(9.20 hodin)
Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Vladimír Špidla: Vážený pane předsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, je třeba si uvědomit, že zařazení tohoto bodu je přiměřenou reakcí na skutečnost, že to byli rakouští poslanci, kteří v nedávné době otevřeli diskusi o tzv. Benešových dekretech na půdě rakouského parlamentu, že to byli poslanci tzv. evropských křesťanských frakcí, kteří ji vyvolali i na půdě zahraničního výboru Evropského parlamentu, a že požadavky zrušení této denacifikační legislativy poválečného Československa se v posledních letech opakovaně ozývají ze strany sudetoněmeckých spolků v sousedním Německu a že jsou v poslední době veřejně podporovány i předsedou bavorské vlády panem Edmundem Stoiberem.
Za této situace považuji za zcela legitimní krok společnou iniciativu předsedů všech politických stran a potažmo poslaneckých klubů této komory českého Parlamentu a zdůrazňuji, že se zcela ztotožňuji s návrhem předloženého usnesení.
Dámy a pánové, nelze zapomenout, že to bylo nacistické Německo, které otevřelo válku, jejímž cílem bylo zotročit veškeré evropské národy a některé z nich vyhladit. Na této cestě bylo zastaveno obrovským úsilím spojenců, pro které se muselo obětovat mnoho milionů lidských životů.
Úkolem spojenců po válce, úkolem vítězů, bylo vytvořit základy budoucího evropského míru. Tento mír, vzešlý z potoků krve druhé světové války, je podle mého názoru jedním z nejúspěšnějších činů mírové politiky a stal se pevnou základnou evropské politiky. Myslím si, že to byl mír, který byl výhodný jak pro vítěze, tak i pro poražené, že byl ojedinělým politickým dílem, před kterým musíme mít hlubokou úctu.
Považuji za projev intelektuální nadutosti okamžik, kdy se pokoušíme posuzovat situaci, kterou jsme nezažili a kterou prožili a byli povinni ji řešit naši otcové a naše matky.
Debata, která se otevírá v některých kruzích evropské politiky, není nevinnou, protože cílem těchto debat není vyrovnat se mentálně se situacemi, které byly jistě bolestné, ale cílem velmi skrytým je představa, že lze nějakým způsobem revidovat základy evropského míru po druhé světové válce.
Myslím si, že toto usnesení sněmovny, které předkládáme, je jasným signálem, že dveře k takovéto iniciativě jsou uzavřené, že Česká republika není slabým článkem a že ten, kdo se pokouší otevírat znovu a znovu tuto otázku, prostě a jednoduše ztrácí čas.
Dámy a pánové, myslím si, že to je to, co je nejdůležitější sdělit našim občanům i evropské veřejnosti: Česká republika není v tomto směru slabým článkem a žádný pokus ji do této pozice dostat, nebude úspěšný.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Dáme slovo panu předsedovi. Nyní pan předseda Grebeníček.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, troufám si tvrdit, že poslední vývoj v souvislosti s dekrety prezidenta Beneše má své kořeny v nedávné minulosti. Začalo to už v podání Jiřího Dienstbiera, který na rozdíl od polských diplomatů v podstatě odmítl hájit zájmy našeho státu při sjednocování Německa. Zůstává také nespornou skutečností, že pravděpodobná snaha o vstřícný krok prezidenta Václava Havla prolomit v zájmu nově se vytvářejících vztahů bariéru nedůvěry jednostrannou omluvou nebyla německou stranou opětována a naopak vyvolala negativní reakci u mnohých našich občanů.
Skutečností také je, že autorem formulace o vyhnání sudetských Němců je rovněž Václav Havel, který se tím dostal do nepřípustného slovního i věcného rozporu s Postupimskou dohodou. Ne, poválečné rozhodnutí vítězných mocností po odsunu Němců, kteří se na národech Evropy provinili, nepadlo na základě akademických debat, ale nad hroby milionů obětí války. A tu nerozpoutal nikdo jiný než nacistické Německo. Je i nezvratným faktem, že naprostá většina sudetských Němců ochotně sehrála úlohu páté kolony a zůstala věrna Hitlerovi až do konce války.
Pokládám za poctivě připomenout i to, že jsem v návaznosti na uvedené skutečnosti v únoru 1997 na demonstraci KSČM proti Česko-německé deklaraci obvinil tehdejší vládní koalici z toho, že více naplňuje zájmy německé vlády, než aby hájila oprávněné zájmy vlastních občanů. Odmítl jsem především nahrazení termínu "odsun" termínem "vyhnání", po kterém může být vysloveno i slůvko "návrat" se vším, co k tomu patří.
Možná, že si nyní někdo z vás povzdechne - ach, ta minulost už zase nám dýchá na paty. Ano, dýchá. Mám na mysli zejména pokusy některých politických kruhů z Německa, Rakouska a Maďarska na mezinárodní úrovni přehodnotit události spojené s koncem druhé světové války. Mám na mysli i účelové nastolování debaty o historické minulosti a českých poválečných zákonech v Evropském parlamentu.
Zájmem KSČM bylo a je důrazně hájit suverenitu České republiky. Chceme zamezit všem snahám o revizi druhé světové války a zpochybnění výsledků Postupimské konference, včetně vysídlení sudetských Němců a následných majetkových dopadů. KSČM trvá na stanovisku, že právní a majetkové vztahy, které vyplynuly z dekretů prezidenta Beneše, jsou platné, a to jak dekrety z válečné doby, které překlenuly období okupace ČR a zachovaly kontinuitu právního řádu Československé republiky, tak i ty z poválečné doby, které znamenaly včlenění výsledků mezinárodních ujednání do právního řádu ČR.
KSČM nemůže považovat odsun sudetských Němců za kolektivní trest. Nebyl namířen proti německým antifašistům a v ČR zůstala po válce početná německá menšina. KSČM je připravena, jak jsem prohlásil na nedávné schůze předsedů parlamentních stran u ministra Jana Kavana, věcně a odpovědně posoudit jakýkoliv dokument, který bude obsahovat výše zmíněné zásady. Je připravena připojit podpis pod jakýkoliv kvalifikovaný dokument, který bude tyto zásady jasně vyjadřovat .
Politická grémia KSČM včetně jejího poslaneckého klubu projednala návrh usnesení Poslanecké sněmovny k dekretům prezidenta republiky a konstatovala, že návrh má dvě základní slabiny.
Za prvé vyzdvihuje pozitivní význam Česko-německé deklarace. Deklarace sama kromě toho, že je právně nezávazná, obsahuje i velmi diskutabilní ustanovení a výrazy a těžko lze hovořit o jejím pozitivním vlivu, spíše o vyvrcholení chyb a omylů české zahraniční politiky, které zahájili již zmíněný Jiří Dienstbier a Václav Havel a které završili všichni, kdo vyjednávali a schválili zmíněnou deklaraci. Navíc důrazem na deklaraci se celá věc neúnosně zužuje pouze na vztahy ČR a Spolkové republiky Německo.
***