(15.30 hodin)
(pokračuje Braný)
Vrátím-li se k navrhovanému znění § 34, pak by v případě jeho aplikace nesla vláda politickou zodpovědnost za něco, co nerozhodla a nemohla ovlivnit. To myslím není správné. Souhlasím ale v obecné rovině s názorem, že státní závěrečný účet je podle stávající právní úpravy pouze formálním dokumentem, jehož přijetí či nepřijetí nemá pro vládu žádné následky. To také jistě není správné. Ovšem navrhované znění § 34 tento problém neřeší, neboť neodlišuje to, co je v moci vlády při řízení běžného rozpočtového hospodaření, a to, co je mimo její moc. Jistě by stálo za zamyšlení tuto otázku řešit důsledněji.
V důvodové zprávě k předloženému návrhu ústavního zákona o rozpočtové kázni je rovněž uvedeno, že přijetí tohoto zákona povede k provádění rozpočtové politiky, která bude odpovídat přiměřenému stupni stability veřejných financí. Ovšem jaký je přiměřený rozsah této stability, není zřejmé. Tou přiměřeností se zřejmě myslí antiteze ke keynesiánskému bludu, abych citoval jednoho z autorů navrhované zákonné předlohy, totiž že fiskální multiplikátor deficitního rozpočtu má pozitivní hodnotu. I když si uvědomuji možnou problematičnost vztahu deficitnosti státních financí a ekonomického růstu, jsem proti předkladatelům poněkud jiného názoru na vhodnost či nevhodnost použití tohoto nástroje v dnešní situaci. Domnívám se totiž, že schodky státního rozpočtu jsou přípustné za podmínky, že budou představovat souhrn prostředků vázaných na podporu účelově směřované, nikoliv plošné prorůstové politiky.
Rozpočtové výdaje je tedy potřebné účinněji soustřeďovat na podporu konkurenceschopnosti podniků, prorůstová opatření apod. Právě toto však současná vládní administrativa neřeší. Současně je ovšem nezbytné uplatňovat úsporná opatření tam, kde dochází k plýtvání a kde se za předchozích vlád prosadil lobbistický vliv zájmových sdružení. Například redukovat počet zdravotních pojišťoven, regulovat ceny léků, posílit kontrolní systémy ve vztahu k rozsahu vykazovaných výkonů v nemocnicích, ambulanční péči. Zásadním zásahem je také snížení např. nabubřelého státního aparátu, je nutné prověřit také počet zaměstnanců rozpočtových organizací. Peníze ze státního rozpočtu se u nás také vydávají na různé projekty bez valného zřetele na efekty a přínosy. Také zde jsou příčiny enormních rozpočtových deficitů posledních let.
(pokračuje Braný)
Shrnu-li to, je třeba mnohem více diferencovat mezi rozpočtovými výdaji určenými na zesílení prorůstových opatření a úsporami běžných, často neefektivně vynakládaných výdajů. Na druhé straně je nutno minimalizovat rozpočtové deficity zvýšením rozpočtových příjmů.
Ukazuje se však, že vláda nemá v současné době jednotnou představu, jak modernizovat daňovou soustavu. Zejména musím zdůraznit, že dosavadní praktické uplatňování současného daňového systému ukazuje, že tento systém nestimuluje strukturální změny a modernizaci ekonomiky. Dokonce vůči ní je nejednotný a neprojevuje se jako nástroj konjunkturní politiky a prakticky (ji?) vůbec nepodporuje. Dlouhodobý růst ekonomiky je zatím v nedohlednu. Velké chyby byly také učiněny při jeho úpravách, které často spočívají v izolovaných zásazích podle okamžité potřeby a případ od případu. V posledních čtyřech letech se dokonce zdá, že daňové úpravy jsou činěny bezkoncepčně.
Fiskální reforma by měla být zaměřena na kořeny fiskálních problémů. Už to tu dnes zaznělo. V případě české ekonomiky je růst fiskálních deficitů způsoben především autonomním poklesem daňové kvóty. To je nutno si uvědomit. Není to tak, jak nám tvrdí vláda - totiž že za problémy našich státních financí může v prvé řadě rychlý růst tzv. mandatorních výdajů, tedy výdajů určených zákony, v jejich rámci potom růst výdajů sociálních. Tak tomu opravdu není. Proto jsou současné vládní koncepty, ale i koncepty de facto skrytě obsaženy v předloženém návrhu zákona o rozpočtové kázni zaměřené především na rozpočtové škrty. Jsou tedy značně riskantní.
Zmínil jsem jen některé základní směry, kterými bychom se měli ubírat při nápravě veřejných, resp. státních financí. Neříkám to ovšem zde bez důvodu, resp. bez vztahu k navrhované poslanecké předloze ústavního zákona o rozpočtové kázni České republiky. Ve světle toho, co jsem výše uvedl, je tedy zřejmé, že nemohu souhlasit s předkládaným návrhem tohoto zákona, neboť je to jenom bezobsažnou a populistickou slupkou, pro kterou je tolik příznačný již tradiční přístup o pravicovém pseudořešení, které ve své podstatě je falešné.
Domnívám se proto, že by tento návrh měl být Poslaneckou sněmovnou zamítnut již v prvním čtení. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu kolegovi Branému. To byl posledně písemně přihlášený do rozpravy. Ptám se, jestli se někdo hlásí do rozpravy z místa. Pokud tomu tak není, obecnou rozpravu k tomuto návrhu končím.
Ptám se, jestli má zástupce navrhovatelů zájem o závěrečné slovo. Ano. Za navrhovatele vystoupí pan poslanec Martin Kocourek.
Ještě než vám dám slovo, pane kolego, požádám sněmovnu, aby se uklidnila. Projednáváme návrh ústavního zákona a je potřeba, abychom se tomu věnovali s patřičnou péčí.
Poslanec Martin Kocourek: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážení páni ministři, kolegyně a kolegové, dovolte, abych ve svém závěrečném slově zrekapituloval důvody, které nás k předložení návrhu vedly. Tyto důvody se dají rozložit do tří skupin.
První skupinou důvodů je dnes nesporný fakt, že české veřejné finance se na prahu nového desetiletí nacházejí v neutěšeném stavu. Doufám, že tato sněmovna chce hledat řešení této situace.
Druhou skupinou důvodů, které nás vedly k předložení návrhu, je fakt, že problém udržení stability veřejných financí není pouze problémem naším, ale problém širším, tedy mezinárodním. V tomto kontextu by pro nás měla být nejsměrodatnější situace v Evropské unii, do které bychom měli vstoupit v příštím roce. V tomto ohledu bych chtěl i v souvislosti s vystoupením paní místopředsedkyně Kupčové připomenout, že pro členské státy Evropské unie stále platí ustanovení článku 104 odstavec 1 smlouvy o založení, kde se říká "členské státy se vyvarují nadměrných schodků veřejných financí", přičemž z prováděcího protokolu postupu při nadměrném schodku plyne, že nadměrné schodky jsou definovány jako překročení tříprocentního podílu deficitu veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu. Zároveň připomínám, že v roce 1997 byl v rámci Evropské unie přijat pakt stability a růstu, který členským státům Evropské unie mimo jiné nařizuje, aby posílily dohled nad stavy svých rozpočtů, nad hospodářskými politikami a jejich koordinací a také aby členské státy Evropské unie urychlily a vyjasnili řízení při nadměrných schodcích.
(pokračuje Kocourek)
Při této rekapitulaci je nutné zároveň vyvrátit i jeden mýtus, který se zejména kolem tzv. maastrichtských kritérií a nařízení paktu stability a růstu neboli tzv. sekundární legislativy Evropské unie objevuje. Mýtus spočívá v tom, že tato zmíněná kritéria a nařízení se údajně týkají pouze zemí, které vstoupily do projektu eurozóny, tedy Evropské měnové unie, což se tedy zdánlivě České republiky v nejbližších letech netýká. Ale není tomu tak, neboť zmíněná kritéria a pakt stability jsou pouze prováděcími předpisy primární smlouvy o založení, a tedy i jejími prováděcími předpisy jsou vázány všechny členské země Evropské unie bez výjimky.Pokud má tedy být Česká republika vnímána jako zcela rovnocenný a odpovědný člen Evropské unie, musí mj. usilovat o naplnění kritérií a nařízení Evropské unie v oblasti rozpočtové politiky. A i v tomto ohledu náš návrh ústavního zákona plně odpovídá všem požadavkům, tj. požadavkům jak primární, tak sekundární legislativy Evropské unie v rozpočtové oblasti.
Třetí a poslední skupinou důvodů je skutečnost, že problematika veřejných financí má také teoretický podklad. Tím je ekonomická teorie veřejné volby reprezentovaná nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Jamesem Buchananem. Teoretikové veřejné volby jasně popsali motivace politiků ke zvyšování státních výdajů a k jejich deficitnímu financování a pochopili, že sklony politiků nelze potlačit jinak než změnou politických pravidel.
***