(10.40 hodin)
(pokračuje Kocourek)
Tolik na vysvětlení obsahu a podkladu mého vystoupení v rámci tohoto jednacího bodu.
Nejdříve k té zmíněné vládní koncepci reformy veřejných rozpočtů. Nehodlám se nyní pouštět do zásadní věcné polemiky s celkovou vládní koncepcí reformy veřejných rozpočtů ani nehodlám z tohoto místa nabízet alternativní varianty či koncepty dnes tolik potřebné reformy veřejných rozpočtů. To přenechávám těm kvalifikovanějším a fundovanějším kolegům z mého poslaneckého klubu. Mne nyní v souvislosti s celkovou vládní koncepcí reformy veřejných financí zajímá něco trochu jiného a z mého pohledu i možná něco důležitějšího, než je samotná koncepce vlády. Přemýšlím totiž o samotné podstatě mandátu a hloubce kompetentnosti vlády k provedení tak zlomového kroku v životě našich občanů, jakým vládní návrh reformy veřejných rozpočtů bezesporu je.
Chci mluvit o těchto věcech z toho pohledu proto, že v prvé řadě mám pochybnosti o mandátu této vlády pro vládou deklarované daňově výdajové operace v objemu 280 miliard korun. Jsem totiž toho názoru, že pro uskutečnění vládního plánu tak gigantických rozměrů je potřeba nějakého superexplicitního vládního mandátu, jenže pouhopouhý fakt, že zde existuje nějak slepená koaliční vláda, dnes již navíc koaliční vláda, která disponuje ne zcela prokazatelnou většinou v této sněmovně. Mám na mysli takový superexplicitní mandát, který současným vládním koaličním stranám pro provedení finanční reformy v objemu několika stamiliard korun udělili buď voliči v řádných parlamentních volbách, nebo mandát, který si koaliční vláda získá a vybojuje svou přesvědčivostí a argumenty v řádné parlamentní diskusi, ale v rámci takto explicitně nazvaného, a tím i diskutovatelného bodu pořadu, ale zejména nad oficiálním koncepčním reformním dokumentem vlády.
Myslím, že v této souvislosti mohu konstatovat, že tato koaliční vláda a její politické strany ve volbách v roce 2002 žádný reformní mandát k tak drastickým zásahům do veřejných rozpočtů od voličů nezískaly, a to zejména proto, že současná nejsilnější vládní strana sociální demokracie před volbami tvrdila, že žádných zásadních reforem není potřeba. Volební koalice Unie svobody a KDU-ČSL tehdy možná něco tvrdila, to je ale nyní jedno, protože už neexistuje. Podle mého názoru a při absenci zmíněného reformního mandátu z řádných parlamentních voleb je tedy vláda povinna zkusit si základní reformní mandát vybojovat alespoň zde v Poslanecké sněmovně. Avšak ani do získání tohoto mandátu, soudě podle dosavadního průběhu této mimořádné schůze, se vládě, jejímu premiérovi a ministru financí evidentně nechce.
Rád bych v návaznosti na sílu a charakter mandátu vlády k tak obrovské transakci, postihující zásadním způsobem jak domácnosti, tak podniky, chtěl jen podotknout, že v této situaci je pro mne zcela nepřijatelné akceptovat argument, že nějaká norma je navržena v určitých parametrech, jen proto, že se na jejích zásadách shodlo nějaké podivné těleso označované mně nepochopitelným názvem G8, jak se můžeme dočíst ve zmíněném materiálu Ministerstva financí, materiálu, který se tváří jako určující a závazný pro vládou navržené novely zákonů, které jsou projednávány v této sloučené rozpravě.
Další věc, na kterou v souvislosti s nyní navrhovanými dramatickými vládními zásahy do veřejných rozpočtů a kapes daňových poplatníků považuji za nezbytné upozornit, je otázka kompetentnosti klíčových členů vlády, kteří reformu veřejných financí reprezentují, to je otázka kompetentnosti předsedy vlády a ministra financí. Narážím tím na názorové proměny současného premiéra Špidly a jeho ministra financí Sobotky v rozpočtové oblasti v čase. Počátkem roku 2000 se totiž Vladimír Špidla, tehdy jako první vicepremiér vlády, a Bohuslav Sobotka, tehdy jako sněmovní rozpočtový expert sociální demokracie, přihlásili k závazku vlády sociální demokracie, že státní rozpočet na rok 2003 bude vládou navržen jako vyrovnaný a zároveň že deficit soustavy veřejných rozpočtů bude v roce 2003 splňovat maastrichtská kritéria, to je 3 % hrubého domácího produktu. Avšak již v polovině roku 2002 se Vladimír Špidla, již jako premiér, a Bohuslav Sobotka, již jako ministr financí, k tomuto svému závazku nehlásili, a naopak v rámci programového prohlášení vlády prosadili dlouhodobé záporné odchýlení se od maastrichtského kritéria, a to tak, že ještě v roce 2006 měly deficity veřejných rozpočtů činit 4,9 až 5,4 % HDP. Ale již za pět měsíců, v prosinci 2002, ministr financí Sobotka mění názor a navrhuje variantní snížení cíle z programového prohlášení vlády na hodnotu 3,7 % hrubého domácího produktu deficitu veřejných rozpočtů v roce 2006. Za dalších sedm měsíců, v červenci 2003, vláda premiéra Špidly a ministra financí Sobotky odsouhlasuje zase jiný cílový deficit veřejných rozpočtů v roce 2006, a to ve výši 4 % hrubého domácího produktu. Tato neustálá změna cílových hodnot deficitu veřejných rozpočtů podle mne jednoznačně svědčí o dlouhodobé neujasněnosti pohledu na situaci veřejných rozpočtů ze strany těchto klíčových členů vlády, jinými slovy, je pro mne důkazem o dlouhodobé nekompetentnosti premiéra a ministra financí v oblasti stavu a vývoje soustavy veřejných rozpočtů.
Vážené kolegyně a kolegové. V návaznosti na to, co jsem zde řekl, musím z tohoto místa vyzvat pana předsedu vlády a jeho pana ministra financí, aby před tuto sněmovnu nejpozději při další nejbližší schůzi opětovně předstoupili a v rámci obhajoby či získání si explicitního reformního mandátu podrobili závaznému hlasování celkovou vládní koncepci reformy veřejných rozpočtů schválených vládou usnesením č. 624 z 23. července 2003 a při této příležitosti aby zároveň obhájili svou kompetentnost k provádění tak dramatických zásahů do života občanů, které bezesporu a na této schůzi pouze salámovou metodou prezentovaná vládní koncepce reformy veřejných rozpočtů určitě představuje.
Pokud tuto mou výzvu pan předseda vlády a ministr financí nebude akceptovat, bude to pro mne jen důkaz nedostatku mandátu a nedostatku kompetentnosti této vlády v oblasti veřejných financí. A nekompetentní vláda bez mandátu by měla odstoupit. Možná se pak budeme velmi divit, že díky demisi této vlády se velmi rychle a zároveň objeví, že současná vláda byla základní příčinou současného katastrofálního stavu veřejných financí, že se demisí této vlády automaticky odstranila i příčina tohoto katastrofálního stavu a demisí této vlády se také naplnil základní předpoklad úspěšného ozdravění českých veřejných financí.
Vážené kolegyně a kolegové. Jsem si vědom toho, že má slova a výzvy, které jsem zde pronesl v kontextu pohledu na celkovou koncepci reformy veřejných rozpočtů, jsou nyní k hlubokému zamyšlení, a proto svoje v úvodu avizované názory k samotné vládní novele zákona o dani z příjmů se vám pokusím sdělit až ve svém dalším vystoupení. Prozatím vám děkuji za pozornost. (Potlesk části sálu.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu poslanci Martinu Kocourkovi. Nyní vystoupí pan poslanec Pavel Kováčik, připravím se já.
Poslanec Pavel Kováčik: Pane předsedající, pane předsedo vlády, vážení páni ministři, vážení přítomní kolegové poslanci a kolegyně poslankyně. Dovolte mi, abych za prvé nepřednášel, nečetl třičtvrtěhodinové projevy, které koneckonců nemají ten reálný dopad, protože po čtvrt hodině už zpravidla dlouhý projev nikdo neposlouchá. Dovolte mi, abych obecně v několika málo myšlenkách, se kterými si činím nárok, aby byly prezentovány jako řekněme velmi většinový návrh členů poslaneckého klubu KSČM, podělil se s vámi o náš dojem, náš názor, náš přístup k tomu, co je předloženo jako - schválně říkám - takzvaná reforma veřejných financí.
***