(10.40 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Nyní k věci samotné. Diplomatické vztahy s Běloruskem máme od vzniku českého státu, to znamená od roku 1993, a do roku 1996 bylo naše zastoupení nerezidentní. Náš velvyslanec v Moskvě byl zároveň akreditován jako náš zástupce v Bělorusku. Je pravda, že jsme se rozhodli v roce 1996 zřídit samostatný úřad v Bělorusku, to se také stalo, a je pravda, že na samém počátku rozhodnutí je normální, že zástupce je v pozici vedoucího úřadu, a ne v pozici velvyslance. Ale zároveň v roce 1996 skutečně došlo k radikálnímu zhoršení stavu lidských práv v Bělorusku. Bělorusko je v tomto stavu na nejhorším místě v Evropě. Je předmětem monitorovacích misí, a já popíši některé skutečnosti.
Především je to země, kde jsou političtí vězni. Já osobně při svých cestách do Běloruska jsem navštívil Andreje Klimova a další vězně, kteří byli ve vězení, viděl jsem jejich podmínky ve vazební věznici, kde v cele pro čtyři osoby bylo šest lidí ve vazbě, kde vazba trvala tři a půl roku a kde nepochybně byli zavřeni lidé z politických důvodů. Při své další návštěvě jsem požádal o možnost navštívení vlastní věznice při výkonu trestu, abych navštívil Andreje Klimova. A ptali jsme se, protože se mnou byli ještě jeden Brit a Němec, zda náhodou není izolován. Ředitel věznice řekl, že není izolován, a ono se ukázalo, že tomu tak není, protože byl v místnosti, kde bylo sto odsouzených. Všichni měli pouze palandy a jen Andrej Klimov jako prominentní vězeň měl postel u okna a měl možnost jedné židle. Jinak výkon trestu šest let je v těchto podmínkách. Byla tam pouze jedna televize, osm kohoutků se studenou vodou a několik šlapacích záchodů. Toť vše pro výkon trestu.
Takže to je jedna oblast, kterou jsem viděl zblízka, a to má daleko do standardů normálních evropských států.
Druhý příklad. Opozice je naprosto bez jakékoli možnosti přístupu k elektronickým médiím. Při každé návštěvě Běloruska bylo zřetelné, že opozice nemá právo přistoupit do rozhlasu a televize a přímo reagovat. Zažil jsem tam manipulaci i s informacemi o naší misi, když jsem tam byl za Radu Evropy, neboť naprosto zkreslené zprávy byly prezentovány v elektronických médiích, které vůbec neodpovídaly našemu obsahu rozhovoru a mise, kterou jsme tam tehdy prováděli.
Třetí příklad je, že pomoc disidentům a pomoc opozici byla realizována skrze misi OBSE, a výsledek je, že Alexander Lukašenko nakonec tuto misi uzavřel a přinutil k odjezdu všechny diplomaty z této mise právě proto, že demokratické státy skrze tuto misi podporovaly existující opozici v Bělorusku.
Další příklad, který chci uvést, je, že všechny volby, které byly prováděny po roce 1906, včetně referenda, kterým si uzurpoval moc Alexander Lukašenko, byly označeny mezinárodními organizacemi za nelegitimní, za neodpovídající normálním standardům, které jsou běžné dokonce i v Radě Evropy a Rada Evropy je v tomto ohledu dost tolerantní, protože se drží zásady, že napřed je potřeba, aby země vstoupily, a potom že se má kultivovat jejich právní řád, to znamená, ani Bělorusko není dosud plnoprávným členem Evropy, protože tato kritéria nesplňuje.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane ministře, já se vás pokusím podle § 59 odst. 4 požádat, abyste mluvil k projednávané interpelaci. Chápu, že jako ministr zahraničních věcí můžete mluvit k čemukoli, ale vzhledem k tomu, že písemné interpelace projednáváme už druhou hodinu, jen jestli byste se mohl vyjádřit k interpelaci. Jinak samozřejmě můžete hovořit, o čem chcete.
Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Ano, je vidět, že předsedající má velkou sympatii k poslankyni, která podala onu interpelaci, protože asi není záhodno, aby byly tyto argumenty slyšet.
Poslední příhoda je příhoda, která se týká vlastního diplomatického sboru v Minsku. Vlastní diplomatický sbor měl různá místa, načež Alexander Lukašenko nařídil, že všichni se přestěhují do vesnice Drevniky za městem Minsk. Osada Drevniky kdysi patřila bolševické nomenklatuře, která užívala tuto vesnici jako své letní sídlo na své dači. A Alexander Lukašenko tam vyslal celý diplomatický sbor a diplomatický sbor zrekonstruoval tyto budovy, učinil je normálními a evropskými. A když se tak stalo, tak Alexander Lukašenko nařídil všem diplomatům vrátit se zpět do města a on a jemu věrní, tzn. ryzí demokraté, kteří mají podporu paní Konečné, se vrátili zpátky do Drevnik a bydlí v domcích, které postavili Američané, Němci a další, a zřejmě kvalita těchto domů je o něco vyšší, než je kvalita domů jiných diplomatů a jiných lidí, kteří žijí v městě Minsk. To je zacházení s diplomatickým sborem.
Mé konstatování je: na poli lidských práv a v zacházení s diplomatickým sborem se nestal jediný pozitivní pokrok. Mnohokrát jsem řekl i na adresu našich kolegů v Radě Evropy, i vůči partnerům v Bělorusku, že jsme ochotni být otevřenější za předpokladu, že uvidíme sebemenší pokrok na poli lidských práv, sebemenší pokrok na zacházení s diplomaty. Ale protože žádný není, není důvod, proč my bychom měnili náš postoj a proč bychom neměli mít zastoupení úřadu na úrovni vedoucího úřadu, nikoli velvyslance.
Důvody, které jsem tu sdělil, a mohl bych ještě uvádět další konkrétní příklady, byly ony důvody, které vedly k rozhodnutí neudělit vízum Alexandru Lukašenkovi, aby nemohl navštívit Českou republiku a zúčastnit se zasedání Rady euroatlantického partnerství. Konstatuji, že následně i Evropská unie rozhodla podobně, protože rozhodla, že u všech 15 zemí Evropské unie do rozhodnutí zavést vízová omezení proti panu Lukašenkovi a jeho sedmi nejbližším spolupracovníkům - to byl následný krok, kterým se potvrdil postoj Evropské unie, že postoj České republiky byl v tomto ohledu postoj, který odpovídá pohledu demokratických zemí.
Naše vztahy tímto netrpí. Netrpí tím naše vztahy, a proto si dovolím ještě jednou se vrátit k původnímu textu interpelace paní poslankyně Konečné, když říká, jaké jsou vztahy k Bělorusku. Říká: I přes různé výhrady, které má k Běloruské republice. Konstatuji, že nemám výhrady vůči Běloruské republice. Já mám výhrady vůči Alexandru Lukašenkovi a jeho režimu, nikoli vůči Běloruské republice.
A jestli jsou tu nějaké sankce, a to je třeba sdělit - je pravda, že náš obchod trpí jistými omezeními, ale to je reakce Alexandra Lukašenka jakožto totalitáře a diktátora na rozhodnutí demokratických států, a takto se většinou diktátoři chovají. Místo toho, aby se zamysleli sami nad sebou, aby uznali, že čas reformy přišel, tak místo toho zavádějí sankce.
Podle mne je velmi smutné, když lidé typu Saddáma Husajna nebo Alexandra Lukašenka mají podporu Parlamentu České republiky.
Děkuji.
***