(15.00 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Je smutné, že ani nové vedení Ministerstva financí, které dostalo jako politické zadání od předsedy vlády zlepšit daňové inkaso, nedokázalo ani po roce svého fungování formulovat když už ne program, tak alespoň nějaké dílčí kroky v tomto směru. Přitom nepořádky, nedbalost, laxní přístup a korupce jsou v této oblasti notoricky známou věcí.
V pasáži o bankovním sektoru zcela absentuje problematika Investiční a Poštovní banky, kterou nám tady vylíčil tak melodramatickým způsobem pan ministerský předseda. Celkové ztráty státu za zásah v IPB se přitom podle posledních odhadů mohou přiblížit až dvěma stům miliardám korun. Hodnota aktiv, která již byla či budou převedena na Českou konsolidační agenturu, se totiž odhaduje na zhruba 150 mld. korun, a dalších zhruba 40 mld. korun mohou stát neevidované závazky IPB a soudní spory, které se kvůli IPB vedou či povedou. To není žádná legrace. Vláda ale zřejmě považuje postup, kdy zatěžuje veřejné finance, a tedy daňové poplatníky oněmi 200 mld. korun, za zcela normální operaci, která si nezaslouží sebemenší zmínky v přehledu její činnosti.
Přitom ze strany vlády nebylo nikdy řádně vysvětleno, proč zvolila právě toto nejdražší řešení. Nikdo mě nemůže podezírat z toho, že bych byl příznivcem ctihodného předsedy poslanecké komory našeho Parlamentu, ale jeho charakteristika, že se jedná o nejdražší možné řešení situace tohoto peněžního ústavu, možná byla výstižná. Doufám, že se najde způsob pro vyvození alespoň politické odpovědnosti za tuto bezprecedentní finanční operaci současné vlády.
A jak bylo pokročeno při kultivaci a zkvalitnění činnosti finančních trhů? Rovněž jde o jeden z naléhavých úkolů, který si vláda před sebe kladla. Nevidím to proklamované zkvalitnění činnosti a prohloubení transparentnosti finančních trhů.
Chtěl bych v této souvislosti připomenout, že kritériem pravdy je - jak říkal jistý Karel Marx - praxe, ať se to komu líbí, nebo ne. O tom, že právě pomalá a neefektivní činnost bankovního dohledu přispěla ke vzniku problémů v IPB, není v předložené zprávě ani slůvka.
Přímo výsměchem čtenářům této vládní zprávy je potom pikantní formulace uvedená na straně 53 - cituji - že nastal pozitivní obrat v situaci na kapitálovém trhu. Vždyť například loňský krach makléřské firmy Privat Investors hovoří zcela jasně, že jeho příčinou bylo nedodržení norem vnitřní činnosti tohoto obchodníka s cennými papíry a jeho nedostatečné monitorování právě ze strany Komise pro cenné papíry. Praktické výsledky činnosti této vládní administrativy na finančním sektoru opravdu nesvědčí o dobré práci. Je mi to líto, zejména když já osobně jsem dal vládě před třemi lety svoji podporu.
Když vláda charakterizuje svoji sociální politiku, akcentuje také vývoj na trhu pracovních sil. Ovšem právě za této vlády jsme zaznamenali obrovský nárůst počtu nezaměstnaných. Připomínám, že v době, kdy vláda Miloše Zemana přebírala kormidlo vlády, bylo procento nezaměstnaných v této zemi 6,1. V únoru t. r. to bylo 9,1, čili o tři procentní body víc. Kdyby nevěřil pan ministerský předseda, zde je graf (ukazuje), kde je to jasně patrné. Ani v období konjunktury se počet nezaměstnaných nesnižuje, a v posledním zhruba dvaapůl roku stagnace míra nezaměstnanosti víceméně okolo 9 %, a to je prosím absolutní počet nezaměstnaných na stabilní úrovni zhruba 440 - 470 tisíc osob. Připočtěme k tomu i rodinné příslušníky, kteří jsou také obětí tohoto negativního jevu, a vládou tolik zdůrazňované úspěchy při vytváření lidsky důstojných podmínek života se v tomto světle nutně jeví jako farizejství a opravdu nemístná sebechvála. Myslím si totiž, že i když zdůraznil ministerský předseda rozdíl mezi sebou a Fidelem Castrem - samozřejmě rozdíly jsou jak ve zjevu, tak ve způsobu chování -, pak optimistické vidění reality nepochybně je v podstatě totožné.
Myslím si totiž, že kroky vlády v oblasti trhu práce mohly být mnohem a mnohem razantnější, a nelze se přitom vymlouvat na nedostatek peněz. Vždyť každoročně se u nás od zaměstnavatelů vybere ve formě tzv. příspěvku na státní politiku zaměstnanosti přes 20 mld. korun. Protože odpovídající údaje státní závěrečný účet za loňský rok neobsahuje, odhaduji loňský výnos z tohoto příspěvku na státní politiku zaměstnanosti na cca 25 - 27 mld. korun. Ať mě pan ministr financí či pan ministr práce a sociálních věcí eventuálně opraví, ale myslím si, že jsem se příliš mnoho nespletl.
Mimochodem - když už jsem zmínil problematiku státních závěrečných účtů, vytanula mi na mysli slova proslulého profesora Parkinsona, kterého tak miluje náš ministerský předseda. Ten charakterizoval účty vlády takto - myslím, že pro současné poměry velmi případně: "Účty, za jaké by se musela stydět podřadná sázková kancelář na psích dostizích, se předkládají rok co rok národu. Místo toho, aby byly přehlednější, jsou tyto účty čím dál složitější a nejasnější."
Vraťme se ale ke státní politice zaměstnanosti, která byla jedním z hlavních důvodů, proč tehdy v roce 1998 se do vládních křesel sociální demokracie dostala. Z uvedených zhruba 25 mld. Kč bylo na aktivní politiku zaměstnanosti v loňském roce vydáno pouze cca 4,1 mld. Kč a na pasivní politiku zaměstnanosti, tj. především na podpory v nezaměstnanosti, dalších 5,2 mld. Kč. Celkem tedy 9,3 mld. Kč. Zbývajících více než 15 mld. Kč tedy bylo vynaloženo státním rozpočtem na zcela jiné účely, než na jaké byly od daňových poplatníků inkasovány. Ano, peníze na mnohem aktivnější státní politiku zaměstnanosti tedy byly a jsou. Současná vládní administrativa totiž pokračuje v praxi vlád předchozích a tímto daňovým inkasem, tzv. příspěvkem na státní politiku zaměstnanosti, čili pouze jinak nazvanou daní, původně přísně účelově zamýšlenou, zalepuje vláda díry ve zcela jiných oblastech státního rozpočtu.
Možná, že těmito penězi hradí také neustálé narůstání, ba přímo bobtnání státní správy. O tomto problému v předložené vládní zprávě o její činnosti není také ani zmínka, jak se vyvíjí systém státní správy. Je pravda, že výdaje na jednotlivé články státní správy jsou v delší časové řadě obtížně srovnatelné, protože dochází k různým přesunům mezi resorty, ústředně řízenými, rozpočtovými a příspěvkovými organizacemi. Přesto ale lze jednoznačně konstatovat, že v ústředně řízené státní správě dochází k trvalému nárůstu výdajů na její činnost a přes vytváření počítačových sítí dochází i ke zvyšování počtu pracovníků. Národ sice vymírá i v této době, ale státní úředníci se množí.
Odstrašujícím příkladem je reforma státní správy. Musím říci, že ale i v poslední době jsem byl nucen konstatovat, že na Ministerstvu vnitra se objevuje tvořivý přístup k této oblasti. Nedávno jsme tady měli pro rozvoj demokracie velice důležitý zákon, a sice zákon shromažďovací, a kdyby tato sněmovna nebyla zasáhla, myslím si, že by bylo se shromažďovacím právem v této zemi skoncováno. Naštěstí parlament se ukázal jako významný korektiv činnosti vlády a Ministerstvo vnitra nemohlo své úmysly prosadit. V případě reformy státní správy bohužel ano.
Jak ukazují údaje, například za minulý rok vzrostly celkové výdaje na státní správu o cca 15 %, a jejich dynamika tak předstihla dynamiku hrubého domácího produktu v běžných cenách i dynamiku celkových výdajů státního rozpočtu, a je otázkou, zda takový vývoj je vůbec účelný. Přitom loňský rok se nijak nevymykal vývoji v letech předchozích. Navíc opožděná příprava reformy státní správy, o které jsem tady už hovořil, charakterizovaná nevyjasněnou koncepcí nově zřizovaných úřadů, přesunem činností z ministerstev na krajské orgány a nejasnostmi v rušení okresních úřadů apod., hrozí dalším nárůstem administrativy a výdajů na státní správu. Myslím si, že je načase, aby vláda zlepšila svoji koncepční činnost v oblasti státní správy, zvýšila výkonnost státního aparátu na všech stupních a především omezila počet státních zaměstnanců a snížila takto rozpočtové výdaje.
Co se týče privatizace, tolik diskutovaného tématu, kde včerejší rozhodnutí opět rozvířilo hladinu veřejného mínění, mám také některé připomínky.
***