(11.30 hodin)
(pokračuje Exner)
Na základě všech těchto skutečností a řady jiných údajů, které jsou obsaženy v podkladových materiálech, ještě jednou opakuji návrh usnesení, aby Poslanecká sněmovna nevyslovila souhlas, což umožní panu ministrovi, aby své informace zpřesnil a doplnil tak, aby odpovídaly požadavkům nejen uvedeným v mé úvodní informaci, ale také požadavkům, které pokládám za řekněme korektní i z hlediska jednání v Poslanecké sněmovně. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Exnerovi. Táži se, kdo se hlásí. Pan ministr Rusnok.
Ministr financí ČR Jiří Rusnok: Děkuji. Vážený pane předsedo, dámy a pánové, pan poslanec konstatoval řadu problémů, se kterými se potýká Úřad pro dohled nad činností družstevních záložen. Ve své obsáhlé řeči snad vyvozoval jakási selhání a pochybení Ministerstva financí.
Nechci tvrdit a není to mým zvykem, že příslušné součásti Ministerstva financí vždy v každém momentě byly schopny splnit do posledního detailu každou povinnost, která nějakým způsobem souvisí s tímto zákonem a s úřadem. Nicméně chci konstatovat podle mého názoru podstatnou věc. Systém družstevních záložen vznikl na základě poslanecké iniciativy, na základě zákona, k jehož schválení bezesporu přispěl i pan poslanec Exner. Už v době vzniku tohoto systému byl názor Ministerstva financí i vlády takový, že celý model zřízený na základě tohoto zákona je velmi rizikový a může skončit ztrátou vkladů účastníků tohoto systému. Od začátku bylo přece jasné, že družstevníci jsou spolumajiteli družstevních záložen. Pokud ne, potom tomu systému nerozumím, nemá se tak jmenovat a má být založen na úplně jiných principech.
Jestliže dnes hledáme problém v tom, že v dané době úřad fungoval lépe či hůře, jenom zakrýváme skutečné problémy, vedeme nějaká předvolební řečnická cvičení, nicméně neusilujeme o nápravu věci. Tento parlament byl nakonec nucen odhlasovat to, že z peněz daňových poplatníků budou kompenzovány ztráty účastníků systému družstevních záložen ve výši cca 6 miliard korun. To je podstatný krok, podstatný čin, který vedl a vede k tomu, že nejhorší ztráty jsou zajištěny a postižení jednotlivých účastníků je minimalizováno. Nicméně nic to nemění na skutečnosti, že jak byl zákonem systém založen v roce 1995, byl založen s velkými riziky, s velkými bílými místy v legislativě. Ty samozřejmě vedly k tomu, že došlo k poruchám, o kterých mluvíme.
Znovu zdůrazňuji, že úřad není státním orgánem, není orgánem státní správy. Je orgánem, který vytvářejí družstevní záložny ze zákona, z vlastní iniciativy. On má dohlížet na jejich činnost. Opět přenášení odpovědnosti na Ministerstvo financí, resp. na vládu, je podle mého názoru v tuto chvíli nepatřičné.
Nemohu nic víc dodat ke své odpovědi, než jsem uvedl ve svém úvodním slově. Mrzí mě, že pan poslanec není s touto odpovědí spokojen, nicméně tomu v politickém kontextu rozumím. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. O slovo požádal pan poslanec Doktor.
Poslanec Michal Doktor: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, nepřihlásil jsem se do diskuse, abych chránil ministra financí vlády, jejímž členem nejsem, resp. nejsem členem vládní strany, nepřihlásil jsem se do diskuse ani proto, abych nadbíhal v době předvolební lidem, kteří svým hlasováním k přijímání zákona 87/1995 - což je zákon, podle něhož kampeličky podnikaly a podle něhož byly založeny - přispěli.
Pan poslanec Exner na úvod svého vystoupení, pokud chtěl mluvit korektně, měl říci - ano, já jsem ten poslanec, který přispěl svým hlasováním k přijetí zákona 87/1995, a nikdy v průběhu činnosti družstevních záložen od 1. 1. 1996 až do přijetí novely 100/2000, přijaté touto Poslaneckou sněmovnou, jsem nepodal žádný pozměňovací návrh k zákonu 87/1995 a nikdy jsem nevystoupil na půdě Poslanecké sněmovny, abych kritizoval jakéhokoliv ministra financí vlády, která v té době byla u moci. Myslím si, že to by byl skutečně korektní způsob vystupování. To by byl také korektní způsob sdělení lidem, kteří sedí na galerii a kteří zvukovým doprovodem komentují jednotlivá vystoupení těch, kteří vystupují v této diskusi.
Já zde vystupuji především proto, abych znovu zopakoval argumenty, které na půdě Poslanecké sněmovny zazněly několikrát, které jsou naprosto zřetelné a které platí pro celý sektor, a nikdo je nemůže zpochybnit. Nemůže je zpochybnit žádný člen Poslanecké sněmovny, žádný ministr, nemůže je zpochybnit také žádný člen družstevní záložny, spolumajitel, spoluakcionář své vlastní firmy.
Průměrná výše vkladů celého sektoru v době, kdy spadl do krize, již jsme se pokoušeli několika nástroji tady řešit, byla 83 860 korun na jednoho člena. Jinými slovy - jestliže se někdo pokouší kritizovat původní zákon 87/1995 tak jako já - ovšem já jsem na rozdíl od kolegů poslanců navrhl novelu zákona, která zákon výrazně změnila - pak musí říci, že přes tato rizika, která původní zákon nesl, si byli spolumajitelé, členové družstevních záložen těchto rizik velmi dobře vědomi. Zákon pojišťoval vklady pouze do výše 100 tisíc korun. A protože oni toto riziko zřetelně kopírovali, proto jejich vklady byly pouze ve výši 83 860 korun. Byli si celou dobu svého podnikání vědomi, že míra zisku, která je jim slibována, přesně odpovídá přímé úměře ztráty, ke které mohou dojít. Jinými slovy - kalkulovali s tím, že slibuje-li zákon stotisícové odškodnění, oni k tomu stotisícovému odškodnění mohou dojít. Jiná věc je ta, že konstrukce naplnění fondu pojištění byla zvolena zcela nešťastně. A to je jedna z chyb, kterou zákon nesl.
Poslanecká sněmovna zvolila nástroj, kterým uměle naplnila fond pojištění. Bohužel řešení a sanace krize sektoru družstevních záložen stojí daňového poplatníka 6 miliard korun. Projde-li další návrh poslanecké iniciativy, bude nás stát kauza družstevních záložen dalších 1,2 miliardy.
Neustále se dopouštíme jednoho naprosto fatálního omylu. Srovnáváme sanaci družstevních záložen a sanaci bank. Kampeličkáři se domáhají svých práv s tím, že upozorňují na dikci ústavy a Listiny základních práv a svobod, a srovnávají sanaci bank, klientů bank, a sanaci sektoru družstevních záložen a členů družstevních záložen. Ale zde přece neplatí absolutně žádná úměra. Členové družstevních záložen jsou akcionáři bank - a akcionáři bank při sanaci krize bankovního sektoru nedostali ani korunu ze státního rozpočtu. To je fakt, který nelze popřít.
Já nemám žádný problém s tím, že bych se neuměl vyrovnat s argumentací členů družstevních záložen, ani těch, kteří dnes přebíhají na jejich stranu, aniž by za poslední tři roky cokoli odpracovali. Občanská demokratická strana byla v roce 1998 a 1999 první, která navrhla instrumenty, které měly vést ke stabilizaci celého sektoru a dávaly naději tomu, že krize nemusela zajít tak hluboko. To, že nakonec zvítězil úplně jiný model, který představuje fakt, že vláda vypsala dluhy ve výši 6 miliard korun a bude povinna vypsat další ve výši 1,2 miliardy, to znamená, že každý z daňových poplatníků, resp. občanů tohoto státu ze svého zaplatí 720 korun, je nástroj, který se mi vůbec nelíbí.
***