(15.40 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Dále bych se velmi rád stručně zmínil k pravomocím prezidenta. Mám víceméně stejný názor, jaký zde zmínila předsedkyně ústavní komise. Mám za to, a též to padlo v rozpravě nad přímými volbami prezidenta v posledním roce v této sněmovně, že zvláště z řad vládní koalice zazníval hlas, že v případě, kdy budeme měnit způsob volby prezidenta, kdy prezident bude nabývat jinou legitimitu, měla by společně s touto změnou volební procedury též následovat změna pravomocí prezidenta. Mám však obavu, že předložený návrh je víceméně návrhem, který řeší pouze kosmetické a drobné změny a reaguje na praktické nedostatky současné platné právní úpravy, a tuto platnou právní úpravu nijak zásadně nemění.
Myslím si, že se navrhovatelé nezamysleli nad tím, zda model kontrasignovaných a nekontrasignovaných pravomocí není modelem, kde by měly nastat určité změny, zda tento model, pokud by byl zachován, by neměl být přeskupen, to znamená, zda ty pravomoci mezi kontrasignované a nekontrasignované by neměly být jinak roztříděny. Upozorňuji na ten fakt, že prezident za první republiky měl pouze kontrasignované pravomoci a že tento model je výrazně atypický a v našem právním systému nemá žádnou tradici.
Nutno však ještě podotknout, že jsou určité oblasti pravomocí prezidenta, které vyvolávají výrazné společenské diskuse. Též jsme o nich diskutovali na úrovni Poslanecké sněmovny. Například otázka milostí prezidenta. A ani tyto otázky předložený návrh neřeší. Myslím si proto, a dávám to jako podnět oné ústavní komisi, že otázkami pravomocí prezidenta, otázkami milostí prezidenta atd. bychom se měli velmi výrazně zabývat.
Dámy a pánové, nyní bych se chtěl ještě stručně vyjádřit k otázce Ústavního soudu. Chci říci, a bylo to řečeno panem předkladatelem, panem ministrem spravedlnosti, že hlavní změnou, která upravuje postavení Ústavního soudu v ústavě, je otázka zavedení zásady, že nikdo nemůže být ústavním soudcem jmenován více než jednou. Souhlasím s tím, že evropské modely, ale i modely americké víceméně kopírují tuto myšlenku, to znamená, že ústavní soudce by měl být zvolen, resp. měl by být jmenován pouze jednou. Mám však za to, že pokud budeme tímto způsobem opravovat jmenování soudců Ústavního soudu, pak by to nemělo být opět bezmyšlenkovité a neměla by to být pouze jedna změna, ale diskuse by měla být vedena o tom, zda v takovém případě neprodloužit délku mandátu ústavního soudce, zda nepřistoupit k úpravám, jako je to v zahraničí, kde v situaci, kdy pouze jednou je jmenován ústavní soudce, je výkon této funkce 12 až 15 let. Ale jsou také systémy, kdy jmenování ústavního soudce je na doživotí, např. systém americký. Takže doporučuji i tuto myšlenku - doplnit o úvahu, nakolik by se změna jmenování ústavního sudce pouze jedenkrát neměla promítnout v déle jeho mandátu.
Byla zde zmiňována myšlenka, že předložený návrh upravuje působnost Nejvyššího kontrolního úřadu. Já se s touto myšlenkou plně ztotožňuji, protože je faktem že současná působnost, tak jak je vymezena Ústavou ČR, je nedostatečná, že neumožňuje kontrolovat nakládání s jinými veřejnými rozpočty a veřejným majetkem, než je majetek a rozpočty státu, a že je třeba toto upravit. Zvláště ve vztahu k územním samosprávným celkům, to znamená k obcím a krajům. Mám však za to, že technika úpravy, jak je navržena v předloženém vládním návrhu, je nevhodná. Mám za to, že podrobný způsob vymezení působnosti, jak je navržen ve vládním návrhu, je příliš kazuistický a hodí se spíše do speciálního právního předpisu, který upravuje ostatní náležitosti Nejvyššího kontrolního úřadu, než do ústavy, kde má být obecně vymezena působnost, obecně vymezen cíl toho, co daná ústavní instituce má realizovat. Odkazuji na to, že podobným způsobem, jak bych já zamýšlel, aby byla upravena otázka působnosti NKÚ, je v tuto chvíli upravena otázka působnosti České národní banky. Mám proto za to, že pokud bychom přijali úpravu tak, jak ji navrhuje vláda, došlo by k výrazné nevyváženosti, kdy na jedné straně bychom měli jednu větu upravující působnost České národní banky, a velmi rozsáhlý paragraf s mnoha odstavci, upravující působnost NKÚ. I toto je kritériem, které bychom měli brát v potaz. I toto je kritérium, kterým bychom se měli řídit - jistá míra obecnosti ve všech případech, pokud možno stejná.
Dámy a pánové, já jsem se snažil za hluku z levé části Poslanecké sněmovny vysvětlit některé body, které vnímám jako diskutabilní, načrtnout určité způsoby řešení a načrtnout to, co by mělo být v rámci diskuse v ústavní komisi napraveno, či případně potvrzeno, a můj soukromý právní názor vyvrácen. Nebudu proto navrhovat zamítnutí, jak jsem původně uvažoval, ale podpořím návrh paní předsedkyně ústavní komise, a to tak, aby tento bod byl přerušen do doby, než bude projednán ústavní komisí.
Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Obávám se jen, že to, co jste považoval za hluk, byla nejnižší míra hladiny hluku v této sněmovně za posledních čtrnáct dnů.
Dalším přihlášeným do rozpravy je paní kolegyně Parkanová, ale ještě předtím s faktickou poznámkou vystoupí pan zpravodaj.
Poslanec Zdeněk Koudelka: Já využívám faktické poznámky k tomu, abych jako zpravodaj požádal pana Pospíšila, aby upřesnil návrh, který podal. On řekl, že se připojuje k návrhu paní poslankyně Kupčové, která hovořila pouze o prodloužení lhůty. On však ve svém projevu použil slovo přerušení, což si myslím že jsou dva návrhy, tudíž by to mělo být vyjasněno. Já jsem to chápal tak, že se ztotožňuje s tím, že bude prodloužena lhůta pro projednání tak, jak navrhla paní poslankyně Kupčová, ale nikoli, že to bude přerušeno.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Pan kolega Pospíšil upřesní svůj návrh.
Poslanec Jiří Pospíšil: Já upřesňuji svůj návrh v tom duchu, jak to bylo řečeno předsedkyní komise. To znamená, že svůj návrh opravuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Nyní má slovo paní kolegyně Vlasta Parkanová, připraví se paní poslankyně Rusová.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Vážení členové vlády, pane předsedající, kolegyně a kolegové, předkládaný návrh novely ústavy patří ve srovnání s doposud projednávanými návrhy na ústavní změny k těm širším, takzvaně komplexním. Podle předkladatelů je tato změna ústavy vyvolána objektivní potřebou a zkušenostmi s dosavadním uplatňováním ústavy. Objevují se zde témata, která byla opakovaně předkládána jako samostatné iniciativy, např. omezení imunity na dobu výkonu mandátu či přímá volba prezidenta. Uplatněny jsou zde ale i náměty z širšího návrhu změny ústavy, které nebyly schváleny v minulém období. Teď mám na mysli např. úpravu, či spíše omezení prezidentských pravomocí. Možná poněkud překvapivě ve vládním návrhu nyní chybí problematika milostí či abolic a naopak je zařazena řada drobnějších změn a úprav, které dosud příliš diskutovány nebyly.
Kdykoli se v Poslanecké sněmovně projednávají změny ústavy, tak se objeví jeden zajímavý paradox. Na jedné straně jsou odmítány jednotlivé změny, které jsou kritizovány jako příliš dílčí a neprovázané s ústavou jako celkem, a na straně druhé širší, komplexní novela ústavy může jen těžko nalézt potřebný počet hlasů ke schválení. Za těchto okolností se též domnívám, že je nutné předložený návrh zákona diskutovat především v komisi Poslanecké sněmovny pro otázky ústavy, a teprve až nalezneme široký konsensus, tak jej znovu vrátit do jednání sněmovny.
Ale ani v případě, že k potřebné shodě, která změnu ústavy umožní, nakonec nedospějeme, nenastane podle mě žádná tragédie či krize, protože jednoduše řečeno, ústavu máme a v současném znění může platit i nadále. Já v této chvíli považuji za dobré připomenout, že ústava by měla být velmi rigidní dokument. Dokument, který se nemění několikrát v roce. A také znění jednotlivých článků by měla být pokud možno stabilní, a to i tehdy, když je nelze považovat za optimální. Ústava totiž není jenom technickou normou, ale také vyjádřením určitého základního hodnotového a institucionálního rámce určitého společenství. Časté změny tohoto rámce pak mohou ohrožovat stabilitu celé společnosti, která je na tomto rámci postavena. Při změnách ústavy proto podle mě vždy platí, že méně je více.
Sama ústava je sociální hodnotou již proto, že trvá a je základem, na kterém stojí právní řád a na kterém se také rozvíjí činnost státních orgánů a jejich rozhodování. Já bohužel nemám úplně pocit, že vláda svůj návrh novely ústavy právě na tomto krédu založila. Vedle srozumitelných a logických návrhů na některé změny postupů či pravomocí zde nalézáme pasáže, které bychom mohli označit jako vyplňování mezer ústavy, její konkretizaci či zpřesňování.
***