mediální komise nemá žádný nástroj, kterým by mohla takovou výzvu české vlády naplnit a zajistit. Je to jednoduché. Jediným zákonným prostředkem pro takové případy, kdy rada neplní svoje povinnosti, je navrhnout předsedovi vlády její odvolání. Nejde přitom o výraz jakéhokoliv nátlaku, ale jde o vyvození odpovědnosti rady vůči Poslanecké sněmovně. A pro sněmovnu je to pravděpodobně jediná možnost, jak zabránit dalším škodám, které tato rada může svým postupem v kauze TV3 České republice ještě způsobit.
Pro srozumitelnost ještě dodám jednu věc. Moje vystoupení neústí v to, v co by logicky ústit mělo. Nenavrhuji toto odvolání. Myslím si, že v tuto chvíli by takový návrh byl donkichotským gestem, a já se ho dopouštět nebudu. K tomu, aby takový návrh mohl uspět, musí dostatečná část této sněmovny zastávat podobný postoj, jako je ten můj. Chtěla bych věřit, že vývoj událostí bude směřovat k tomu, že na některé z příštích schůzí sněmovny budou poslanci vidět ty věci podobně, jako je nyní vidím já.
Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní poslankyně. Jako člověk, který strávil rok a půl života nad prací nad novým mediálním zákonem, si troufám tvrdit, že tím, kdo nepochopil tento zákon, rozhodně nebyla tato rada, ale ten, kdo před chvílí vystoupil.
S faktickou poznámkou pan poslanec Maštálka, poté pan kolega Pleva.
Poslanec Jiří Maštálka: Děkuji, pane místopředsedo. Asi by se slušelo, abych uvedl na úvod, že jsem vlastníkem jednoho televizoru a že nemám konflikt zájmů v této otázce.
Vyslechl jsem se zaujetím sdělení paní kolegyně Parkanové a vyvolalo to ve mně mnoho otázek. Vzhledem k tomu, že pan Lauder dostal k dispozici funkční kanál, pokud jsem dobře informován jako laik, chtěl bych se zeptat při těch podrobných informacích, které tady přednesla, samozřejmě vaším prostřednictvím: jaké množství finančních prostředků investoval pan Lauder do zprovoznění vysílání toho kanálu, který dostal k dispozici? Myslím, že by to bylo velmi podstatné pro nás, abychom si ujasnili situaci.
***