(16.20 hodin)
(pokračuje Ransdorf)

Když tady zmiňoval pan ministr zahraničních věcí důvody, proč vznikly sankce, zmiňoval to, že mezinárodní společenství je podpořilo. Samozřejmě tato věc byla podpořena určitou představou, která dominovala u některých západních politiků. Nejostřejším způsobem to kdysi vyjádřila paní Albrightová s tím, že by měla být situace diktatury řešena takovým způsobem, že by se prohloubilo zbídačení mas. Ty zbídačené masy by pak povstaly a odstranily diktátory. Ukázalo se něco jiného. Ukázalo se, že právě tito diktátoři, tyto vládnoucí elity jsou řekl bych v situaci, kdy se jich podobné sankce nedotknou. Odnášejí to obyčejní lidé, ti, kteří byli údajně důvodem pro zavedení sankcí.

Přístup vůči Iráku mi připomíná - jestliže dnes jde o obnovu této země a předtím byla vržena v desetiletí sankcí nazpátek - paměti jednoho misionáře z Tichomoří. Dotyčný misionář vzpomínal na to, jak zaváděl na těchto ostrovech křesťanství. Domníval se, že uspěje tím, že bude hovořit o neděli jako dni, kdy se nepracuje. Zjistil, že na těchto šťastných ostrovech se nepracuje ani jeden den v týdnu, že tito lidé mají všechno, co ke svému životu potřebují. Domníval se, že uspěje s tím, že bude bojovat proti hříchu. Ale zjistil, že tito lidé nemají ani pojem hříchu, protože ani nevědí, co je moje, co je tvoje, neznají dokonce ani pojem soukromého vlastnictví. A tak uzavírá tento misionář, že musel nasadit nejtěžší prostředek - a to znamená naučit nejdřív tyto domorodce hřešit, aby pak mohl bojovat proti hříchu. A uspěl.

V případě Iráku nejdříve se nám, tedy celému mezinárodnímu společenství podařilo tuto zemi rozvrátit, vrhnout nazpátek, abychom ji následně mohli rekonstruovat a dovést k prosperitě. Obávám se, že je to přístup, který se opakuje až příliš často a nemusí být zrovna důvodem sympatií těchto lidí k Západu.

Pokud jde o zahraniční politiku, mohu docela dobře chápat i osobní mesiášské vědomí prezidenta Bushe, mohu chápat jeho přesvědčení, že podobně jako on se zbavil prokletí alkoholismu a začal žít normálním životem, že je možné na podobnou cestu obrátit celé národy. Ale obávám se, že v případě národů je to složitější než u jednotlivých osudů. Lidé v tomto regionu si mohou, pokud znají naši literaturu a kulturu, spíše připomenout myšlenku římského básníka Horatia, který říkal - stoupá-li na horu nízký, není nad něj tvrdšího.

Obávám se, že naše země v této souvislosti si nebyla vědoma toho, jaké má zájmy v tomto regionu, že tyto zájmy jsou daleko více spojeny s dlouhodobou stabilitou jak v Iráku, tak v celé oblasti Blízkého východu, než je to u zemí, které provedly vojenský zákrok. Česká republika dlouhodobě v této oblasti měla a má dobré jméno, které bylo spojeno s tím, že jsme nikdy nebyli zemí, která by se tam mocensky prosazovala. Vždy jsme nabízeli um našich lidí, technologie a nevměšovali jsme se do vnitřních záležitostí těchto států. To, jak se zdá, skončilo a připojili jsme se naprosto těsně k těm, kteří tam předvedli svoji tvrdou ruku.

Jenomže osud Saddáma Husajna ukazuje - a to je i varování pro současné české politiky - že spojit se s americkou politikou tak blízko může být osudné. Saddám Husajn se hřál dlouhodobě na výsluní přízně této nejsilnější mocnosti. Dnes - kdo ví, co s ním je. (Potlesk z řad poslanců KSČM.)

 

Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji vám, pane poslanče. O slovo se hlásí pan poslanec Exner. Jinou přihlášku nemám.

 

Poslanec Václav Exner: Dámy a pánové, jsem velice rád, že ve svém vystoupení jak předseda vlády, tak místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí se odvolávali na roli organizace Spojených národů a na podporu této role. Musím ale upozornit, že při svolávání schůze k vytvoření přechodné vlády v Iráku představitel svolal tuto schůzi - představitel cizí země, Spojených států amerických - a také dle svého uvážení přizval další účastníky. My jsme mezi těmito účastníky, jak se s tím představitelé vlády pochlubili. Přece jen jsme se nakonec tedy stali spojenci "vítězné" koalice. Ale těch dobrých, kteří byli odměněni účastí na konferenci diskutující o možné nové vládě v Iráku a také ve Výboru pro rekonstrukci Iráku, je jenom šest zemí. Je to odměna za naše vojáky připravené blízko iráckých hranic nebo za vojáky vyslané v rámci vojenské nemocnice nebo za vstřícná prohlášení některých našich činitelů, počínaje bývalým prezidentem republiky, některými členy vlády a také opoziční Občanské demokratické strany?

Ptám se ale při konstrukci nových orgánů rozhodujících o budoucnosti Iráku - kde je těch Spojenými státy americkými oznámených více než třicet zemí - s nezveřejněnými to mělo být kolem 45 zemí - které údajně podporovaly přístup Spojených států amerických k celému řešení irácké krize? Ty teď nebyly přizvány buď proto, že už nejsou spojenci, nebo se zvlášť nezasloužily tím, že jenom nechaly oznámit jméno své země jako spojence nebo v takovém směru vydaly své prohlášení? Není víc v souladu s přáním celého světa, aby věc byla řešena pod patronátem vhodné mezinárodní organizace, kterou je právě Organizace spojených národů? Stane se i do budoucnosti normou takový přístup, že jedna země jako protektor bude řešit podobné problémy z vlastního rozhodnutí, včetně stanovení dočasného "správce" země?

Všichni, také naše vláda, jsou pro Organizaci spojených národů. Ale její účast při rozhodujícím jednání na začátku války, tak aby bylo učiněno rozhodnutí v souladu s Chartou OSN, ani teď, kdy se už řeší nová budoucnost země na konferenci, ani ve výboru pro rekonstrukci nepožadují a nepostrádají. Vidím v tom významný rozpor ve vládní politice.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP