(10.10 hodin)
(pokračuje Patočka)
Dochází tedy k silnému a dlouhodobému oslabování českých podniků a ohrožování jistot jejich zaměstnanců, jejich rodin, dochází k oslabování výkonnosti celé české ekonomiky. Je zřejmé, že zredukovat neubrzditelný růst mandatorních výdajů je a bude obtížné.
Před chvilkou jsme hovořili o tom, kdy, jak a proč to vzniklo. Připomíná mi to v této souvislosti dnes prakticky bezcenné a nezávazné vládní prognózy střednědobého fiskálního vývoje z dob působení některých minulých finančních ministrů socialistické vlády, které se vlastně dodnes vůbec neuplatnily. Je podle mého názoru zřejmé, že tato vláda nechce a neumí připravit nutnou reformu sociálních a zdravotních systémů, odlehčující výdaje státního rozpočtu.
Je však velmi pozoruhodné a podle mého soudu politováníhodné, že existují oblasti, ve kterých vláda má kompetenci a možnost rychlého úsporného řešení, ale nedělá to. Jedná se o neúměrnou a neúnosnou míru státní administrativy, která neustále narůstá a zvyšuje svoji mzdovou náročnost na vrub výdajů státního rozpočtu. Pro informaci - jedná se řádově, jak jsem již uvedl při projednávání státního rozpočtu(?), o půl milionu zaměstnanců a 110 mld. Kč mzdových prostředků s vynuceným příspěvkem do FKSP ve výši 2,25 mld. Kč. To všechno zcela nesporně obrovsky zatěžuje českou ekonomiku a zejména daňové poplatníky a výdajovou stránku státního rozpočtu.
Je na místě otázka, proč tato vláda nemá zájem tuto státní byrokracii výrazně zredukovat. Myslím, že to neumí ani nechce a že jí tento závislý voličský lektorát vyhovuje.
Asi lze připomenout očekávaný nárůst administrativy, který nyní vznikne z titulu odstartování reformy veřejné správy, rušení okresů atd.
Chtěl bych v této souvislosti připomenout dva malé příklady. V citovaném projednávání státního závěrečného účtu se objevila opět jedna věc, která je typická pro tuto mechaniku projednávání státního rozpočtu, a to v tom, že všechny kapitoly státního rozpočtu v podstatě měly nadhodnocené plánované stavy pracovníků a tyto relativní úspory byly samozřejmě spotřebovány formou rychlejšího růstu průměrného výdělku. Za zmínku stojí nedávný pokus Ministerstva práce a sociálních věcí, které stejným způsobem chtělo využít jinak rozpočtovou úsporu ve výpočtu starobních důchodů, která se objevila v letošním roce, protože vzniklo méně důchodců. Šlo o relativní úsporu ve výši 1,65 mld. Kč. Toto ministerstvo krátce - kdyby se chovalo stejně, jako se chovají všechny ostatní kapitoly, které by to bez problémů spotřebovaly - chtělo tuto částku redistribuovat a transferovat do jiného sektoru, a to na podporu nezaměstnanosti. Je to pozoruhodně rozdílný přístup k vlastním příjmům a k příjmům ostatních.
Ještě se zastavím u toho, proč vládní plánovači tuto metodiku nadále používají. Nerozumím tomu, protože to je základ celkového růstu administrativy. Myslím, že to je z hlediska podnikové ekonomiky pro mne naprosto nepochopitelné.
Myslím si, že vláda podléhá stále více nežádoucímu fenoménu, který sama prakticky odstartovala a dříve výrazně podporovala. Dovolím si ho přirovnat k principu pootevřených dveří, které jsou zvenčí stále více otevírány, až do nich vetřelec vnikne a dojde ke zničení nebo výraznému poškození majitele nebo správce.
Protože je mi bližší inženýrské stavitelství, dovolil bych si navázat na kolegu Kocourka, který hovořil o dluhové povodni, nebo se to dá srovnat s prosakující hrází, která, pokud není včas zainjektována, se nezadržitelně a rychle zhroutí, a dojde k obrovským škodám. Vložte si do toho průniku a průsaku tlak odborů, odškodnění bank, měkkou sociální podporu, výdajové požadavky nových správních struktur atd. Je zřejmé, že vláda v konstrukci státního rozpočtu nesáhla k nepopulárním potřebným úsporným opatřením a raději volí odklad řešení, vysoké zadlužení, oslabení ekonomické pozice vlády i České republiky.
Tuto budoucnost českému státu a jeho občanům nepřeji a vyzývám všechny odpovědné poslance, aby se na ní nepodíleli. Proto předložený státní rozpočet nepodpořím. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu kolegovi Patočkovi. Hovořit bude pan poslanec Walter Bartoš a připraví se pan kolega Petr Bratský.
Poslanec Walter Bartoš: Děkuji, pane místopředsedo. Vážená vládo, dámy a pánové, o obecných aspektech návrhu rozpočtu zde bylo a ještě zřejmě bude řečeno mnohé. Proto se nechci pouštět do podrobné analýzy obecných makroekonomických aspektů předloženého návrhu. Ve svém vystoupení si detailněji všimnu jen jedné části návrhu rozpočtu, nicméně části, která podle mého názoru je velmi významná co do výdajů, neboť se jedná o druhou nejobjemnější kapitolu v celém návrhu zákona o státním rozpočtu. Je to kapitola č. 333 Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Tento dokument, představující návrh ve výši přibližně 90,5 mld. Kč, je textem sice tradičně obsáhlým, avšak stejně tradičně obsahujícím jen malé množství sdělovaných konkrétních informací o tom, co, proč a v jaké výši hodlá ministerstvo v roce 2003 ve skutečnosti financovat. A co více? Návrh rozpočtu kapitoly 333 nepřímo dokumentuje, že školství není pro tuto vládu až takovou prioritou, jak už je pátým rokem slibováno.
Jen na první pohled může návrh rozpočtu vzbudit zdání, že je pro možný rozvoj vzdělávání pozitivní zprávou. Oproti tzv. srovnatelné základně z roku 2002 se navrhuje zvýšit tzv. závazné ukazatele, byť jen o 9,02 procenta. V návrhu je sice kalkulováno s jistým zvýšením prostředků na platy učitelů, nikoliv však ve výši, která byla slibována, a hlavně bez jakéhokoliv náznaku změn možnosti jejich efektivního využívání. Tím ale bohužel i ony jen zdánlivě pozitivní informace končí. V dalším textu je sice mnoho čísel a mnoho slov, nicméně ještě více otazníků. Pro ilustraci uvedu některé.
Hned v úvodu návrhu rozpočtu se uvádí, že část zvýšení prostředků pro rok 2003 bude využita na dofinancování nárůstu mezd z roku 2002 u soukromých a církevních škol. Jinými slovy se zde jakoby samozřejmost přiznává, že v roce 2002 vzal stát soukromé a církevní školy na hůl, a slibuje jim, že to v příštím roce vynahradí. Pokud ministerstvo považuje za standardní takto řešit nedostatek prostředků na platy učitelů významného sektoru škol, pak bych očekával, že se stejnou samozřejmostí bude odložena i výplata ministerských úředníků, a to kdykoli, když se úřad dostane do finančních obtíží.
Za povšimnutí stojí i výše předpokládaných výdajů na tzv. ostatní přímo řízené organizace ministerstva školství, samotné vlastní ministerstvo, Českou školní inspekci a na tzv. společné úkoly.
***