(12.00 hodin)
(pokračuje Titz)
Už od dob Sumerů jsou tyto psané dokumenty shromažďovány v archivech. Za těch několik tisíc let se došlo k tomu, že tyto archivy musí být spravovány podle určitých pravidel. Posléze se došlo až k tomu, že ve vyspělých státech existují archivní zákony, a podle toho zákona se jednotliví archiváři tu více, tu méně, ale nicméně archivně eticky chovají. To znamená, že jim svěřené historické doklady nezneužívají. Vedle toho, že je nezneužívají, je také skutečně na úrovni doby vědeckým způsobem využívají.
Bohužel mám tolik let, kolik mám, takže si pamatuji svého vzácného přítele Gustava Bubníka v dresu jednak se lvem na prsou, ale také v dresu LTC. A také si pamatuji, co s nimi bylo, i to, že Na Příkopech byl britský informační a kulturní institut, který, když naše už zglajchšaltované noviny přinesly informaci o tom, že našim hokejistům nebyla vydána britská víza, tato víza ve svém výkladě uveřejnil. Tehdejší nastupující totalitě nezbylo nic jiného, než rozkopat chodník, protože před tím výkladem stála fronta. Takže na jedné straně svému váženému kolegu rozumím, na druhé straně jsem kroutil hlavou. Myslím, že už například to, co o našich tehdejších hokejistech se objevilo v tisku, dokonce to bylo jistou formou i knižně zpracováno, vycházelo vlastně z toho, že přístupy do archivů těm, kteří věc zpracovat chtějí a dokážou, možné jsou, že naše archivy skutečně nejsou uzavřeny pod mnohými zámky, že není zapotřebí z těchto archivů vyjmout tyto dokumenty a dát je do nějaké nové instituce, která by zámky uzavřena nebyla, kde by seděli ti praví vykladači, ti praví vědci, kteří by dokázali z těch dokumentů vytáhnout to, co ti dosavadní odborníci vytáhnout neuměli nebo nechtěli.
Není to tak dávno, co jsem se setkal v jedné rozhlasové debatě s dr. Žáčkem, který odešel z jakéhosi ústavu, který má v hlavičce Policie ČR, do ústavu Akademie věd, do Ústavu soudobých dějin. Já nevím, jestli se mu tam pracuje dobře nebo špatně, jestli má na odbornou práci v tom ústavu jiný názor, ale pokud vím, tak tam pracuje, publikuje a myslím si, že se tam nemusí cítit špatně.
Opět vzhledem k tomu, že už něco pamatuji, tak pamatuji také to, co se dělo na vysokých školách koncem padesátých let, neboť jsem na vysokou školu v roce 1956 nastoupil, co se dělo v 60. letech, jakou roli sehrály vědecké ústavy akademie v zachování vědeckého potenciálu, když tito lidé učit na vysokých školách nemohli. Takže si uvědomuji, že je zapotřebí institucí, které nejsou svázány, než jen vědeckou schopností a vědeckou potencí. Samozřejmě je možné se s příslušným šéfem katedry nepohodnout, ale vždy je tady dostatek fakult a dostatek jiných vysokých škol, jiných archivů apod., kam mohu odejít, kde mohu své odborné představy, které tam narazily, nějakým způsobem realizovat.
Podívejte se, vyšla celá řada publikací o tom, co se stalo s generálem Píkou. Vyšla celá řada publikací o procesech s církevními hodnostáři. Vyšla celá řada publikací o záležitosti kolem procesu s doktorkou Miladou Horákovou. Může tady někdo odpovědně říci, že nějaká oblast je tabu, že je zapotřebí určité archiválie z řádně vedených archivů - samozřejmě je vedou jenom lidé - vyjmout a dát někam, kde budou superzpracovány, kde jim bude věnována pozornost, která jinde nenacházela sluchu, kde nebyla ani schopnost toto absorbovat? Toto přece není pravda!
Jedna ze zajímavých otázek v historii vždycky bývá: Komu to prospělo? Jelikož tady chceme založit něco do budoucna, tak se ptám: Komu to prospěje?
Jelikož - jak tady kolega Pleva řekl - ředitel toho ústavu nemá vzniknout z konkursu, nemusí to být vůbec odborník, stačí, aby v této ctěné sněmovně prošel jediným hlasem, tak vás prosím: zamítněte tento návrh zákona a buďte tak laskavi, vytvořte všechny podmínky pro to, aby řádným způsobem mohly fungovat archivy, fakulty a vědecké ústavy akademie! Já vám děkuji. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Byla to taková hezká tečka za všeobecnou rozpravou, kterou tímto končím. Nekončím. Ještě pan poslanec Ransdorf. Ukradl jste mi pokus o bonmot, pane poslanče. Zkuste, abych mohl říci, že to byla taková hezká dvojtečka. Prosím, máte slovo.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Když jsem poslouchal předchozí vystoupení, tak to spíš byla Cimrmanova dvojtečka. Podle Cimrmanovy teze nevíme nic - dvojtečka, totiž víme vše. Takzvaná dialektická dvojtečka.
Chtěl bych říci k předkládanému návrhu několik poznámek, které si nečiní žádný nárok na to, aby byly brány závazně.
Chtěl bych především říci, že žijeme v zemi, kde ze zákona je zaručena svoboda bádání, včetně svobody historického bádání. Přesto ale zároveň žijeme v zemi, kde je několik zákonů, např. onen proslavený zákon z 9. července 1993, které předepisují určitý výklad dějin. To je nepochybně určitý rozpor, který by měl být sněmovnou vnímán, měl by být brán jako signál toho, že něco v této zemi není v pořádku. Žijeme také v zemi, která jako jediná na evropském kontinentě - pokud nepočítáme třeba Albánii nebo nějaké malé státy typu Andorry - nemá instituci, která by se zabývala dějinami dělnického hnutí. Všechny instituce, které by prováděly vědecký výzkum v této oblasti, byly téměř zničeny. Na druhé straně ale chceme zřizovat už několikátou instituci, která by se zabývala takzvanou dobou totality.
Chtěl bych říci ještě takovou drobnou poznámku. Jak ukazují průzkumy názorové hladiny našich občanů, ti vidí své priority jinde, kladou je jinam. Jestliže kolega Titz tady zmiňoval mé oblíbené období dějin, a to sumerské dějiny, já bych měl jiný příklad k nabídnutí, který charakterizuje dnešní dobu. Respektive dva příklady.
Za prvé: Existoval jistý král, který se jmenoval Utuchegal. Byl to jediný král páté dynastie urucké. Z mého následující výkladu pochopíte, proč byl posledním a jediným králem v té dynastii. A to proto, že se choval jako současná vláda nebo ty předchozí vlády, to znamená, že střídavě zdaňoval různé majitele. Tam byla ta ekonomika poměrně jednoduchá. Chovali bílé a černé ovce a on střídavě zdaňoval ty bílé a černé ovce. Nakonec se oni spojili a svrhli tohoto jediného zástupce příslušné dynastie.
***