(10.30 hodin)
(pokračuje Beneš)
Myslím si, že zodpovědnost vysokých škol ke společnosti tímto způsobem výrazně naroste.
Musím se přiznat, že jsem byl velmi překvapen argumentací o levicovosti od známého pravicového ekonoma strany lidové. Možná že by se mi skoro chtělo navrhnout vrátit návrh k přepracování nikoli předkladatelům, ale čtyřkoaličním, trojkoaličním, dvoukoaličním či pouze jednokoaličním partnerům prostě proto, že by diskuse uvnitř tohoto subjektu mohla proběhnout ještě před představením volebního programu, ještě před slíbením obého, tedy jak zavedení školného, tak nezavedení školného všem. Ale jistě víte, že tato diskuse může zrovna tak probíhat na parlamentní půdě, a proto doufám a věřím, že všichni zástupci stran koalice budou tak laskavi a umožní, aby tato diskuse na půdě parlamentu, tedy tam, kde probíhat má, proběhnout mohla. Mnohokráte jim za to děkuji.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Kdo se dále hlásí do podrobné rozpravy? Pan poslanec František Španbauer, po něm místopředseda vlády Pavel Rychetský.
Poslanec František Španbauer: Pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, nechtěl jsem k tomuto tématu vystupovat, ale soudím, že je nutná jakási základní bilance ke sporu, který se tu vede. Školné v této zemi se dávno platí a je nedostatečností mých pravicových kolegů, že nedovedou rozlišit nebo vidět základní ekonomické pojmy jako zisk nebo ztráta i v jiných podobách než fiskálních. To školné se platí v ceně dílčích obětí a neplatí je jenom studenti, platí je jejich rodiny, platí je jejich sourozenci. My se prostě domníváme, že tato suma obětí odpovídá ceně, kterou dnešní nabyté vzdělání v tomto hospodářském prostoru má. Pokud chce někdo cenu tohoto vzdělání zvyšovat, může se samozřejmě pokusit, ale krok je to nesprávný, a pokud tady nastane situace, že vzdělání jako majetek jednotlivce bude mnohonásobně profitující, jako že dneska není, pak se k problematice můžeme vrátit a znovu ji rozumně potěžkat. Ale dnešní situace a situace na nejbližších několik let je taková, jak jsem vám popsal.
Takže se rovněž připojuji k tomu, aby tento návrh zákona byl zamítnut již v prvním čtení. Děkuji vám.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Hovořit bude místopředseda vlády Pavel Rychetský.
S faktickou poznámkou se hlásí pan poslanec Petr Pleva.
Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedající, chtěl bych, abyste mému předřečníkovi sdělil následující. Jelikož není vyrovnaná poptávka a nabídka, cena zřejmě není stanovena dobře za toto školné. A také abyste mu sdělil jednu mou zkušenost, kterou mám, protože znám situaci jak na veřejných vysokých školách, tak na soukromých školách. Jestliže na veřejné vysoké škole odpadne přednáška nebo cvičení, studenti se radují, že mají volno. Jestliže odpadne na soukromé vysoké škole, studenti jdou za pedagogem a ptají se, kdy jim toto nahradí.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Hovořit bude Pavel Rychetský.
Místopředseda vlády ČR Pavel Rychetský: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, napřed bych se měl asi přiznat k jistému střetu zájmů, protože má původní profese je vysokoškolský učitel. Ale současně bych chtěl zdůraznit, že se v žádném případě necítím být odborníkem přes financování a hospodaření vysokých škol. Do této diskuse se přihlašuji zejména proto, že si myslím, že jí schází jedna dimenze. Předpokládám, že předložený návrh zákona má jedinou motivaci, a to je skutečnost, že vysoké školy v České republice trpí nedostatkem finančních prostředků. Pokud jsem někdy zaslechl i jinou motivaci, že např. by zavedení školného mohlo zvýšit úctu ke vzdělání, nebo dokonce zvýšit počet studentů na vysokých školách, tak při prostém selském rozumu jsem tomu nemohl věřit ani na vteřinu.
V České republice resp. v Československu, v českých zemích, na vysokých školách nikdy školné nebylo. Musím říci, že patrně jenom díky tomu mohl vysokou školu za první republiky vystudovat můj otec, který byl z pěti dětí. Všichni byli sirotky, protože jejich otec padl v první světové válce, když jim bylo zhruba od dvou do osmi let, a jejich maminka zůstala sama s těmi pěti dětmi. Jen díky tomu, že neexistovalo školné na vysokých školách, ale že naopak existoval systém stipendií, stipendií pro válečné sirotky, protože byl z Frýdku-Místku, stipendií pro studenty ze Slezska, a podobně, ale také díky tomu, že poskytoval kondice, mohl vysokou školu vystudovat.
Jaká je dnešní realita? Ten, kdo dá děti na vysokou školu, podle mého soudu musí počítat minimálně s tím, že každý měsíc, po který je bude při studiích na vysoké škole živit, šatit, eventuálně jim hradit ubytování, protože je nedostatek kolejí, že tito rodiče na ně vynaloží po dobu studií při velmi skromném režimu 4 až 5 tisíc měsíčně. Dával jsem svým dětem nebo dávám dětem, které studují, jedno z nich ještě studuje na vysoké škole, pouze 3 tisíce měsíčně, ale neplatí žádnou kolej, nemusí si platit ubytování. Když se tato částka vynásobí pěti lety studia, znamená pro rodinu zátěž 300 000 Kč, a to počítám prosím s nulovou inflací. To počítám s tím, že rodiče, kteří chtějí, aby jejich dítě vystudovalo vysokou školu, při nezměněných podmínkách budou muset vynaložit 300 000 Kč.
Průměrný plat v České republice je 14 410 Kč. Všichni tušíte, jak je statistika ošidná, protože přes 60 % produktivní populace je pod průměrem v České republice. Ten průměr nejvíce zvedají 3 % populace, ale přes 60 % populace se s faktickým průměrným hrubým měsíčním příjmem pohybuje na úrovni 10 až 11 tisíc. Mimochodem v okrese Jeseník, což je okres s nejnižším průměrným příjmem v České republice, je průměrný plat v celém okrese pod 10 tisíci Kč měsíčně.
Můj otec mohl vystudovat možná také proto, že neexistovaly žádné přijímací zkoušky, že kdo měl maturitu, mohl si zapsat, jakou chtěl vysokou školu.
***