(10.20 hodin)
(pokračuje Říha)
Věcně by přijetí předkládaného návrhu znamenalo odstranění bariér pro přístup exponentů totalitního režimu a příslušníků bývalé StB do vedoucích funkcí ve státní a veřejné správě.
Jak řekl předkladatel návrhu, zákonem č. 451/1991 Sb. se zabýval již Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky dne 26. listopadu 1992, který nálezem publikovaným pod č. 116/1992/1 Sb. zrušil některá ustanovení citovaného zákona. Ústavní soud České republiky se dne 5. prosince 2001 zabýval návrhem skupiny 44 poslanců na zrušení zákona č. 451/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona ČNR č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nálezem publikovaným pod č. 35/2002 Sb. zrušil Ústavní soud České republiky pouze některá ustanovení zákona ČNR č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v ostatním požadavky navrhovatelů zamítl.
K předkládanému tisku 294 přijala usnesení vláda České republiky dne 19. května tohoto roku č. 472, které má Poslanecká sněmovna k dispozici jako tisk 294/1. V tomto posledním usnesení vláda uložila Ministerstvu vnitra ve spolupráci s dalšími orgány připravit vlastní řešení této problematiky, které má být po schválení vládou předloženo Parlamentu České republiky.
Tolik úvodní zpravodajská zpráva. Své vlastní stanovisko a návrh z něho vyplývající si dovolím předložit v rámci obecné rozpravy, do které se tímto dovoluji přihlásit.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu a sděluji, že mám do ní tři, resp. čtyři přihlášené v pořadí Janeček, Páralová, Dundáčková a Říha. Prosím prvně jmenovaného pana kolegu Janečka, aby se ujal slova.
Poslanec Josef Janeček: Vážené kolegyně a kolegové, musím dát za pravdu navrhovatelům v tom směru, že bychom se měli zabývat věcnými a právními argumenty tohoto návrhu a že bychom měli omezit pouze k tomu politickou debatu. Proto se chci opřít o jeden ze základních zdrojů našeho práva, kterým jsou bezesporu už nálezy Ústavního soudu.
Byl zde již zmíněn onen nález publikovaný jako nález 35/2002 Sb. a já bych pro sněmovnu i pro navrhovatele, kteří byli těmi neúspěšnými žadateli a stěžovateli u Ústavního soudu, zopakoval. Ústavní soud si položil základní otázku, totiž zdali existuje právo a povinnost demokratického státu aktivně bránit své demokratické zřízení, a to i omezení přístupu do státních a veřejných služeb s použitím podmínky loajality jejich představitelů a zaměstnanců. Chtěl bych říci, že Ústavní soud se vyjádřil tak, že uvedený veřejný statek, tedy ochrana demokracie, je statek s nadčasovou povahou, a uznal to, co uznal už opakovaně Evropský dvůr, že je bezpochyby na suverénnosti jednotlivých států tento statek bránit. Evropský soud opakovaně uznal ve svých rozhodnutích, že považuje realizaci za legitimní cíl, jehož naplňování dovoluje v přiměřených mezích státům omezit práva zaručená v evropské úmluvě. Současně nejednou zdůraznil, že tvůrci evropské úmluvy do jeho textu vědomě - a to chci podtrhnout pro předkladatele - vědomě opomenuli právo jednotlivce na rovný přístup do veřejných služeb států zařadit.
K otázce loajality osob ve státní správě a veřejných službách se Evropský soud vyjádřil ve svém rozsudku ve věci Vogt proti Německu z roku 1995, a to takto: Soud vychází z předpokladu, že demokratický stát je oprávněn od svých úředníků požadovat, aby byli loajální vůči ústavním principům, o něž se opírá. V tomto ohledu bere zřetel na zkušenost Německa v době Výmarské republiky a během hořkého období, jež následovalo po zhroucení tohoto režimu až do přijetí základního zákona v roce 1949. Německo si přálo vyloučit, aby se tyto zkušenosti opakovaly, a proto založilo svůj nový stát na myšlence demokracie schopné se bránit. Rozumí se, že uvedené okolnosti dodaly na váze tomuto podstatnému pojmu a jemu odpovídající povinnosti politické loajality uložené úředníkům.
Z obou judikátů Evropského soudu tak plyne k dané otázce několik závěrů.
1. Prosazování idejí demokracie schopné se bránit je legitimním cílem zákonodárství každého demokratického státu, a to v kterékoliv fázi jeho vývoje.
2. Požadavek politické loajality osob ve státní správě a veřejných službách se považuje za nepochybnou součást konceptu demokracie schopné se bránit.
3. Konkrétní míra požadované loajality závisí na historických, politických a sociálních zkušenostech každého individuálního státu i na aktuální míře ohrožení demokracie v daném státě.
V těchto souvislostech Evropský soud v rozsudku ve věci Vogt konstatuje, že žádný stát v Evropě v 80. letech v době posuzovaných skutečností nevyžadoval loajalitu s takovou tvrdostí jako Německo. K požadavkům loajality státních zaměstnanců se Evropský soud ovšem vyjádřil i v jiných případech, jejichž stížnost směřovala proti konsolidovanému demokratickému státu. Ústavní soud připomíná alespoň rozsudek ve věci Pellegrin proti Francii z roku 1999, v němž Evropský soud vyslovil přesvědčení, že stát má legitimní zájem požadovat od zaměstnanců státu zvláštní pouto důvěry a loajality, poněvadž tito zaměstnanci jsou svým způsobem držiteli části jeho suverenity.
Protože navrhovaný zákon zřejmě útočí na tyto základní principy, domnívám se, že je v rozporu s článkem 9 odst. 3 Ústavy České republiky, který říká: Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
Já se domnívám, že kolegové s KSČM se pokoušejí o odstranění a ohrožení základů demokratického státu, a proto navrhuji zamítnutí tohoto návrhu zákona, a to jako protiústavního. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu kolegu Janečkovi. Nyní uděluji slovo paní poslankyni Aleně Páralové. Po ní vystoupí jako předseda poslaneckého klubu s přednostním právem pan kolega Karel Kühnl.
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, návrh na zrušení lustračního zákona se opět vrací do sněmovny jako v minulém volebním období, a musí se tedy vrátit zpět i ověřené argumenty, díky kterým byl tento návrh v minulém volebním období několikrát zamítnut.
***