(17.00 hodin)
(pokračuje Matějů)
Další otázka. Mělo by být školné jednotné pro všechny obory a pro všechny vysoké školy, jako je tomu například v Británii, nebo diferencované, a podle jakých kritérií?
Významný problém představuje rozhodnutí, zda lze vystačit s nepřímým úročením půjček, to znamená určitou formou slevy při přímé úhradě školného, jako je tomu např. v Austrálii - nebo je lepší řádné úročení závazku vůči bance?
Další otázka. Jak dosáhnout toho, aby student měl právo na odložení školného, a současně zajistit, aby nejdříve hledal možnost využití půjčky u banky? Důvod je jasný - naše vysoké školy potřebují příliv peněz hned, a ne za pět let.
Jak asi víte, první ucelený návrh na řešení všech těchto problémů byl předložen již v roce 1993. Podle jednoho z autorů tohoto návrhu je znám v odborných kruzích jako takzvaný Botlíkův zákon. Ten vycházel z tzv. australského modelu, který v tu dobu doporučovalo OECD a zejména Světová banka. Šlo o velmi dobře připravený návrh, který řešil nejen problém školného a půjček, ale také navrhoval - tak jako ten náš - zavedení adresné sociální podpory pro studenty vysokých škol, doplněné o systém bezúročných půjček na pokrytí části životních nákladů spojených se studiem.
Důležitým prvkem původního navrhovaného systému, který zřejmě nakonec přispěl k tomu, že vůbec nebyl uveden v paragrafované znění, byl princip, podle kterého vybrané školné mělo prostě nahrazovat příslušnou část státní dotace. To znamená, že zavedení školného by v té době vlastně nepřineslo vysokým školám ani korunu navíc. To je mimochodem princip, který je uplatňován jak v Austrálii, tak v Británii. Vedle váhavosti a nejednotnosti pravice i to byl zřejmě důvod, proč se vysokým školám tento návrh nelíbil a proč příprava zákona tehdy vůbec nepřekročila práh věcného záměru a nebyla projednávána ve sněmovně.
Pokus zavést školné se objevil znovu v roce 1995 ve vládním návrhu zákona. Návrh tehdy sice stanovil možnost získat státem garantovaný úvěr od banky či školné v odůvodněných případech odložit nebo snížit, vše ale ponechával na příslušných vládních nařízeních. V roce 1995 nebylo z toho velmi propracovaného systému, který připravil takzvaný Botlíkův tým, použito vůbec nic. Dodnes mi není známo proč.
Další pokus o zavedení školného, který byl spojen s přípravou zákona o vysokých školách v letech 1997 až 1998, ztroskotal především na odmítavém stanovisku reprezentace vysokých škol. Ta se samozřejmě nehodlala smířit s tím, že by školné ve své podstatě vybíral stát a celková dotace na vzdělávací činnost by se o vybrané školné prostě snížila. Tento princip, který je běžný v jiných zemích, zejména v Austrálii či Británii, se ukázal být při narůstajícím deficitu rozpočtu vysokých škol absolutně nepřijatelný.
Na přelomu roku 2000 a 2001 vznikla situace, která přímo vybízela k dotažení různých návrhů do podoby zákona. V obecné poloze se odhodlání zavést školné a půjčky - zdůrazňuji, nikoliv školné samo o sobě - stále častěji objevovalo v politických dokumentech všech pravicových stran. Myšlenka využití soukromých zdrojů v oblasti sociálních investic, pokud by se tím ovšem rozšířil a naplnil princip rovnosti šancí, se kupodivu v roce 2001 objevila i v programovém dokumentu ČSSD. V dokumentu, který se jmenuje Východiska dlouhodobého programu ČSSD, který byl schválen na 30. sjezdu této strany v březnu roku 2001, se v rámci argumentace ve prospěch hledání cest k růstu efektivnosti sociálních investic doslova píše: "V řadě případů (investice do vzdělání …- a teď je celá řada dalších oblastí) mohou být vytvořeny podmínky pro využití soukromých zdrojů v oblasti sociálních investic, což je zejména v podmínkách naší země, kde se i v dlouhodobé perspektivě budeme potýkat s omezeností veřejných zdrojů, zvláště významné. Sociální demokracie bude hledat konkrétní cesty využití těchto možností, tak aby se neoslabovaly prvky sociálního systému a byl rozšiřován a naplňován princip rovnosti příležitostí." Toto tedy navrhla v březnu minulého roku sociální demokracie.
Rozpočty vysokých škol se přitom dostávaly do neúnosné rozpočtové krize. Podíl nepřijatých uchazečů se nesnižuje, poptávka po oborech studia stále postrádá racionalitu, podíl tzv. déle studujících trvale stoupá na úkor těch, kteří by mohli být přijati na jejich místa, v uplatňování principu rovných šancí bezpochyby patříme k nejhorším v Evropě. Není divu, že se školné a půjčky jako velké téma znovu objevilo na konci minulého roku v doporučeních Světové banky a OECD.
Za těchto okolností vznikla pracovní skupina, která si dala za cíl na základě dosavadních analýz připravit nový věcný záměr zákona, který dnes předkládám a obhajuji, který se pokouší znovu položit na stůl myšlenku investičního principu financování vysokého školství. Naším cílem bylo dotáhnout deset let trvající debaty konečně do paragrafovaného znění. Možná někteří z vás, kteří jste sledovali tu debatu a navštívili jste naše internetové stránky, víte, že na pracích na tomto zákonu se podílelo až třicet lidí.
Je důležité zdůraznit, že tato iniciativa vznikla jako primárně nepolitická. Členové skupiny, kterou jsem měl možnost několik měsíců vést, nebyli členy ani příznivci jedné politické strany ani žádné koalice, abych byl přesnější, a dokonce nelze říci, že by byli stejné politické orientace. Všichni jsme se ale shodli na tom, že práce na přípravě zákona budou probíhat v přímém kontaktu s nejširší veřejností a výsledek práce bude nakonec, až se dohodneme, předložen politickým stranám.
Loni v červnu byla dokončena první pracovní verze tohoto věcného záměru a byla zveřejněna a dána k diskusi i na internetových stránkách. Tam se také vedla diskuse pomocí internetových zvyklostí, to je, odpovídali jsme každému, kdo nám napsal. Loni v červnu byla dokončena nejen tato verze, ale byli jsme připraveni již řešit základní principy tohoto zákona v paragrafovaném znění.
V průběhu prací na tomto zákoně došlo k některým korekcím oproti původním představám, prostě proto, že jsme začali konzultovat s představiteli ostatních politických stran. Nicméně hned na začátku jsme si stanovili tři podmínky, které prostě nelze z našeho hlediska překročit:
1. Shodli jsme se na tom, že návrh nesmí v žádném případě vést ke snížení dotací ze státního rozpočtu.
2. Shodli jsme se na tom, že školné se nesmí stát bariérou pro sociálně slabší.
3. Nový systém financování včetně zavedení studentských přídavků nesmí zatížit státní rozpočet.
Tato třetí podmínka nás nutila adresně vyplácené studentské přídavky stanovit poměrně nízko. Limitem totiž bylo zhruba 800 mil. Kč, které jsou dnes formou dotace na provoz kolejí a menz vlastně rozdělovány plošně všem studentům bez ohledu na jejich výchozí ekonomickou situaci.
***