(9.20 hodin)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu Václavu Klausovi. Nyní uděluji slovo panu Miroslavu Grebeníčkovi. Připraví se pan kolega Hynek Fajmon.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové. Se žádostí o důvěru předstoupila před Poslaneckou sněmovnu vláda, která deklaruje podle svého vlastního přesvědčení a dikce programového prohlášení, jak jinak, jen ty nejlepší úmysly a cíle. V drtivé většině případů se však vyhýbá jakémukoliv konkrétnímu závazku, který bychom mohli v budoucnu konfrontovat se skutečnými výsledky.
Řeč dokumentu, který má být osnovou a východiskem pro vládní kroky příštích čtyř let, je velmi, místy až neuvěřitelně vágní. Ano, lze nalézt i konkrétnější pasáže a přijatelné přístupy. Převážně jde ale o text plytký, o sliby bez věcných východisek, o návrhy bez patrné analytické hloubky. Není ale na nás, abychom dali na mnohokrát už i v minulosti vyřčené sliby a zůstali dnes jen na povrchu věci. Už bezpočtukrát jsme se mohli přesvědčit v posledních letech o tom, že slova nic neznamenají. Chtělo by se ironicky dodat, že v posledních letech bez ohledu na politické zabarvení kabinetu se opakovaně potvrzovalo, že papír a projevy premiérů snesou doslova všechno.
Teď jde vlastně o to, věcně, střízlivě posoudit, jaké předpoklady a možnosti má vláda v tomto složení a za současných podmínek vládnout. Jsme povinni odpovědně zvážit, zda právě tato vláda je tou nejvhodnější alternativou pro Českou republiku. Tvrdí, že jsou alternativou jedinou. Ale snad je třeba dodat, že ne nejlepší. Asi jde opravdu jen o splnění ústavní povinnosti požádat o vyslovení důvěry.
Chci být správně pochopen. Letošní volby znovu, a tentokráte velmi zřetelně, potvrdily, o co spoluobčanům jde. Troufám si tvrdit, že z někdejších slibů by se dalo sestavit, a to není nadsázka, hned několik programových prohlášení. Sociologové se stávají posly špatných zpráv. Jejich průzkumy potvrzují, že voliči se po zkušenostech se státem organizovaným nebo tolerovaným tunelováním národního majetku a rodinných rozpočtů, po létech rozhazování a projídání národního majetku a zanedbávání nebo i poškozování národních zájmů domáhají změny způsobu vládnutí.
Poprvé po dvanácti letech pravicové převahy má v této sněmovně z vůle voličů 111 mandátů levice. Těch 42 % oprávněných volit, kteří nepřišli k volebním urnám, pak je nepominutelným varováním. Jsem dalek toho, abych mentoroval, ale vysoká neúčast ve volbách podtrhuje to, že výsledkem dosavadního nakládání s mocí, důsledkem bezbřehé hospodářské korupce, bezzásadových politických kšeftů, výsad pro horních deset tisíc a asociálního vládnutí dolním deseti milionům je rezignace, a to rezignace nejen na symbolickou spoluúčast na rozhodování. Volební absence je do značné míry varujícím dokladem ztráty pocitu sounáležitosti ohromného počtu občanů se státem.
Znovu a znovu se přesvědčuji a se mnou kolegové v poslaneckém klubu Komunistické strany Čech a Moravy, že letargie české veřejnosti mocenským strukturám vyhovuje, pokud má podobu lhostejnosti vůči špinavým praktikám v zemi. Nezájmem na odkrytí aféry je poměřována demokratická vyspělost.
Z výsledků červnových voleb, především z nízké volební účasti, lze učinit trpký závěr. Čtyři roky vládnutí menšinového kabinetu sociální demokracie nepřinesly to, co v mimořádných volbách roku 1998 občané žádali. Nedošlo k takové změně stylu vládnutí, která by obnovila důvěru v politiku a politiky. Jestliže dnes před sněmovnu předstupuje znovu předseda strany, která před čtyřmi lety slíbila a byla zavázána naplnit představy občanů o nové, lepší politice, považuji za užitečné mu připomenout - Česká strana sociálně demokratická od minulých voleb svůj mandát k vládnutí oslabila, a to nejen ztrátou důvěry bezmála půl milionu voličů.
Tento fakt, chceme-li být poctiví k lidem, kteří nás volili, je prvním východiskem a limitem, který poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy bral v úvahu při posuzování programového prohlášení nastupující vlády. Druhým limitem našeho rozhodování je pak způsob vzniku nového kabinetu a jeho personální složení. Úlohu máme dost usnadněnou. Podílem České strany sociálně demokratické je nový kabinet do jisté míry pokračováním vlády předchozí. A to v dobrém i špatném.
Jistě vnímáme, že v uplynulých letech došlo k významnému posunu od zcela neudržitelné praxe pravicových koalic. Menšinový kabinet, který spravoval zemi v posledních čtyřech letech, a to i za cenu značných ústupků vůči občanským demokratům, projevil v tomto ohledu přece jen o trochu více smyslu pro potřeby občanů a státu.
Na jedné straně vítám, pokud premiér projevuje odhodlání tento posun ještě zvýraznit, i když se nová vláda snaží vyhnout reálnému a pravdivému zhodnocení stavu země, možností a bariér. Na druhé straně nemám zatím žádný důvod vyslovovat příliš optimistická očekávání, že skutečně dojde k zásadní změně stylu vládnutí.
Svou obezřetnost a své výhrady k novému kabinetu zakládá poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy především na faktu, že to, co veřejnost odsoudila jako skrytou koalici České strany sociálně demokratické a Občanské demokratické strany, míním tím dělení moci na základě tzv. opoziční smlouvy a tolerančního patentu, má nyní mít otevřenou podobu. Jasně říkám: poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy nespatřuje v tomto okamžiku žádný významný kvalitativní rozdíl mezi krkolomným spojenectvím sociální demokracie a ODS a nově vzniklou koaliční dohodou Lidového domu s dvojčetem Občanské demokratické strany Unií svobody-DEU. Ostatně ani KDU-ČSL, která nese plnou spoluodpovědnost za výsledky činnosti pravicových vlád do roku 1998, zatím neprokázala, že důsledná obhajoba skutečných národních zájmů a prosazování prvků třeba i jen sociálně tržní ekonomiky jí jsou vlastní.
V případě respektování volebního programu, jsem o tom přesvědčen, by za současného poměru sil v Poslanecké sněmovně nejsilnější strana nové vládní koalice mohla a měla podle prosté logiky vymezit programové průniky k ostatním politickým subjektům.
***