(11.40 hodin)
(pokračuje Marvanová)
Druhý bod, ke kterému bych rád podotkla pár poznámek, se týká toho, o čem mluvil ve svém úvodním slově pan místopředseda Rychetský. Je chvályhodné, že vláda v návrhu novely zákona o soudech a soudcích chce řešit problém neodůvodněných průtahů. Je chvályhodné, že se zamýšlí nad tím, jakým způsobem, jaký nástroj dát občanům, podnikatelům do ruky, aby se mohli domáhat toho, aby soudy rozhodly o jejich kauzách včas. Když jsem si prostudovala návrh, myslím si, že to, že funguje v Rakousku, ještě neznamená, že bude fungovat u nás. Míra průtahů v naší zemi je příliš velká. Jestli by každý občan, každý navrhovatel, který si chce stěžovat na to, že v jeho kauze ještě nebylo rozhodnuto, měl podávat speciální návrh podle tohoto zákona, který projedná soud vyššího stupně, může to vést paradoxně k dalšímu nárůstu soudních kauz, které soudy budou projednávat. Je otázka, jestli vyšší stupeň rozhodne včas. Vím, že je tam stanovena lhůta, ale lhůta nemusí být samozřejmě dodržena. Je také otázka, kdy judikatura na vyšších soudech vyhoví žádosti občana na průtahy v soudním řízení a kdy mu přizná právo na to, aby byla stanovena lhůta, do kdy soud musí rozhodnout v jeho konkrétní kauze.
Obávám se, že rakouský model zde nemusí fungovat a že bychom měli na ústavně právním výboru zvážit i jiné možné modely, například jsme dlouhou dobu, už v minulém volebním období, navrhovali, aby v občanském soudním řádu byly stanoveny pro více úkonů soudců pevné nepřekročitelné lhůty. Dnes v některých typech řízení jsou stanoveny lhůty, ale v takových věcech, jako je, do kdy musí být postoupen spis z prvního stupně na druhý stupeň, tam žádná pořádková lhůta neplatí. Jsou známy případy, že to trvá rok i déle, než se spis posune na další soudní stupeň.
Domnívám se, že je na zvážení naopak jiná cesta stanovení nepřekročitelných pevných lhůt. Nevylučuje to samozřejmě i akceptaci případného nástroje k podání speciálního návrhu nebo speciální žaloby nebo tzv. kvazižaloby na nečinnost. Myslím si, že ke zvážení je také ještě jeden institut, zmiňoval ho pan vicepremiér, že ho mají na Slovensku - přiznání finančního zadostiučinění vůči státu. Pan vicepremiér říkal, že je to ale problém. Soudy nemají peníze. Na jednu stranu nemají peníze, ale na druhou stranu soud vybere soudní poplatek od navrhovatele, velmi drahý soudní poplatek vyměřený s určitým procentem - čtyřmi procenty z žalované částky - soud tyto poplatky vybere, ale práci neodvede. Copak toto je v pořádku? Domnívám se, že soudy dostávají peníze pochopitelně ze státního rozpočtu, měly by tedy soudy i státní správa pocítit, že justice nefunguje dobře. Jak jinak to pocítí než přes peníze?
Mimochodem právě přes peníze, až budeme členy Evropské unie, až o těchto kauzách bude rozhodovat třeba Evropský soud v Lucemburku - nejen soud pro lidská práva ve Štrasburku - velmi silně pocítíme, že náš stát budou průtahy stát velmi mnoho. Ještě mnohem víc, než kdybychom teď připustili, aby občané mohli podat žalobu na finanční zadostiučinění vůči státu v případě průtahů v jejich soudní při.
To jsou náměty, které jsem do diskuse k těmto tiskům chtěla říci. Doufám, že bude prostor na ústavně právním výboru o nich diskutovat, doufám, že bude i ochota ze strany vicepremiéra o těchto námětech diskutovat, případně podpořit další změny, ke kterým bychom mohli na výboru dospět. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní poslankyně. Slovo má pan kolega Koudelka.
Poslanec Zdeněk Koudelka: Chci pouze reagovat na skutečnost, že k návrhu zákona o soudech a soudcích je připojena novela zákona o státním zastupitelství. Toto připojení považuji za logické, protože novela zákona o státním zastupitelství reaguje na příslušné změny v soudní organizaci a převádí do státního zastupitelství věci, které by mělo mít státní zastupitelství obdobné jako soudy. Je to především otázka vzdělávání. Nevidím důvod, proč by soudci měli mít jiné celoživotní vzdělávání než státní zástupci. Jestliže máme stejně vzdělávání předtím, než je někdo jmenován do funkce, je to jednak otázka právnického vzdělání, otázka tříleté praxe i otázka odborné zkoušky, tak je zde zaváděn stejný princip správy, to znamená, že jak bude předseda soudu jmenovat ředitele správy soudu, tak bude vedoucí státní zástupce jmenovat ředitele příslušné správy státního zastupitelství, přičemž prakticky na oba ředitele jsou nakládány stejné podmínky pro získání této funkce i stejné povinnosti.
Domnívám se, že je správné, když se v tomto návrhu vychází z určitého doporučení, které dala Rada Evropy, že podmínky a nároky na práci soudce a státního zástupce mají být obdobné. Ovšem to jsou nároky na profesi, na jednotlivce, nikoliv nároky na organizaci. Návrh nemění nic na tom, že samozřejmě státní zástupce zůstává součástí výkonné moci, že zůstává součástí resortu Ministerstva spravedlnosti a že se nezavádí jakási nezávislost státního zastupitelství, jako je tomu u soudu. To rozhodně není obsahem tohoto návrhu. To, co je obsahem návrhu, je podle mne správné, protože jsou zaváděny na profesi státního zástupce obdobné podmínky jako na profesi soudce.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Slovo má místopředseda Poslanecké sněmovny pan Ivan Langer.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážené kolegyně a kolegové, na úvod projednávání tohoto zákona musím prohlásit, že jsem ve střetu zájmů, neboť moje manželka je soudkyně. Ovšem obávám se, že po svém vystoupení se dostanu spíše do střetu s ní, nikoliv do střetu zájmů, protože to, co řeknu, ji rozhodně nepotěší.
Je nás zde dost těch, kteří si pamatujeme projednávání původního návrhu zákona. Jsem rád, že pan místopředseda vlády a ministr spravedlnosti zde připomněl drtivou podporu, kterou původní návrh zákona získal. Přiznám se, že u takto důležité reformní - zdůrazňuji přívlastek reformní - normy si dosud nepamatuji, že by byla Poslanecká sněmovna schopna se shodnout v takové šíři, jako tomu bylo v minulosti. O to více mě mrzí způsob, jakým do této reformy zasáhl Ústavní soud. Myslím, že je zde vidět, jaká odlišnost názorů začíná pramenit na to, jakým směrem - máme-li respektovat zcela důsledně a téměř absolutně bez výhrad nález Ústavního soudu - se máme dále vydávat.
Považuji nález Ústavního soudu za špatný. Říkám to naprosto otevřeně a koneckonců všichni to o mně ví. Nález Ústavního soudu znamená několik věcí. Znamená absolutní a jednoznačné zakonzervování stávajícího stavu české justice, znamená ve své podstatě minimalizaci odpovědnosti soudce za výkon jeho ústavní funkce, znamená jednoznačné zeslabení motivace soudce k prohlubování své odborné způsobilosti pro výkon ústavní funkce, znamená ve svém důsledku téměř rozmělnění odpovědnosti státu za správu soudu a zpochybnění klíčové role státu a jeho odpovědnosti za to, aby se občané tohoto státu domohli včas spravedlivého rozsudku, spravedlnosti nebo alespoň práva.
Mohu si klást otázku, proč tomu tak je. Moje kolegyně Dundáčková to zde naznačila. Mohu konstatovat, že možná je to proto, že soudci rozhodovali o soudcích. Vím, že se dočkám briskní repliky, že když poslanci rozhodují o svých platech, rozhodují i o poslancích, nicméně v tomto případě myslím, že motivace a profesní příslušnost z nálezu Ústavního soudu je až příliš čitelná.
***