(11.50 hodin)
(pokračuje Gross)
Moje obava je v tuto chvíli jediná. A není to snad obava, která by tady ještě zazněla. Ta obava je taková, že zcela nepochybný efekt, efekt, který je v tuto chvíli rovnající se takřka sto procentům, bude, že v případě, kdy dojde ke vzniku tohoto úřadu, v případě, kdy dojde k předávání všech spisových agend, tak minimálně další dva tři roky nebude moc být šetřena žádná z těch kauz, které v tuto chvíli jsou rozpracovávány a nejsou třeba v pozici, že by bylo možno v tuto chvíli vznést obvinění proti nějaké konkrétní osobě. To je fakt, proti kterému může předkladatel protestovat, ale pravdu nemá. Nemá pravdu a každý, kdo víte o tom, jak vypadá stěhování kamionů dokumentačního materiálu, jak vypadá jejich předávání a přebírání, tak mi musíte dát za pravdu, že na dva tři roky se policejní práce zastaví.
Myslím si, že rozhodnutí sněmovny je možné. Myslím si, že všichni z nás jsme třeba trošku zklamaní z toho, že konkrétních trestněprávních kauz nebylo dotaženo do konce mnoho. Je otázka, jestli tato ambice má v tuto chvíli ještě smysl. Pro někoho třeba ano, ale myslím si, že ještě by se měl dát prostor tomu, aby se hledalo trestněprávní řešení věcí, kde ho ještě hledat lze, a poté teprve aby přišli na řadu vědci a lidé, kteří se budou spíše zabývat systémem fungování totalitního režimu.
Velmi vážně sněmovnu upozorňuji na to, že přijetí tohoto zákona bude znamenat rezignaci na snahu o trestněprávní dořešení některých kauz, které by se třeba mohlo ještě podařit dotáhnout. Ať předkladatel protestuje jak chce, toto je pravda. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. Slovo má pan kolega Karel Vymětal.
Poslanec Karel Vymětal: Děkuji za slovo. Pane předsedající, dámy a pánové, mě zaujalo to, co říkal pan poslanec Pejřil, který zde hovořil o tom, že tento úřad, jak je navržen, by měl zprostředkovat občanům poznání minulosti. Při tom mě napadá jedna otázka. Co brání dneska našim občanům, aby minulost poznávali? Já tuto odpověď neznám. Mám pocit, že jim dneska už po přijetí řady zákonů nebrání nic.
Druhá otázka je to, co tady říkal pan poslanec Bubník. Říkal, že je třeba, aby učitelé vysvětlovali mladým žákům minulost tohoto státu. A to mě mrazí. Jestli by tento úřad měl sloužit k tomu, aby říkal, co učitelé žákům mají nebo nemají říkat a co mají vykládat, tak si myslím, že to je opravdu mimo mísu. Chtěl bych říci, že všechny děti a všichni mladí lidé v tomto státě přeci mají rodiče, a ti žili tady v minulosti tohoto státu. A ti jim snad tu pravdu řeknou.
Nepovažuji za potřebné takovýto úřad zřizovat, protože nevidím vůbec žádný jeho smysl. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Slovo má pan kolega Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, chci jenom stručně reagovat na slova Gustava Bubníka. Chápu samozřejmě jeho pocity, protože je zřejmě v této sněmovně jediný, kdo na sobě zažil hrůzy zločinů začátku 50. let, a chápu v tomto směru, že jako představitel Konfederace politických vězňů má tato stanoviska. Ale přesto si myslím, že mě celkově neposlouchal, že ho zaujaly snad jenom některé myšlenky, ale ne komplexní přístup.
Jsem pro to, aby se minulost zkoumala komplexně. Pokud jsem se v té souvislosti zmínil i o grantech, pak i granty jsou složkou, která v naší společnosti slouží podpoře určitých forem výzkumu. Ale zdaleka to neomezuji na granty. Myslím si, že poznání minulosti musí být záležitostí komplexního přístupu k ní, na kterém se musí podílet vzdělávací instituce, tzn. školská soustava i celá řada historických vědeckých institucí.
Jak říkám, není samozřejmě jediná pravda o minulosti, protože jsme v minulosti žili jako různí lidé a o minulosti máme různé představy. Jde jenom o to, že z minulosti nemá být nic utajeno. Ale k tomu, aby nebylo nic utajeno, je potřeba, aby tady byla i pluralita institucí, které se historií zabývají. Proto ta slova proti monopolu nějaké zvláštní instituce, jejíhož ředitele by měl dokonce jmenovat parlament.
Zaujala mě tady také slova o tom, že Úřad pro dokumentaci a vyšetřování není snad personálně spolehlivý. Přitom víme, že tento úřad zakládal otec našeho kolegy, a pochybuji, že by si tam bral lidi, kteří by z tohoto hlediska byli nespolehliví. Samozřejmě jsem se nezabýval personální politikou této instituce v době, kdy byl ministrem vnitra Jan Ruml. Neměl jsem k tomu ani příležitost, ale ani chuť. Jiná věc je, že pořádek tam nebyl a že se z této instituce ztrácely různé dokumenty, s nimiž nyní někteří tzv. historikové dělají politickou nebo jinou kariéru a zakládají si na tom existenci. Zdá se mi, že by bylo, jak o tom hovořil kolega Křeček, velmi nešťastné, kdybychom takovýmto zájmovým skupinám dávali možnost tím, že budeme vytvářet nějakou zvláštní instituci.
To jenom na doplnění, abychom tento problém zkoumali v celku, a skutečně uznávám závažnost tohoto problému a jsem přesvědčen o tom, že pokud jde o historické zkoumání, mnohé už tu bylo učiněno. Ale chceme-li umožnit jeho hlubší zkoumání, než se tak stalo dosud, pak i to, co zde říkal ministr Gross o práci s těmi svazky, bychom neměli brát na lehkou váhu. Neměli bychom o takovéto věci rozhodovat v době, kdy nám předvolební hlediska někdy zaslepují zdravý rozum.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Moje otázka zní, kdo se ještě hlásí do všeobecné rozpravy. Pan poslanec Titz si nemůže nechat ujít možnost vystoupit. Prosím.
Poslanec Miloš Titz: Vážený pane předsedající, páni ministři, milé kolegyně, vážení kolegové, myslím si, že v krátké době se zabýváme touto kauzou vlastně podruhé. Myslím si, že se jí zabýváme v poněkud už vyhrocené době, takže příliš času na velmi objektivní posouzení nezbývá.
Samozřejmě každý patříme do nějaké komunity podle svého vzdělání, podle své oblasti, ve které jsme pracovali. A samozřejmě jsme zatíženi určitým omezeným pohledem na věc. Říká se, že jestliže určité společenství nepozná svoji minulost, je odsouzeno k tomu, aby ji v nějaké jiné formě prožilo znovu. Ale co to je minulost? To je paměť jednotlivých lidí, která má samozřejmě své omezení, často selhává, přestože je ten člověk pevně přesvědčen o tom, že si to pamatuje dobře, a pak jsou to nějaké objektivní objekty, které lidskou společnost provázejí. Ty jsou jednak poněkud ahistorické povahy v tom slova smyslu, že nemusí být psané. Jsou to jakési artefakty, jsou to zbytky minulosti, a pak je to historická část a ta se považuje za psané dokumenty.
***