(16.20 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Ale přesto považuji za nezbytné přece jenom reagovat na to, co zde zaznělo, alespoň pro těch několik diskutujících.
Úvodem však musím říci, že jsem si interpretoval rozpravu úplně jinak než paní poslankyně Dundáčková. Naopak, všechna vystoupení byla souhlasná nad tou novelou ústavy, s tím, že jenom otevírala otázky, které je třeba diskutovat. Ale to je věc osobního dojmu a interpretace rozpravy.
Začnu tedy panem poslancem Pospíšilem, který měl nejkomplexnější vystoupení k předloženému návrhu a v rámci tohoto vystoupení položil i několik otázek. Pokud se týče otázky, proč je navrhována novela článku 41 ústavy, která mění způsob zákonodárné iniciativy pouze na půdě Parlamentu, musím říci, že ten návrh v podstatě sleduje dva směry. Prvý je směr, který je běžný pro všechny zákonodárné sbory v parlamentních demokraciích. Všechny zákonodárné sbory v parlamentních demokraciích přijímají sebeomezující ustanovení, ať už v ústavách, nebo v jednacích řádech, kterými např. neumožní zákonodárnou iniciativu jednotlivci, ale chtějí klub, skupinu apod. Anebo dokonce, a my jsme snad jediná země, která to ještě nepřijala, má to už i Slovensko, v jednacích řádech nedovolují např. při projednávání jednoho zákona cestou pozměňovacího návrhu připojit novelu úplně jiného zákona apod. Takže předložený návrh na úpravu článku 41 jde v duchu těchto legislativních směrů v Evropě běžných, to znamená, zákonodárnou iniciativu váže na kvalifikovaný počet poslanců, resp. navrhuje vázat, a současně tak, jak v dnešní ústavě jsou stanovena kvora, počítá se stejným počtem senátorů, tzn. jedna ku dvěma.
Pokud se týče druhé poznámky pana poslance Pospíšila, musím říci, že s ním souhlasím, pokud se týče omezení imunity jen na dobu trvání mandátu, případně vyslovení nesouhlasu komory, že především samozřejmě institut poslanecké imunity chrání Parlament, chrání výkon mandátu. Je nepochybné, že to je jeho hlavní funkce, a to je také naprosto nepochybně hlavní důvod, proč se navrhuje, aby v případě, že parlamentní komora nevysloví souhlas s trestním stíháním svého člena, byla tato skutečnost překážkou pouze po dobu trvání mandátu.
Pokud paní poslankyně Dundáčková má problémy s tím, že neví, jak by se v takovém trestním stíhání pokračovalo po skončení toho mandátu, a že to předložená novela neřeší, musím říci, že tento problém neexistuje. Protože když Poslanecká sněmovna nebo Senát nevysloví souhlas, tak se vůbec trestní stíhání nemůže zahájit, tak se prostě nepokračuje.
Pokud si naopak pan poslanec Vymětal myslí, že kdyby přijal Parlament takovou změnu ústavy, že by odmítnutí souhlasu komory s trestním stíháním bylo omezeno jenom na dobu funkčního období komory a že by poté před sněmovnou stál zástup policistů, kteří by poslancům nebo senátorům, kterým končí mandát, nasazovali klepeta, pak tedy se projevuje výrazně neuctivě ke svým kolegům. Pokud je mi známo, odmítnutí souhlasu s trestním stíháním je událost tak jednou za rok. Vychází mně to nikoliv tedy na zástupy poslanců, ale maximálně na čtyři ročně nebo čtyři za celé čtyřleté funkční období. Takže tato jeho fantaskní představa, jak všichni poslanci po skončení funkčního období odcházejí do vazby a jsou trestně stíháni, je opravdu k smíchu. Já naopak jsem přesvědčen, že obě komory v zásadě budou vyslovovat souhlas s trestním stíháním a poslanci budou odcházet během výkonu mandátu, protože dopustí-li se trestného činu, který nesouvisí s mandátem, dopravní nehody, já nevidím důvod, proč bychom měli čekat, až skončí funkční období sněmovny. Tak tyto fantaskní představy zcela odmítám.
Protože jsme u otázky imunity a mandátu, chtěl bych říci, že to je hypotetický problém a ústava nemůže řešit otázku vazebního stíhání. Ústava řeší jedinou prostou otázku - reaguji na vystoupení paní poslankyně Parkanové - a to zda má v případě odmítnutí souhlasu s trestním stíháním být zachován model, který máme jako jediná země na světě, kdy je trestní stíhání vyloučeno na věky, anebo tak, jako to mají všechny demokratické země na světě, tuto imunitu vázat jenom na dobu existence mandátu. Zdůrazňuji tedy, že po skončení se samozřejmě teprve otevírají otázky pro postup podle trestního řádu. Jinými slovy - není třeba měnit, jak se domnívá paní poslankyně Dundáčková, platný právní řád. Nás trestní řád zná překážku trestního stíhání, po tu dobu se staví lhůta promlčení. Takže je samozřejmé, že při odmítnutí souhlasu ze strany komory Parlamentu neběží promlčení lhůta a promlčecí lhůta začne běžet první den po zániku mandátu.
Otázky vazebního stíhání jsou velmi jednoduché. Ústava je neřeší a nebude řešit, ale měl by je řešit jednací řád každé komory. Jestli to je překážka ve výkonu mandátu, jestli je nárok na plnou odměnu poslance v době, kdy by byl ve vazbě, apod. To není věc ústavy, to je věc jednacího řádu.
Budu pokračovat, pokud se týče připomínky pana poslance Pospíšila k článku 40, kde položil otázku, proč vláda předkládá návrh rozšíření výčtu zákonů podle článku 40, kde je třeba souhlas obou komor, pouze o zákon o Ústavním soudu a proč ne třeba analogicky o Českou národní banku, Nejvyšší kontrolní úřad apod. Chci říci, že zcela vědomě a záměrně. Česká národní banka nemá nic společného se Senátem, je sněmovně povinna jednou ročně podávat zprávu o své činnosti. NKÚ je sněmovnou generován prostřednictvím prezidenta republiky. Ústavní soud je jediná nezávislá instituce v této zemi, která je navázána na Senát. Všechny ostatní jsou navázány na Poslaneckou sněmovnu. Proto toliko Ústavní soud a žádná z dalších zmíněných institucí.
Myslím si, že je třeba zcela souhlasit s vystoupením pana poslance Pospíšila, že ten nic neříkající termín volební zákon, který vyvolal pochybnosti mezi oběma komorami, jestli se to týká jenom volebního zákona pro volby do Parlamentu, nebo i těch volebních zákonů do zastupitelstev apod., že jsme správně v návrhu prostě použili taxativní výčet těch zákonů, které vyžadují režim článku 40.
Souhlasím i s další připomínkou pana poslance Pospíšila, který se plně ztotožnil s návrhem na vypuštění článku 54 odst. 3, té absurdní věty, že prezident není odpovědný ze své funkce, která je absurdní proto, že on je odpovědný ze své funkce. A tatáž ústava naopak zná režim ústavní žaloby na prezidenta. Takže ta věta tam skutečně se objevila z důvodu, které v podstatě souvisí, jak víme, s ústavní listinou z roku 1920, kdy nebyl systém impeachment, a proto tam ta věta mohla být. A kdyby byl systém absolutní, úplné kontrasignace, za všechny akty odpovídala vláda. Ale požadavek, abychom šli ještě dál, musím říci, že byl skutečně nad naše možnosti a že si myslím, že to je skutečně věcí ústavy, zda nově konstruovat principy odpovědnosti prezidenta, či nikoliv. Zde si tyto aspirace nečiníme.
Pokud se týče způsobu volby prezidenta, zda je vhodnější francouzský model, nebo dokonce jednokolový model apod., tady já si netroufám vůbec stanovit jakoukoliv představu, protože je to skutečně věc svrchovaně politická, více než ústavně teoretická. Navíc mám pocit, že ačkoliv to bylo hlavní poslání této novely v době, kdy se připravovala, mám pocit, že to ztratilo do značné míry na aktuálnosti a že přinejmenším, jak jsem sledoval diskusi na půdě Senátu, vůle po změně volby prezidenta přinejmenším v Senátu se zcela vytratila.
***