(16.50 hodin)
(pokračuje Matějů)
Přitom jak jsem měl možnost se přesvědčit v průběhu prací na věcném záměru zákona, který teď projednáváme, odborná veřejnost a zejména její špička je přesvědčena o tom, že bez zásadní změny přístupu k financování vysokého školství a k formování zdrojů pro rozvoj lidského kapitálu prostě hlavní branou do vyspělého světa nevstoupíme.
Co mě ale mrzí nejvíc, je poznání, že odpor proti této změně, která by pro řadu lidí znamenala ztrátu pohodlí a nutnost zbavit se stereotypů, které jsme se naučili v době reálného socialismu, není spjat jen se starší generací. Na adresu těch mladých lidí, kteří sesbírali desítky tisíc podpisů pod různé petice, ve kterých se ale vůbec neříká, co v zákonu, který právě obhajuji, opravdu je, bych chtěl zatím jenom poznamenat, že jsem překvapen a zklamán jejich ochotou vystupovat na obhajobu systému, který tak jako minulý má stát na korumpování lidí nenáročným prostředím a na pohodlnosti. Přitom je to systém, který desítky tisíc mladých, schopných a ke vzdělání motivovaných lidí každoročně odhání od bran vysokých škol, a přitom, jak ještě ukážu, a to je na tom to nejzajímavější, mezi oběťmi tohoto systému jsou mnohem častěji ti, kteří pocházejí z rodin s nízkými příjmy a nižším vzděláním, než ti, kteří patří do vyšších sociálních vrstev. Zdá se, že proti moci, která vyrůstá z přerozdělování a přidělování prostředků a pozic zcela odtrženého od zpětných vazeb na efektivnost, nemá šanci se prosadit jiný systém, který by výhody a moc vyplývající z tohoto systému konečně eliminoval.
Nyní se pokusím vrátit na malou chvíli k historii předloženého návrhu zákona. Učiním tak proto, že v diskusi nad předloženým návrhem převládly neuvěřitelně zkratkovité úvahy nad jasnými argumenty. Zřetelně převládly vášně a emoce nad snahou o zásadní řešení problému, který bohužel nelze řešit nátlakovými akcemi vysokých škol, kterých jsme byli svědky koncem minulého roku, ale ani protesty či peticemi studentů, kterých jsme svědky v tyto dny. Dnes je jisté i to, že problém financování a rozvoje vysokých škol již nelze tak jako minulá léta docela úspěšně zametat pod koberec. Veřejná diskuse je mnohem dále, než byla v minulosti, a lidé začali velmi pečlivě vnímat fakta a poměřovat jimi sliby politiků.
A je zde ještě jedna podstatná okolnost. Diskuse na téma školné se u nás už vedou deset let. A to je dost dlouhá doba na to, abychom byli schopni rozpoznat, kdo mluví věcně a kdo používá argumenty, a kdo jen mlží a vyhýbá se jasně položeným otázkám, jak by to udělal jinak. Možná se za chvíli od pana ministra dozvíme, že recept konečně má.
Také bych chtěl hned na úvod jasně a zřetelně říci, že nejde od počátku jen o školné. Školné není cílem, ale pouze jedním z prostředků k řešení řady problémů rozvoje vysokého školství. Myslím, že většině z nás je jasné, že před námi stojí tři cíle.
Zavedením investičního přístupu k financování vysokého školství za prvé racionalizovat poptávku po vysokoškolském vzdělání. Samozřejmě jde o to, postupně zvyšovat rozpočty vysokých škol, abychom mohli vysoké školy otevřít mnohem většímu počtu uchazečů.
Za druhé - do vysokoškolského vzdělání musíme umožnit investovat i těm, kteří aktuálně nedisponují prostředky na to, aby investovat mohli, to je, musíme jim zajistit dostupnost půjček splácených až z budoucích výnosů či umožnit odklad placení školného.
Za třetí - adresnou sociální podporou musíme výrazně zvýšit podíl studentů vysokých škol pocházejících z rodin s nižšími příjmy a s nižším sociálně ekonomickým statusem.
Dosáhnout těchto cílů není snadné, ale nemáme-li zůstat na periferii vyspělé Evropy, musíme první kroky tímto směrem učinit neprodleně. Myslím, že si vzpomenete, jak vypadaly palcové titulky včerejší Mladé fronty o tom, jakou zprávu nám poslalo Ekonomické fórum. Pokud něco velmi rychle neuděláme s naším vzdělávacím systémem, naše konkurenceschopnost bude dále klesat.
Naštěstí je z čeho vycházet a z čeho čerpat poučení, a vyvarovat se chyb. Uplatnění investičního přístupu k financování vysokého školství se stalo důležitým tématem diskusí v odborných kruzích ze tří důvodů.
Předně všichni dobře víme, že trvale rostoucí poptávka po terciárním vzdělání, což je vlastně vysokoškolské vzdělání, i ve velmi bohatých zemích narazila na omezené možnosti veřejných rozpočtů zajistit potřebný růst vzdělávacích příležitostí.
Za druhé. V růstu poptávky a zejména v její struktuře po různých oborech se začaly projevovat tendence k jasné iracionalitě. Jako ostatně vždy, je-li určitý cenný statek, a tím vzdělání nepochybně je, poskytován za náklady, které prostě neodpovídají očekávanému užitku.
Za třetí. Pokud má být problém rozvoje vysokého školství úspěšně řešen, musí růst počtu studentů vést k podstatnému zvýšení podílu studentů pocházejících z nízkopříjmových rodin, tj. uplatnění investičního přístupu k financování studia na vysoké škole musí vést k prohloubení principu rovných šancí.
Stejně jako ve světě, i u nás se těmito otázkami zabývala řada vynikajících odborníků, řada ekonomů, sociologů, demografů a samozřejmě i odborníků na vzdělávací politiku. I u nás vzniklo několik skupin, které se touto problematikou intenzivně zabývaly, a jejich práce sloužily jako základ pro přípravu našeho zákona. Hlavní otázky, kterými se jednotlivé týmy zabývaly, přitom byly velmi podobné a navzájem se prolínaly. Dovolím si několik zásadních otázek předložit a věřím, že se sami pokusíte na ně odpovědět, protože pokud si na ně neodpovíme, nebudeme schopni problém před námi stojící řešit.
Otázka první. Jak je to opravdu u nás, v České republice, s rovností v přístupu k vysokoškolskému vzdělání a jak jsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi?
Druhá otázka. Je spravedlivé, aby studium menšiny, ve které navíc převládají děti z ekonomicky lépe situovaných rodin, bylo hrazeno z daní většiny, která je mezi studenty vysokých škol zastoupena podstatně méně?
Třetí otázka. Je vysokoškolské vzdělání veřejný nebo smíšený statek, anebo je to něco mezi tím, a co z toho vyplývá pro způsob jeho financování?
Další otázka. Může školné alespoň částečně plnit informační a motivační roli ceny vysokoškolského vzdělání na trhu práce?
Dále. Jak uplatnit investiční přístup, to znamená umožnit placení školného, a přitom zvětšit šance na studium vysoké školy zejména u dětí pocházejících z chudších poměrů a méně řekněme stimulujícího kulturního prostředí.
Jak a kým by měla být výše školného stanovena?
***