(11.10 hodin)
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní otevírám sloučenou obecnou rozpravu k oběma tiskům a mám přihlášku jednu písemnou - pan poslanec David Šeich. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec David Šeich: Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, rozhodně nechci otevírat diskusi o trestu smrti. Postoj každého z nás je jistě věcí osobního přesvědčení a také doktrína právní, jaký postoj zvolí právní řád kterého státu, je to věc rozhodnutí státu a český stát již na počátku 90. let přijal zcela jednoznačně a spíše okrajově zpochybňované rozhodnutí definitivně trest smrti ze svého právního řádu vyloučit.
Chci učinit jen několik poznámek k tisku 274, tedy vládnímu návrhu, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu návrh na přístup ke Druhému opčnímu protokolu k Mezinárodnímu paktu o politických a občanských právech, zejména v souvislosti s některými obecnějšími trendy s tímto návrhem spojenými.
Český právní řád trest smrti jako institut zrušil již svými právními předpisy 119/1990 Sb. a 175/1990 Sb. Výjimečný institut výjimečného trestu, kde trest smrti byl také jako jednou z možností výjimečného trestu definitivně z českého právního řádu vypuštěn právním předpisem, a to zákonem 290/1993 Sb. (?) Česká republika tedy tento institut trestu smrti nezná, nepředvídá ho žádný z trestních kodexů a není v českém právním řádu obsažen ani jako možnost.
Také ústavní předpisy trest smrti zapovídají a to Listina základních práv a svobod ve svém článku 6. odst. 3 jasně říká: Trest smrti se nepřipouští. K výkonu trestu smrti by se tedy musela Listina základních práv a svobod změnit, a není tedy bez změny ústavních předpisů možné trest smrti zavést. Trest smrti v České republice je vyloučen také členstvím České republiky v řadě mezinárodních organizací, jako je Rada Evropy a další, které by nám tímto činily určité výhrady k našemu dalšímu členství v těchto mezinárodních organizacích, pokud bychom se k zavedení trestu smrti rozhodli.
Čili argumenty o tom, že trest smrti v českém právním řádu zaveden není a zaveden jen obtížně může být, jsou zcela jasné. Trest smrti v českém právním řádu neexistuje, není možné jej bez změny ústavních předpisů zavést a také členství v mezinárodních organizacích a řada mezinárodněprávních závazků vylučují to, abychom trest smrti jakýmkoli způsobem zavedli.
Teď už přistupuji k tomu, co bych chtěl zmínit, a to k obecnějšímu trendu.
Tento text je v tomto směru tedy deklaratorním počinem bez faktických následků, a je tedy nadbytečným. Řekl bych, že v předešlém předpisu, kdy jsme se rozhodli o propuštění k dalšímu projednání dodatkového protokolu k sociální chartě, je tento trend také dostatečně jasně dokreslen. Česká republika se soustavně zavazuje k řadě mezinárodněprávních předpisů, které buďto v jejím právním řádu již obsaženy dávno jsou, a tedy jsou dávno vnitrostátním právem zaručeny, či předpisů, které nám ukládají některé nové povinnosti.
V předešlém předpisu bylo umožněno odborovým organizacím si přímo u orgánu mezinárodního dozoru stěžovat na Českou republiku. Čili Česká republika se jakýmsi sebemrskačským způsobem snaží zaujmout stanoviska ke všem právním předpisům, počínaje k právním závazkům ve vztahu k Antarktidě, které umožňuji českému státu nové pravomoci a českým občanům komplikují život, čili já tento trend považuji za nedobrý. Je to trend, který kolegové z Občanské demokratické strany v souvislosti s vládním postojem k Evropské unii někdy nazývali evropským hujerstvím, a já bych si troufal tento obecný přístup nazvat jakýmsi mezinárodněprávním hujerstvím, kde se snažíme být signatáři řady dokumentů, které buďto v českém právním řádu zcela jasně tyto povinnosti a práva vyplývající z těchto dokumentů zakotveny již dávno jsou, nebo zavádíme vůči českému státu nové povinnosti, nové možnosti sankcí a kontroly vůči českému státu, a potom není možné se samozřejmě divit, že čelíme následkům a la arbitráž CME, následkům v podobě řady dalších vedených arbitráží vůči České republice, a domnívám se, že přistoupení k mezinárodněprávním závazkům na všech možných úrovních i tam, kde se to od nás neočekává, vede ke dvěma trendům. Za prvé - k zaplevelování českého právního řádu předpisy jak domácími, tak nadbytečnými předpisy mezinárodněprávní úpravy. Za druhé - k tomu, že umožňujeme řadu kontrolních a jiných mechanismů, a samozřejmě nemůžeme se divit výsledkům, které jsou v souvislosti s různými arbitrážemi, různými kontrolními mechanismy, různými mechanismy mezinárodního dozoru a možných sankcí, které mohou být vůči České republice uvaleny. Čili tento postoj je pro Českou republiku nepřínosný.
Musím se jen zeptat, zda česká diplomacie v době těsného období před přistoupením k Evropské unii nemá jiné povinnosti než přijímat řadu těchto závazků, možná důležitější pro Antarktidu, pro dodatkové protokoly k Evropské sociální chartě, čili zda česká diplomacie nemá v přístupovém období, těsně před přistoupením České republiky k Evropské unii, jiné povinnosti než zavazovat Českou republiku řadou mezinárodních právních povinností.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. O slovo se přihlásil místopředseda vlády pan Cyril Svoboda a poté dostane slovo pan poslanec Hynek Fajmon.
Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Asi se tu rozvine nějaká debata, protože budu reagovat na to, co řekl můj předřečník.
Především tím, že se podepisují a ratifikují tyto mezinárodní závazky, se sleduje ještě další cíl, totiž aby k tomu přistupovaly další a další státy. My jsme tento závazek převzali mj. proto, že byl vtělen v těchto dokumentech, o kterých mluvíme. A proto jsme jej aplikovali a tím, že jsme po podpisu, chceme dotáhnout věc do konce, aby i protokoly byly ratifikovány, tak jasně dáváme signál, že to myslíme za prvé vážně s tím, co jsme učinili na území České republiky, za druhé je to také vyslovený tlak na další státy mezinárodního společenství, kde se vede zápas o trest smrti, že Česká republika tento závazek myslí takto vážně a že je to jistý způsob komunikace s ostatními státy, které k tomu ještě nepřistoupily, aby si uvědomily, kolik států sdílí tento názor, a vytváří to jisté právní prostředí, a tudíž i schopnost, aby i další státy k těmto závazkům přistupovaly. To je jedna poznámka.
Druhá. Prosím, nepleťme tady arbitráže, to pleteme páté přes deváté a hrušky s jablky, protože mezinárodní úmluva, která umožňuje arbitrážní řízení, je správná úmluva, a arbitráže, o kterých mluvíme, to byly smluvní strany soukromoprávních sporů nebo soukromoprávních vztahů, které si zvolily tuto arbitráž jako způsob řešení svých sporů. To je obecný princip, který vítáme a který má být, a probíhá v České republice velmi mnoho rozhodčích řízení i na území České republiky a řada z nich probíhá ke spokojenosti stran, které se zúčastní tohoto sporu. A myšlenka, že arbitráž je něco, co může nějakým způsobem ohrozit Českou republiku, je chyba. Když porušujeme předpisy a prohrajeme arbitráž, to je totéž, jako když prohrajeme spor u soudu, a nikdo přece neřekne, že justice je něco, co by mohlo ohrožovat naše zájmy. Zkrátka v arbitráži má úspěch ten, kdo zákon nebo pravidla neporušuje, nebo mezinárodní smlouvy, a prohrává ten, který zákony nebo mezinárodní smlouvy porušuje.
Takže já doporučuji teď o tom nevést velkou debatu. Jestli to je možné propustit do dalšího čtení, doufám, že ta vůle tady je, vést tuto debatu na výborech. Souhlasím s návrhy pana poslance Nájemníka, aby tyto návrhy projednal vedle ústavně právního výboru také výbor zahraniční a výbor petiční, protože se to dotýká skutečně i lidských práv.
***